Je mi jasné, že jestli mě okamžitě nezatknou, tak jim začnu vykládat, že nám patří celá Marseille. Moc to na ně nezapůsobilo, ale následující otázka je přece jen formulovaná v jiném tónu. „Tak to chodíš často do kina?“ „Ano, na každý nový film, teď se zrovna hraje Baron Prášil, to je moc krásné.“ Nebyl bych věřil, že se dokážou usmát. A skoro se jim to podařilo. „Tak utíkej!“ „Na shledanou!“ Znovu si nasadím baret a odcházím. Jsem skoro zklamaný, že už to skončilo, ale pozor, co kdyby mě sledovali, budu muset trochu zakličkovat. Maurice sedí na pravé straně na lavičce před čekárnou. Jdu rovnou tam, kde by se měl údajně vyskytovat můj otec. Proplétám se mezi zavazadly a skupinami cestujících a manévruju tak dlouho, až vagón na konci vlaku vytvoří stěnu mezi těmi dvěma pandury a mnou. Nedal jsem bratrovi jediné znamení, ale on se ani nehne. Zřejmě pochopil, že něco neklape. Nejlepší bude zůstat zatím co nejvíc zamíchaný do davu, ale na druhou stranu nevzbuzovat dojem, že se schovávám. Taky nás nesmějí vidět pohromadě s Mauricem. Vetřu se mezi skupinky, ale vtom oba přicházejí. Srdce se mi zastavilo. To jsem mohl vědět, že tihle lumpové to nenechají nevyřešené, a já byl tak pyšný, co jsem jim toho nakukal! Člověk má být pořád nedůvěřivý: ten okamžik, kdy si myslí, že zvítězil, je vždycky ten nejnebezpečnější. Blíží se velice pomalu, pořád s rukama za zády. Projdou kolem mého bratra, který stále sedí vedle takové /98/
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231965
hodné paní. Tomu chlápkovi vedle ní, co studuje jízdní řád, může být tak nejvýš třicet, mohl by to být můj otec, takže bude. Zatvářím se vesele a vzrušeně a zeptám se ho, kolik je hodin. Kouká překvapeně ze dvou důvodů: za prvé přímo proti nám jsou hodiny o průměru tak asi tři metry a za druhé se zřejmě diví, proč se směju od ucha k uchu při takovéhle otázce. Trochu otráveně mě chvíli pozoruje. „Ty neznáš hodiny?“ Vesele vyprsknu smíchy, což ho překvapí ještě víc. Asi mě bude považovat za úplně trhlého kluka. Koutkem oka sleduju, že četníci jsou teď na naší úrovni, ale na vzdálenost deseti metrů nemůžou v tom všem hluku slyšet, co říkáme. „Ale ano, znám.“ „No tak pěkně zvedni oči a uvidíš hodiny, které ti to řeknou stejně dobře jako já.“ Hodili po nás pohledem a přešli. Ten pán se nikdy nedozvěděl, že na pár vteřin byl v očích dvou četníků majitelem velkého biografu v centru Marseille a otcem desetiletého kluka. Trochu se otočím a najednou mi na rameno dopadne ruka. Trhnu sebou, je to Maurice. „Co se děje?“ Rychle ho zatáhnu za sloup a všechno mu povím. Taky vypadá neklidně. A má pro to důvody. „Slyšel jsem, jak si lidi povídají, že po celém nádraží řádí kontroly, v čekárně druhé třídy je spousta zatčených, kontrolují kdekoho.“ Mlčky se po sobě podíváme. „Co budeme dělat?“ Maurice si v kapse pohrává s jízdenkami. /99/
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231965
„Můžeme zase vyjít ven z nádraží, ale to bysme prodělali, lístky platí jenom na dnešek. Nemám moc velkou chuť zůstat v Marseille. Kde bysme spali? Copak hotel bysme našli, ale tam asi taky kontrolujou doklady.“ „Podívej se doleva.“ Vytrhnu se z úvah. Přišel hotový regiment, v čele šarže s čepicí vroubenou pozlacenými šňůrami, to bude nejmíň kapitán. Maurice tlumeně zakleje. Náš vlak tu ještě není, nástupiště před námi je prázdné, koleje ubíhají do tmy a spojují se tam v tom místě, kde je temnota nejneproniknutelnější. Mám nápad. „Poslyš, kdybysme šli po trati, tak bysme došli na další nádraží?“ Maurice zavrtí hlavou. „Kdepak, to by nás moh přejet vlak, a pak, na trati pracujou lidi a hlídají, tam by si nás všimli ještě snáz.“ Zatímco se takhle dohadujeme, četníci rozvinuli roj a požadují doklady od lidí čekajících na nástupištích. Vidím, že vstupují i do čekárny. Tentokrát je to zátah a my se v tom vezem. Vtom ohlašuje tlampač příjezd našeho vlaku. Nastává zmatek, vlaků jezdilo tenkrát málo a byly nabité, takže cestující si zvykli brát útokem těch pár míst k sezení, která nebyla rezervovaná. Zamíchali jsme se do davu a vrhli se k prvním vagónům. Štěstí bylo na naší straně: průvodčí nezamkli dveře, takže jsme mohli skočit dovnitř. V chodbičce mi Maurice řekl: „Když bude kontrola, tak vlezem pod lavici, tam nás přece hledat nebudou.“ Jisté to nebylo, ale kontrola nepřišla. /100/
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231965