Paní O’Neillová o tom nechtěla ani slyšet. „V tuhle hodinu? Když máte nachystaný pokoj pro hosty?“ Slíbila jsem Hope, že si bude moct přehrávač pustit v posteli, pokud tedy okamžitě přestane vřískat, vyčistí si zoubky a převlékne se do pyžamka. Abych se ujistila, že bude vážně sekat latinu, s díky jsem odmítla koktejl s Doll a její mámou a taky hned odešla spát. Cédéčko hrálo až k „Pochmurnému zimnímu slunovratu“, než Hope konečně usnula. ♦♦♦
Ležela jsem na zádech a přemýšlela o novoročních předsevzetích. Když jsem byla mladší, krasopisně jsem je vypisovala na papírky, které jsem pak stočila do malých ruliček, omotala barevnou bavlnkou z mámina šitíčka a zavěsila na úchytky komody ve svém pokoji. Budu mýt nádobí. Budu mámě víc pomáhat. Budu si střádat kapesné. Psát jsem je přestala už dávno, ale pořád jsem si je v duchu dávala – jako ostatně každý, nemám pravdu? Teď jsem ovšem nedokázala přijít ani na jediné. Před rokem jsme s mámou přivítaly Nový rok společně, s rozsvíceným stříbrným stromečkem v pozadí, silvestrovskou hudební show v telce a malou sklenkou Baileys v ruce. Moje předsevzetí byla pěkně přímočará: pořádně se nabiflovat, abych u maturity získala kýžené známky potřebné k přijetí na vysokou; ze sobotní brigády v místních potravinách si našetřit dost na to, abych mohla v létě cestovat. Vzpomínám si, jak jsem se mámy dřív ptávala: „A co ty?“ „Moje přání je vždycky stejné, Tess,“ odpovídala pokaždé. „Být spokojená s tím, co mám.“ Upřímně řečeno mě tím trošku rozčilovala, protože jsem byla přesvědčená, že nebýt taková světice, mohla toho v životě dokázat víc. Byla to inteligentní žena a čtenářka tak rychlá, že každý týden bez potíží zhltla dvě nebo tři knihy z knihovny. Dokázala zodpovědět veškeré otázky v Chcete být milionářem? Mohla se svým životem naložit lépe. Teprve teď jsem si poprvé uvědomila, že mi smysl jejích slov možná po celou tu dobu unikal.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231956
Jestliže si musela předsevzít, že se bude snažit být šťastná, znamenalo to, že ve skutečnosti šťastná nebyla? Že se necítila naplněná? Proč jsme o takových věcech nikdy nemluvily? Proč mi neřekla, co si doopravdy myslí, namísto toho otravného úsměvu, který jako by říkal: Brzy to zjistíš sama? Proč se ve chvíli, kdy mohla říct naprosto cokoli, ptala zrovna na půlnoční? A co si mám krucinál vyvodit z pitomého motýla? Obrátila jsem se čelem ke zdi a neslyšně zasténala; ramena se mi zachvěla horkým přívalem slz proudících po tvářích. Schoulila jsem se jako miminko s nohama skrčenýma na hrudníku a vzlykala a vzlykala, dokud se mi nezačalo zdát, že se nade mnou máma ustaraně sklání, jako to dělávala, když jsem v dětství dostala teplotu. Ve filmu Opravdově, šíleně, hluboce, který jednou v pátek půjčila Doll, protože ho považovala za klasický romanťák, plakala Juliet Stevensonová tak usedavě, až tím Alana Rickmana přiměla vstát z mrtvých, aby mohl být s ní. Ale studený obklad na čelíčko se nekonal, nepřišlo žádné konejšivé: „To nic, holčičko moje. Bude zas dobře, uvidíš!“ Tam v hostinském pokoji prochladlém dlouhým nepoužíváním jsem po svojí mamince toužila tak vroucně, až mě z toho doslova bolelo srdce. „Ne že bych to snad nezvládala,“ vysvětlovala jsem jí tiše. „Ale chybí mi tvoje přítomnost po návratu ze školy, náš dům působí strašlivě prázdně. Chybí mi povídání v kuchyni a taky společné mlčení, když jsme odposlouchávaly cizí hovory. Prostě mi hrozně moc chybíš, mami! Bez tebe to tu není ono…“ Najednou mi došlo, že by byla hrozně smutná, kdyby viděla, jak si můžu oči vyplakat a paní O’Neillové zmáčím všechny polštáře. „Promiň, mami,“ omluvila jsem se jí. A jako bych slyšela její odpověď: „I mě to mrzí, Tess. Ani já tohle nechtěla, víš?“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231956
8
Prosinec 1997
GUS
R
oss zemřel na silvestra v poledne. Naši měli to rozhodnutí už od rána vepsané ve tváři, ačkoli nahlas nic neřekli. Kdybych je býval požádal, dovolili by mi být u toho? Nezkoušel jsem to, protože jsem měl dojem, že jde o něco důvěrného, co je jen mezi nimi a jím. To oni ho přivedli na svět a strávili s ním celých pět let, než jsem se vůbec narodil. Jen bych překážel. A tak jsem ani nedostal příležitost rozloučit se, protože nikdo neměl odvahu natvrdo říct, jak se věci mají. „Odešel“ je o tolik snazší, než „byl odpojen“. Beztak by šlo jen o prázdné gesto vzhledem k tomu, že byl klinicky mrtvý. Jediný rozdíl, který jsem zaregistroval, když mě posléze zavolali dovnitř, byla nepřítomnost přístrojového hučení a pípání. V místnosti panovalo absolutní ticho. Byl jsem rád, že k tomu došlo ještě za světla, a ne někdy před půlnocí, kdy by jeho odchod provázely ohňostroje a rozjařené troubení aut z ulice. O pár dní později jsme se vraceli domů letadlem napěchovaným k prasknutí lyžaři stiženými kocovinou; až na jedno prázdné místo vedle mě. Po dlouhém rokování se naši usnesli, že nechají to, co z jeho těla po darování orgánů zbylo, zpopelnit a popel rozptýlí do moře. Ross ho vždycky miloval. V jednom kuse mluvil o tom, že by se chtěl pokusit překonat světový rekord ve veslování přes Atlantik. Na silvestra přesně o rok později jsme se s rodiči vypravili do Lymingtonu, kde jsme se nalodili na trajekt směřující k ostrovu Wight. Mlčeli jsme; plácání stěračů odměřovalo čas, pneumatiky čvachtaly v mělkých loužích dálnice. Na zadním sedadle vedle mě ležela velká kytice bílých lilií. Tátův plán byl vyjet si v malé dřevěné veslici, která byla v ceně pronájmu domku pobřežní hlídky, jejž jsme si půjčovali každé léto, a hodit kytici do vln ve stejné části zátoky, kde jsme na jaře vysypali popel. Když jsme
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231956