14
Opravdu, jak mu jinak říkat než pan X…? Byl to asi čtyři cátník, dobře oblečený mužíček. Vlasy měl učesané tak pečlivě, že to vypadalo, jako by měl na hlavě nalepenou paruku. Měl sklon k lehkému infantilismu košil s krátkým rukávem, vždycky je nosil s tak naškrobenou kravatou, že vypadala jako z umělé hmoty. Byl jako ze škatulky a puky na kalhotách se mu rýsovaly s natolik neúprosnou přesností, že vypadaly skoro extravagantně. Seděl vždycky pěkně zpříma. S nohama přitisknutýma k sobě. Chodidla v pečlivě naleštěných botách rovně položená na zemi. A paže vyrovnané na opěradlech po obou stranách křesla. Za tři roky jsem ho nikdy neviděl, že by tuto pozici byť na okamžik obměnil (tedy jedinkrát, k tomu se vrátím…). Nikdy jsem neviděl, že by se uvolnil, trochu se zvrátil dozadu, natáhl nohy nebo si je překřížil. Nikdy jsem neviděl, že by se poškrábal, kýchl nebo pohnul pažemi v návalu nějakého citu. Jeho rutina byla neměnná. Přicházel vždycky přesně včas. Zvonil. Já šel otevřít. S drobným pokývnutím a ne ochotně zamumlaným pozdravem mi podával suchou ruku k čistě formálnímu a krajně rychlému dotyku. Šel
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231937
přede mnou do pracovny energickým, skoro prudkým krokem. Odložil si kufřík na podlahu, ale nechával si ho na dosah, hned vedle křesla. Svlékl si a pečlivě složil svrchník a položil ho na pohovku. A když si sedal do křesla naproti mně, trochu si odkašlal a ve snaze o převrácení rolí, čehož se nikdy nevzdal, stejně jako si zřejmě nikdy neuvědomil, jak nepřípadné to je, se chystal s mírně zdviženým obočím a pozorným výrazem, pod nímž se skrýval lehký nádech blahosklonnosti, mi naslouchat… Pak už se nehýbal a jen mě pozoroval skoro vyvalenýma očima. Nikdy jsem neviděl, že by se nechal vyvést ze své přemrštěné ostražitosti. Pan X…, napůl vyplašený pták, napůl falešně poslušný žáček, mě nespouštěl z očí. A což bylo očividné, nedůvěřoval mi, ani mému oboru, který mu musel připadat skoro okultní; strašlivě mi nedůvěřoval. Proč tam za těchto podmínek chodil? Z vlastní vůle? Z povinnosti? Protože ho k tomu jeho okolí jemným i méně jemným nátlakem nutilo? Ne, skutečnost byla prostší. A krutější. Pan X… tam chodil čistě ze strachu. Byl to informatik a odjakživa pracoval jako úředník. Po snadno dokončeném studiu probíhal jeho úřednický život bez událostí a v jednotvárnosti, jež mu zřejmě vyhovovala. Jeho dětství proběhlo jako všechna dětství: školka, základka, lyceum… Rodiče drobní obchodníci, dva bratři, rodina, s níž se vídal jen čas od času. Ne kvůli případným třenicím nebo nějakému záměrnému vyhýbání se, prostě se málo vídali. Tak to bylo. Nic víc se k tomu nedalo říct. O jeho citovém a sexuálním životě jsem se nedozvěděl nikdy nic. Byl svobodný a žil sám, jako po celý dosavadní život. To bylo taky prostě tak. A ani k téhle věci nebylo co dodat. Jak prohlašoval, to ostatně nebylo téma.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231937
Anebo přece jen. Po úvaze si vzpomněl, že v mládí rád jezdil na kole. A to bylo všechno. Opravdu všechno… Prostě jednou odpoledne, ve všech bodech zjevně podobném všem ostatním odpoledním, pana X… pokáral šéf jeho oddělení kvůli nějaké malichernosti. Okamžitě se zvyšoval hlas. Pan X… práskl dveřmi, nastoupil do auta a vrátil se domů. Jakmile se ocitl ve svém bytě, okamžitě — bez váhání, aniž si uvědomil, co dělá, aniž o tom byť na okamžik zauvažoval — vypil všechen alkohol a spolykal všechny prášky na spaní, které našel. O dva týdny později se v nemocnici probudil z kómatu. Po odchodu z ní vyhledal v seznamu psychoanalytika, který ordinuje co nejblíže stanice metra ležící na přímé lince k jeho bydlišti. A je to. A po něco více než tři roky, dvakrát týdně po pětačtyřiceti minutách, deset měsíců v roce, tedy řekněme přibližně dvanáct set minut, to bylo vše. Hlavní metaforou v této záležitosti bylo kolo. Ale neskutečné, imaginární kolo. Kola řeči se točila, ale naprázdno. My sice šlapali do pedálů, ale nepostupovali jsme kupředu. A ostatně jsme se ani nepokoušeli někam jet… Aby řeč nestála, položil jsem mu čas od času jednu nebo dvě otázky. On mi objektivními slovy vyprávěl o svém všedním životě, o svém autě v garáži, o dopravních zácpách, o své kuchyni, kterou bude třeba jednou vymalovat… Pravidelně se navracel ke svému pokusu o sebevraždu. Ale pak přesně stejně zopakoval své líčení toho příběhu, aniž nabídl sebemenší upřesnění pro případné pátrání po smyslu. Tato „nehoda“ (to je jeho slovo), stejně jako zbytek jeho řeči, ať bylo její téma jakékoliv, se jevila bez emocí a bez představivosti. Tyhle věci ostatně byly jen samá prázdná slova. Minulost, ať byla jakákoliv, byla každopádně minu-
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231937