„Pane doktore, dá se to léčit?“ Tuto otázku slýcháme kupodivu nejčastěji od rodinných příslušníků lidí s psychickou chorobou. Odpovědí bude ve většině případů stručné a jasné „ano“. Protože dnes samozřejmě můžeme právě s pomocí psychofarmak vyléčit těžkou depresi, takže člověk je pak stejně fit jako před depresí. Dokonce i většinu lidí se schizofrenií můžeme buď zcela vyléčit, nebo přinejmenším uzdravit do té míry, že mohou vykonávat svou práci i jinak navazovat normální sociální kontakty. Otázka vyléčitelnosti je pro nás, lékaře, samozřejmě otázkou ústřední, neboť veškeré naše snahy musí vždy pokud možno směřovat k vyléčení. Přesto za touto otázkou většinou tkví něco jiného. Tázající nechce vědět, zda pacient bude zdráv, nýbrž zda bude zajištěno, že už psychické onemocnění nikdy nedostane. Každý vychází z toho, že chřipka je vyléčená, když je horečka a ostatní příznaky pryč. Samozřejmě tím není řečeno, že dotyčný člověk už nikdy v životě chřipku nechytí. Tak je tomu i s depresí a jinými duševními poruchami. Nelze s jistotou vyloučit, že někdo znovu nedostane depresi. Právě to však chceme od psychiatra slyšet. A tak od odborníka na duši očekáváme o trošku víc než od některých jiných polobohů v bílém plášti: nejen dočasné vyléčení, nýbrž jisté a stabilní zdraví. To je samozřejmě choulostivé. Protože za zdraví tento odborník plně odpovědný není. A tak se serióznost psychoterapeuta ukazuje v tom, zda je schopen na toužebnou otázku střízlivě, a tedy i trošku frustrujícím způsobem odpovědět, že u všech onemocnění, tělesných i duševních, je vyléčení radostným, ale nikdy věčným úspěchem. A terapeut mnohdy pokládá svou činnost za mimořádně smysluplnou právě tehdy, když se mu podaří svým spolehlivým doprovodem učinit utrpení tragického Proč je máme léčit, a pokud ano, které?
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231868
vývoje snesitelnějším, aniž by bylo dosaženo rozhodujícího uzdravení. Musíme ovšem dodat, že povolání psychiatra neposkytuje uspokojení především proto, že se zde jen nerovnají kosti, nýbrž proto, že onemocnění, která člověkem existenciálně hluboce otřesou, dnes můžeme poměrně snadnými metodami opravdu léčit a trápení účinně zmírnit. Dříve tomu bylo jinak. Tehdy se často mohlo jen čekat. Na duševně nemocné osoby se spíše jen dohlíželo, než aby byly ošetřovány. Na tomto pozadí lze ukázat, že žádná jiná lékařská disciplína v minulých desetiletích neprodělala tak velký pokrok jako psychiatrie. Už nikoho někam jen natrvalo „nešoupnou“. Psychicky nemocné lidi dnes umíme úspěšně vrátit do života. Ke zmírnění útrap jistě hodně přispěla moderní psychosociální pomoc a efektivní psychoterapeutické metody. Ale právě lidé, kteří trpí nejtěžším způsobem, získali pomoc nepochybně především díky moderním psychofarmakům, která jim často umožnila vést z větší části normální život. Je tedy jasné, že často slýchaná alternativa – buď dobrá psychoterapie, nebo špatná psychofarmaka – je holý, nadto nebezpečný nesmysl. Existuje psychoterapie, která může zachránit život, a existuje život zachraňující farmakoterapie. Obě léčebné formy mají vedlejší účinky. Tvrzení „to přece nemůže škodit“ představovalo u obou terapeutických forem osudné nedorozumění. A přihodit už u lehkých poruch duševního stavu nějaké ty pilulky nepomáhá ani tak pacientům, nýbrž spíš farmaceutickému průmyslu. Záleží tedy vždycky na terapeutově správné a odpovědné indikaci. Dávkování léků lze nastavit špatně, příliš nízko a příliš vysoko. Máme tedy obojí: lesk i bídu psychochemie. 99
Jak léčit?
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231868
Šokující poznatky – ultimátum sebevědomé pacientky „Pane doktore, můžete mi slíbit, že dostanu elektrošokovou léčbu? Jinak nejsem ochotná nechat se přijmout.“ Ještě si na tu sebevědomou pacientku vzpomínám. Trpěla těžkou periodickou depresí. A měla tu zkušenost, že všechny ostatní formy léčby jí dostatečně nepomáhaly. Na začátku svých studií jsem byl vůči elektrošokům nanejvýš skeptický. Zatímco defibrilace, tedy elektrický výboj do srdce, je vrcholem každého upadajícího televizního pořadu o lékařství, v psychiatrické léčbě elektrošoky veřejnost vidí jako něco mezi sadismem a mučením. Ale o co vlastně jde? Náhodou se přišlo na to, že lidem s duševním onemocněním se po spontánním epileptickém záchvatu náhle dařilo výrazně lépe. V době, kdy proti těžkým psychickým onemocněním téměř žádná účinná léčba neexistovala, to byla senzace. A tak se asi před sedmdesáti lety začalo s umělým vyvoláváním epileptických záchvatů pro léčebné účely. Tehdy to bylo ovšem spojeno se značnými vedlejšími účinky, jelikož pacienti se při velkém záchvatu křečí často zranili. Když se však elektrošoková terapie prováděla v narkóze za svalového uvolnění, stala se z ní účinná forma léčby s malým počtem vedlejších účinků. Krátký impulz elektrického proudu do spánků vede u pacienta v narkóze jen k lehkému chvění očních víček. Přechodné poruchy paměti, na něž si pacienti dříve stěžovali, byly dnes díky technickým změnám sníženy na minimum. Především je však tento účinek tu a tam zarážející. Kdo jednou zažil, jak pacient v těžké depresi s dlouhodobým autoakuzačním bludem a neustále se opakujícími pokusy si něco udělat po několika takových zákrocích svou depresi ztratí, vůbec nechápe, jak mohl na všechny ty absurdní myšlenky přijít, Proč je máme léčit, a pokud ano, které?
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231868