vojsko?" ptal se ho Matěj, když přišel do zámku. „No, kde je mám, zde!" odpověděl Široký, plácaje si na ohromné břicho, „ale rád bych je už vyhodil, neboť to není lehká strava!" „No, tedy je vypusť z vězení!" smál se Matěj a svolal celý zámek na podívanou. Široký se postavil před zámek, opřel ruce o boky, zakašlal, a měli jste, lidé boží — viděti ten shon, bylo to k popukání! Jeden přes druhého skákali ven a utíkali, co dech stačil. — Jeden mu v hrdle uvázl, totiž poslední; ale Široký kýchl, voják vylítl ven a letěl až na desátou mez. A za několik dní potom se slavilo bohaté veselí a byl na něm také princeznin otec. Poslali k němu Dlouhého, a že tam byl dřív, než se vojsko vrátilo domů, osvobodil je od slíbené smrti; otce pak udobřil zprávou, že se dcera dostala za mocného krále. Matěj se tovaryšům svýbohatě odměnil a zůstali při něm vždy.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231752
SEDMERO KRKAVCŮ
Matka
pekla chléb a přislíbila svým sedmi synům, že udělá každému po bochníčku, budou-li tiší. Chlapci umlkli na chvíli jako pěny, ale bochníčky za tu chvíli upečeny býti nemohly, a chlapcům trpělivost brzy přešla. Začali matku zase hněvat, neustále za sukně ji táhat a křičet, kdy budou bochníčky hotovy. Dlouho to matka snášela, ale konečně ji trpělivost přešla; hněvivě na ně vzkřikla: „I bodejž jste se všichni zkrkavčili!“ Sotva ty nešťastné slova dopověděla, proměnili se její synáčkové v sedmero krkavců, pohlédli smutně na matku, zatřepali křídlama, vznesli se do povětří, a než se uleknutá máti vzpamatovala, zmizeli jí s očí. Jak si vlasy z hlavy trhala, jak naříkala a bědovala, ale již bylo vše darmo, děti byly ty tam. A což teprv, když se otec vrátil a kadeřavý Jaroslávek jemu naproti nepřišel, ani žádný ze sedmi synů ho Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231752
nepřivítal, což tu naříkal a div si nezoufal, když se o jejich nešťastném osudu dověděl. Manželku nekáral vida, že těžce hoře své nese, neboť ji velice miloval, a protož raději bolest svou v srdci ukrýval. Po čase se i matčin zármutek ztišil, když se Pánbůh nad ní smiloval a pro potěšení dceruškou ji obdařil, již ona si dávno místo některého chlapce přála. Bohdanka byla děťátko rozmilé, a čím více rostla, tím spanilejší byla a tím více radosti rodičům působila, jako by věděla, že má mnoho co vynahrazovat. Jedenkráte, když byla již trochu odrostla, stála v komoře u truhly, v níž matka cosi hledala, a tu spatřila vespod malé kazajky a košile pro chlapce. „Ale matinko, čí jsou to kazajky a košile?“ ptala se zvědavě matky. „O neptej se mne, dítě milé,“ odpověděla matka a hned ji horké slzy polily. Bohdanka vidouc matku plakat, nechtěla se více tázat, ale přece jí to neustále v mysli vězelo, čí to asi kazajky jsou a proč při pohledu na ně máti plakala. I ptala se otce, ale ten začal také slzet, a Bohdanka se opět ničeho nedověděla. I napadlo jí, neměla-li bratrů; ale bylo jí divno, proč je rodiče zapírají, a jestli umřeli anebo někde v cizině jsou, proč žádný o nich nemluví. V domě byla mezi čeládkou stará děvečka, jménem Dorota, která již mnohá léta u nich sloužila a říkaje k rodině patřila, té se konečně Bohdanka ptala, čí to jsou kazajky a košile, co v truhle leží a nad nimiž matka plakala. Dlouho jí to nechtěla Dorota povědět, až jejím lichocením a prosbami pohnuta déle vzdorovat nemohla a děvčeti o ztrátě sedmi bratrů pověděla. O jak se Bohdanka nad nešťastným osudem svých bratrů zarmoutila! „Povídej mi, Dorotko,“ ptala se děvečky, „povídej, jak moji bratříčkové vyhlíželi?“ Dorotka začala chlapce popisovat od hlavy k patě, vypravovala, co který rád dělal a jedl, který byl dobrý a který lepší. „O jak bych moje bratry byla milovala!“ vzdychlo děvče, když Dorotka svou chvalořeč dokončila, a na chvíli se zamyslila. Najednou ale kadeřavou hlavinku vztýčila a ptala se: „Ale Dorotko, kampak moji Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231752