dobové sociální a kulturní situace a interpretovat je v dnešních sociálních a společenských souvislostech. Mnoho současných manželských párů zakusilo, že partnerské manželství lépe odpovídá důstojnosti muže a ženy, které Bůh stvořil jako svůj obraz. Z podstaty křesťanského manželství nelze odvozovat určitou konkrétní dělbu práce – například že výchova dětí náleží ženě a výdělečná činnost muži. Domácí práce a výchova dětí, stejně jako profesní povolání můžeme vnímat jako společný úkol pro muže i ženy. Odpovědné plánování rodičovství může – jestliže není zneužito k sexuálnímu vykořisťování ženy a jestliže sexuální revoluci nepovažujeme za totéž co emancipaci ženy – přispět ke skutečné emancipaci: usnadňuje dokončení odborného vzdělávání, koordinaci profesního a rodinného života, a také snížení pracovního a finančního zatížení žen prostřednictvím nižšího počtu dětí, zvláště u žen z nižších sociálních vrstev. Ve sporné otázce potratu je třeba zohlednit nejen práva plodu, ale i fyzické a psychické zdraví a sociální situaci ženy, stejně jako její odpovědnost vůči rodině, zvláště vůči již narozeným dětem. Jestliže se má katolická církev, jejíž úřední a mocenské struktury jsou plně v rukou mužů, stát církví všech lidí, je třeba, aby ženy měly zastoupení ve všech rozhodujících orgánech, na úrovni farností, diecézí, ale i na národní a světové úrovni. Je třeba podpořit studium katolické teologie ženami, které je na mnoha fakultách možné jen omezeně a na některých to není možné vůbec. Aby církev a teologie (v neposlední řadě také etika, a zvláště sexuální etika) získala ženskou perspektivu, měly by být ženy připuštěny k úplnému studiu teologie a rozhodně by neměly být církevními institucemi podporovány méně než mužští studenti (například církevními stipendii, finanční podporou při vydávání vědeckých prací atd.). Ženské řády, které často nejdůsledněji uskutečňují principy II. vatikánského koncilu, úřední mužská církev mnohdy spíše brzdí než podporuje. Přestože se církev potýká s nedostatkem kněží, zůstává pro řeholnice cesta k vedení obcí uzavřená. Finanční zdroje, potřebné k dostatečnému vzdělání, jež církev hojně poskytuje kandidátům
106 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231751
kněžství, jsou pro ně nedostupné. Zde je naléhavě třeba provést změny, zvláště s ohledem na rychle klesající počty dorostu v ženských řádech. Povinný kněžský celibát vede v praxi často k nepřirozeně napjatým vztahům mezi knězem a ženami. Kněží je mnohdy vnímají jen jako pohlavní bytosti a zdroj sexuálního pokušení. Zákaz manželství pro kněze a zákaz svěcení pro ženy tak spolu souvisí. Svěcení žen a plná kolegiální spolupráce v rozhodovacích a řídících grémiích církve nebude možná, dokud nebude povinný kněžský celibát nahrazen svobodnou, opravdovou volbou života bez manželství těch, kteří k němu skutečně jsou povoláni. Je třeba znovu zavést jáhenskou službu žen, která je v rané církvi doložená, k jejímuž zákazu došlo nejprve v západní církvi a ve východní církvi posléze vymizela. Toto opatření však není dostatečné. Jestliže nebudou ženy současně připuštěny k presbyterátu, mohlo by to vést spíše než k zrovnoprávnění žen k odsunutí jejich svěcení. Také neomezený přístup žen k aktivnímu vykonávání liturgických funkcí (jako ministrantek, lektorek, kazatelek, pomocnic při svatém přijímání), jak je již v mnoha katolických společenstvích praktikován, představuje důležitý krok na cestě k úplné integraci ženy ve službě církvi. Neznamená to však, že by nahradila plnou účast žen v podobě kněžského svěcení. Proti kněžskému svěcení žen neexistuje žádný závažný teologický důvod. Výhradně mužské složení Ježíšova kolegia dvanácti je třeba chápat v kontextu tehdejší sociokulturní situace. Důvody pro vyloučení žen, které v tradici nacházíme (hřích přišel na svět skrze ženu; žena byla stvořena jako druhá; žena nebyla stvořena podle Božího obrazu; žena není plnohodnotným členem církve; menstruační tabu) se nemůžou odvolávat na Ježíše a svědčí o zásadním teologickém hanobení ženy. Vzhledem k vedoucím funkcím žen v prvotní církvi (Priska, Foibé) a k dnešnímu změněnému postavení ženy v hospodářství, vědě, kultuře, státě a společnosti, by se nemělo dále otálet s připuštěním ženy k presbyterátu. Ježíš a raná církev předešli v ocenění ženy svou dobu, dnešní katolická církev za ní i za jinými křesťanskými církvemi výrazně zaostává.
107 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231751
Byl by to špatně chápaný ekumenismus, kdyby katolická církev odkládala už dávno potřebné reformy, jako je například svěcení žen s odvoláním na zdrženlivý postoj konzervativních „sesterských církví“. Místo aby tyto církve využívala jako alibi, měla by usilovat o reformy, v nichž jí mohou být vzorem některé protestantské církve. Ženy byly v teorii i praxi katolické církve dlouho diskreditovány a hanobeny, a současně využívány. Je na čase, aby získaly odpovídající úctu a právní a sociální postavení.
Nevzdávat to! Tyto úvahy jsem zveřejnil už před čtvrt stoletím, 16. července 1976, v časopise „Publik-Forum“. Máme se těšit z úspěchu nebo si zoufat nad neúspěchem? Odpověď není snadná ani jednoznačná. Mnoho se změnilo – nakolik mohli proměnu provést jednotlivci, manželské páry, obce a společenství či teologické fakulty: ať jde o partnerství mezi mužem a ženou, rozdělení prací, výchovu a vzdělávání dcer, přípravu synů na rodičovské úkoly a domácí povinnosti, plánování rodičovství, bohoslužebnou řeč, ženy v rozhodujících grémiích na farní a diecézní úrovni, studium katolické teologie ženami… Ale v mnohém z toho, co spadá pod římskou hierarchii, nedošlo k posunu vůbec: v otázce přípustnosti antikoncepce, diferencovanějšímu postoji k potratům, v adekvátním zastoupení žen v rozhodujících grémiích na národní a světové úrovni, v obnovení ženských řádů, zrušení povinného celibátu, znovuzavedení jáhenské služby žen, zavedení ženského presbyterátu, zásadní pokroky v ekumeně… Sotva se můžeme divit a ronit krokodýlí slzy nad statisticky a empiricky doložitelným, rezignujícím odchodem žen a mládeže z římskokatolické církve. Střízlivě musím konstatovat, že pokud bych měl čtvrt století čekat jen na to, než procitne hierarchie, určitě bych žádnou zásadní změnu nezažil ani já, ani některé blízké ženy a muži. Speramus contra spem – doufáme navzdory vší naději.
108 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231751