Kapitola druhá / V zemi vycházejícího slunce je pití uměním,
které je třeba brát vážně
V zemi vycházejícího slunce znamená „dát si žebřík“ noční jízdu z baru do baru, při níž se zjistí, kam až je možné se vyšplhat. Thad ze zkušenosti věděl, kdy přestat. Jako správný Bretonec mohl na hodně vysokou příčku. Jistá výhoda v zemi, kde je pití umění a bere se vážně. Při pití alkoholu se smí říci vše, o čem se jinak mlčí, neboť všechna slova a skutky budou druhý den zapomenuty, včetně útoků proti posvátné hierarchii řídící veškeré chování v soukromí, na veřejnosti i v práci obyvatel japonského souostroví. Naštěstí, jinak by to totiž plno lidí nepřežilo. Thad jako vždy u pití vyčkával, až se mu alkohol dostane do krevního oběhu a zpomalí běh věcí, zaostří zrak, zdokonalí sluch a dodá mu pocit všemocnosti. Po pár skleničkách miloval celý svět. První runda mu vrátila sílu. Druhá jistotu, o kterou přišel na podlaze dódžó. Nobu mu dobře radil, musí začít od píky: procvičit základy, vydat se dál, přiblížit se Cestě a filozofii a nejen mávat rukama jako špatný herec. Třetí runda v něm vyvolala vzpomínky silou, bez které by se obešel. Pod vlivem alkoholu, který v něm už pár dní proudil, se mu vrátilo vše do posledního detailu. Znovu ucítil vůni chodníků po dešti v Paříži a vzpomněl si na přeháňku, která ho přinutila schovat se do Malého japonského krámku. Přesně viděl intenzivní provoz na levém nábřeží i barvu kimona, kterou Pamela ten den měla na sobě: modré jako noc s motivem růžových květů. Znovu pocítil něco jako pevnou jistotu: tajemství
107 japonsky_kramek.indd 107
24.04.2017 18:34:34
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231745
Jeana-Christopha Le Kervanteca, překřtěného na Thada příliš ambiciózní a špatně milující matkou, uměla odhalit jen malá gejša z nábřeží Malaquais. Ona jediná věděla, kým byl a kým nebyl, jediná pochopila jeho skutečné já. Zamiloval se na první pohled, nebo až když ji poprvé políbil? To v podstatě není důležité, pouze chtěl přivolat zpět lásku, která ho přiměla utéci do těchto nehostinných končin. „Jsem svobodný muž,“ zařval náhle svým nejkrásnějším opileckým hlasem. Vstal, padl zpátky na lavici, zavřel oči a zamyslel se nad nádherou znovunabyté svobody, ve které ne a ne najít ten správný smysl. Dokázal s určitostí říci jen to, že se kvůli svobodě ocitl v třeskutě ledové oblasti Japonska, kde do sebe lil litry alkoholu s vousatým obrem, nyní navíc zločincem. Tak to je ta svoboda? A proč? Aby utekl před jediným člověkem, který pro něj něco znamenal? Bez vysvětlení, aniž by jí dal jedinou šanci pochopit, čím si právě prochází… Neodklonil se tímhle jednáním od zákoníku cti, za kterým šel? Kdyby jí tam alespoň nedával ten zatracený dopis, nemusel by hloupě doufat, že dostane odpověď. Protože problém odeslaných dopisů je, že čekáme na odpověď. V jejich případě to je marná snaha, neboť udělal vše pro to, aby ho Pamela nikdy nenašla. Bez známky, bez adresy. Nejhloupější dopis na světě. Thad cítil, že mu pití kazí náladu, těžknou mu svaly a budí se v něm pomstychtivost a zoufalství. Nevěděl, jak se svým vztekem naložit, nebylo v něm nic zdravého, božského ani spásného. Zůstal mu trčet v krku, natékal, dokud se k něčemu nerozhodne. Spolknout, nebo vyzvracet? Nobu se postaral o vytržení z jeho vnitřních bludných cest. „Možná bys mi mohl konečně říct, proč jsi sem vlastně přijel.“
108 japonsky_kramek.indd 108
24.04.2017 18:34:34
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231745
Nikdo sem do toho prokletého kraje nejezdí bezdůvodně. Útok byl přímý, nepředvídaný, jako před chvílí na dódžó. Ani tentokrát ho Thad nepředvídal. Když přijel do Sappora, přichystal si dlouhé a tajemné věty, jak vysvětlí důvod své návštěvy a přitom toho moc neřekne, jenže Nobu se ho na nic neptal. Ubíhaly dny a týdny a otázka zůstala nepoložená. „Bohužel bydlíš zrovna tady, Nobu-san. Ale věř mi, že kdybych věděl, jaká je tu zima, klidně bych na tebe čekal v Kjótu. Tvá matka tam ještě žije?“ „Ano,“ odpověděl Nobu, který nesnášel rozhovory o matce. „Je teď v důchodu, ale pořád dává lekce hudby učednicím geiko.“ Nobuova matka vyrostla a pracovala ve slavné okija Oren, proslulé čajovně ve čtvrti Mijagawa-čó ve čtvrti Gion. To se Thadovi líbilo, zato Nobuovi mnohem méně. „Dost bylo tajemství. Mám tě už týdny na očích a vidím, že piješ na smutek a máš chmury. Přiznej barvu: je aspoň krásná?“ „O čem to mluvíš?“ „Myslíš na ni, změnila tě, utekl jsi sem před ní?“ Na zapírání bylo pozdě. Lhát? Stačilo pohlédnout na severského obra a bylo jasné, že bude lepší přestat zatloukat. „Kdybys ji viděl… Má na krku znaménko krásy… Když jsem se ho dotkl prsty nebo po něm lehce přejížděl rty, nic špatného se mi nemohlo stát. Byla mou kotvou, záchranným kruhem, bezpečným přístavem a přišel jsem o ni, ani vlastně nevím proč,“ dokončil jedním dechem ve snaze udusit rostoucí pohnutí v hlase. Bylo to jen lehké zachraptění, malá odmlka, věta končící o půltón níž, ale Nobuovi to neuniklo. „To musíš být hodně zamilovaný, kamaráde. Jen zamilovaného muže nebo básníka unese znaménko krásy. Když na mě nějaká ženská takhle zapůsobí, beru si s sebou saké. Bez opilosti
109 japonsky_kramek.indd 109
24.04.2017 18:34:34
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231745