ke konkrétnímu předmětu, pro francouzského analytika Jacquese Lacana je pro vztahy k lidským objektům – plnícím pro jedince významnou emoční roli – důležitá především touha, jejímž předmětem je fantazie. V Lacanově pojetí je touha zaměřená na fantazii (týkající se uspokojení) nejen hybnou silou chování dětí raného věku a zdrojem inspirace pro sny, ale zůstává významným motivačním faktorem i v bdělém životě dospělých. Z hlediska vývojové psychologie a psychopatologie je ovšem třeba zdůraznit, že způsobilost rozlišovat mezi fantazií a skutečností představuje podstatný rozdíl mezi magickým myšlením batolete a střízlivým přemýšlením školáka. Připomeňme si také, že schopnost rozpoznat rozdíl mezi sny, fantazijními výtvory a realitou výrazně odlišuje sebepojetí a společenské fungování duševně zdravého dospělého od jedince trpícího psychickou poruchou. Když roku 1951 psala Anna Freudová esej o ztrátě (About losing and being lost), navázala na zkušenosti, které spolu s Dorothy Burlinghamovou získala při práci ve válečných jeslích, kde obě pečovaly o batolata separovaná od matek [298]. Inspirovaná teorií přechodového objektu Anna poukazovala na to, že se dítě strádající pocitem opuštěnosti citově přimkne k hračce, která jako by se cítila stejně ublížená a odložená jako ono samo, když pozbylo matky. V jiných případech ztrácejí děti dosud velmi ceněné a oblíbené věci, protože se identifikují s myšlenkou, že je jejich matka pro nějaké provinění zanedbává a ztrácí o ně zájem. Již v první polovině dvacátých let minulého století Melanie Kleinová poukázala na diagnostický význam dětské hry – včetně porozumění smyslu volby konkrétních hraček a způsobu specifického zacházení s nimi. Oceňovala na herní situaci nejen její výpovědní hodnotu,105 ale zejména možný léčebný a reedukační potenciál. Dítěti lze totiž nenásilnou formou, prostřednictvím věku přiměřené činnosti, nabídnout vhodné interpretace a zprostředkovat mu určité porozumění situacím. Ale navíc se také naskýtá vynikající příležitost nechat je tvořivě zpracovat a žádoucím způsobem přetvořit takové nepříjemné události, o nichž do té doby nedokázalo či nechtělo Jacques Marie Émile Lacan (1901–1981) byl francouzský lékař, psychoanalytik a filozof, který se snažil propojit Freudovo učení s poznatky získanými ze studia fenomenologie, lingvistiky, sociologie a kulturní antropologie. Lacan věnoval velkou pozornost významu řeči, její struktuře a vztahu k nevědomí [297].
105
Přibližme si to na příkladu, kdy opětovaně trestané a surově bité děti si nápadně často vybírají především napodobeniny různých zbraní a jejich hra (při níž se kompenzatorně ztotožňují s mocným agresorem) má bojovný a ničivý charakter. Mnohdy se však stává, že používají k násilnické hře i naprosto neagresivních hraček. Například týraný pětiletý chlapec si opakovaně hrál tak, že tloukl medvídka po hlavě trumpetkou a přitom mu hrubě nadával.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231727
106
Rané dětství: psychický vývoj a socializační poruchy
samo hovořit.106 V tomto smyslu je popisována „homeostatická funkce“ hry, jež spočívá v možnosti v rámci hrové situace asimilovat podněty, jež by jinak nebyly dítětem dostatečně zvládnuty a ohrožovaly by dynamickou rovnováhu duševního vývoje. Kleinová to vysvětluje na příkladu z vlastní analytické práce: „Význam, který přisuzuji symbolizaci, mě postupem času přivedl k teoretickým závěrům týkajícím se procesu symbolické formace. Analýza hry ukázala, že symbolizace umožňuje dítěti přenášet nejen zájmy, ale i fantazie, úzkosti a vinu na jiné objekty, než jsou lidé. Při hře může dítě pocítit úlevu, a to je jeden z důvodů, proč je pro ně důležitá. Například Peter, o kterém jsem referovala dříve, mě upozornil, když jsem interpretovala jeho poškozování hračky jako útok na bratra, že by nic takového svému skutečnému bratrovi nikdy neudělal, že to udělal jen bratrově hračce. Ve své interpretaci jsem samozřejmě objasnila, že je to jeho opravdový bratr, koho chce napadnout; ale tento příklad ukazuje, že své destruktivní tendence byl v analýze schopen vyjádřit pouze symbolicky.“ [300] Uvedené poznatky lze aplikovat nejen v rámci diagnostiky a terapie poruch chování prováděné pedopsychiatry a dětskými psychology [301], ale můžeme je stejně dobře užít při podpoře rozvoje dětské osobnosti a při preventivně výchovné činnosti Artefiletika představuje aplikovanou pedaučitelů i jiných vychovatelů. Psychoanalytic- gogickou disciplínu, která využívá uměleckých výrazových prostředků k integrativnímu ky orientovaný teoretik výchovy a výtvarník duševnímu rozvoji a k prevenci psychosociálJan Slavík poukazuje na možnosti herního ních poruch. Cílem artefiletiky je poskytnout využití masek, jež si děti vytvořily, při řešení dítěti nebo dospívajícímu příležitost k odhavztahových problémů, rozvoji komunikač- lení vlastních psychických možností i mezí, dát mu šanci hlouběji poznávat kulturu, naních kompetencí a posile zdravého sebepo- lézat své místo a úlohy v lidském společenství, jetí. Konkrétní ukázka je vybrána z popisu poskytnout mu radost z tvorby, ale vybavit ho artefiletické praxe realizované se skupinou též citlivostí k bolesti druhých [302]. předškoláků v mateřské škole:
Na tomto místě je možné připomenout Freudovu kazuistiku malého Hanse, který utrpěl psychické trauma, když viděl na ulici padnout vyčerpaného koně. Toho kočí pobízel k další chůzi bičem. Na nevědomé úrovni mu situace evokovala jeho vlastní trápení, kdy nově uspořádané vztahy v rodině po narození mladšího sourozence cítil jako nesnesitelné. K tíživé situaci se chlapec pak vracel tím, že ji sám opakovaně přehrával. Jak uvádí John Bowlby na základě revize zachované klinické dokumentace, byla situace malého hocha komplikovanější, než jak ji Freud vnímal a vyložil: „Hansovy vlastní výroky jasně ukazují, že měl Hans mimo jakýkoli strach z koní a ještě před jeho vznikem obavu, že by matka mohla odejít a opustit ho… Již záhy se v záznamu ukazuje, že matka má sklon používat dosti silné vyhrůžky. Například když byly Hansovi tři roky, matka mu vyhrožovala, že jestli se dotkne svého penisu, pošle pro doktora, aby mu ho uřízl.“ [299]
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231727
Při tvoření masky se děti dokázaly vžít do role bytosti, kterou představovaly, a za její pomoci pak při reflexi probírat i zážitky, o nichž nechtěly předtím mluvit. Například Monika si vytvořila masku čarodějnice s drdolem a sama z ní měla velkou radost. Přitom našla odvahu povědět Matějovi o svých nesnázích s jeho chováním. Ten o nich předtím neměl ani tušení. Monička: „Chtěla bych se proměnit v Ježibabu, abych uměla čarovat.“ Učitelka: „Chceš být hodnou Ježibabou, nebo zlou?“ Monička: „Zlou. Chci začarovat Matěje, protože mě zlobí. Nechce mi pomáhat uklízet hračky, když přijde ke mně na návštěvu, a taky mi z ledničky snědl pacholíka.“ … V citlivém rozhraní mezi fantazií a realitou má důležitou funkci smyslová podoba (vzhled) vytvořené věci. Monika měla radost z toho, jak pěkně se jí Ježibaba povedla, a to jí dodalo odvahu vyjádřit svou dosud skrývanou zkušenost s Matějem. Tento princip je typický pro všechny magické praktiky – „správně“ (podle pravidel a zároveň pěkně) vyrobený kouzelný předmět je mocný a pomáhá [303].
Obdobně může být spontánního herního projevu využito k pomoci dětem v rámci arteterapie. Obecně lze říci, že nejrůznější expresivní tvorba [304] umožňuje dítěti – později dospívajícímu – prostřednictvím svobodného výtvarného (event. hudebního, tanečního, literárního) projevu symbolicky zpracovat duševní obsahy, jež by pro svou preverbální povahu nebo traumatický charakter byly jinými formami obtížně sdělitelné. Patří sem například zážitky týkající se ztráty milované osoby, konflikty v rodině provázené násilím, opakované odmítání dítěte, jeho zanedbávání, poni Arteterapii je možné chápat jako psychoteražování, fyzické týrání, svedení nebo zneupeutickou disciplínu, která cíleně a systematicky využívá umělecké aktivity, především výtvarné žití. Obrazně lze vyjadřovat i takové přání projevy, k rozpoznávání, léčení a nápravě intraa sny, za jejichž přímou formulaci by se psychických a psychosociálních problémů [305]. dítě stydělo, případně by očekávalo, že za ně může být dospělými odsuzováno či potrestáno (sem patří například utajená primitivní touha, aby mladší sourozenec raději nebyl a neobíral je o matčinu přízeň). Arteterapeutická činnost může vyladit podmínky pro kulturní sublimaci skrytých obsahů, symbolické propracování intrapsychických konfliktů a duševních zranění či řešení krizové situace vyvolané životními změnami, jež dítě není s to bez pomoci dospělého zvládnout. K rozpoznání problémů, navázání komunikace a následné terapii se využívá technik kresby, malby, koláže, modelování, tvorby masek, loutek, převleků, práce s textilem, lidským tělem, 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231727