MALÉ ČERNÉ a DEVĚT ŽEN
Zavěsily jsme a já jsem pocítila první záchvěv naděje do budoucna. Otevřela jsem Instagram a udělala si selfíčko, jak sedím na posteli ve svém dětském pokoji a jím sušenky Orea přímo z balíčku. V pozadí je vidět kousek podepsaného plakátu Spice Girls. Píšu: #naděje. Můj první upřímný post vůbec. A pak ho samozřejmě smažu.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231715
103
14. kapitola
Pondělí Felicia (aka výkonná asistentka Arthura Winterse) ------------------------------
Byla jsem ráda, že byl ke mně Arthur upřímný. Řekl mi pravdu o tom, že musí odejít, protože se má setkat se Sherri a děvčaty v Elio’s. Tedy, asi jsem si myslela, že to se Sherri už skončilo, protože jinak by mě nezval do Four Seasons, ale lidé mají dneska ve vztazích zvláštní pravidla. Arthur se asi řídí dnešní normou, ne těmi staromódními zásadami, se kterými jsme vyrůstali. Po pravdě jsem byla příliš šťastná, než abych se tím zaobírala, i kdybych se měla po všech těch letech stát tou druhou. Náš vztah byl tak jako tak nedovolený. Podle pracovního řádu spolu zaměstnanci vztahy navazovat nesmí. A partneři firmy rozhodně nemůžou chodit se svými sekretářkami. Sekretářka, zase jsem to řekla. Z toho slova se stala nadávka, jakési tabu. Asistentkami. Partneři nemůžou chodit se svými asistentkami. Nemyslím si o sobě, že bych byla nějak staromódní, ale moje pusa můj věk často prozradí a polovinu slov, která používají mladí kolegové a jejich asistentky, nechápu. Jsou to samé appky, komfortní zóny a targety. Kdyby radši říkali, co si myslí. Žvýkala jsem sezamovou bagetu s máslem a po očku sledovala kolegyni u vedlejšího stolu, která jedla hůlkami z bambusové misky quinou s tofu, a děkovala jsem za to, že pracuju pro někoho, kdo je v mém věku. Pane bože, snad jsem si to nepokazila tím, že jsem se svým šéfem spala. Sehnat v mém věku jinou práci by asi bylo dost těžké, a stejně bych jinam nechtěla. Mám to tady ráda a mám
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231715
MALÉ ČERNÉ a DEVĚT ŽEN
k tomu mnohem víc důvodů než to, že se každý den vidím s Arthurem. I kdybychom spolu začali chodit a já bych ho vídala každý večer, stejně bych to chtěla udržet v tajnosti až do té doby, než bych se ujistila, že to opravdu stojí za to, čeho bych se musela vzdát. Ach bože. Teď opravdu hodně předbíhám. Co když Arthur přijde, zavolá si mě do kanceláře a řekne: Felicie, určitě se shodneme na tom, že co se stalo včera, byla jednorázová záležitost, a že bychom na to měli zapomenout? S touhle možností musím počítat. Jak jsem si mohla myslet, že je to něco víc než jen fyzická přitažlivost? Snažila jsem se to předem naplánovat, abych pak nebyla nepříjemně překvapená. Souhlasila bych. Samozřejmě, Arthure. Chtěla jsem navrhnout to samé. Jsem ráda, žes mě předběhl. Podívala jsem se na hodiny. Má zpoždění. Zpoždění nikdy nemívá. Pane bože. Nepřijde, protože mě nechce vidět. Jak jsem to mohla dopustit? Nejradši bych se propadla hanbou. Proč jsem se neovládla? Měla jsem být chytřejší, tohle se nikdy nemělo stát. Když se zeptal, jestli chci jít na procházku po mostě, měla jsem říct: Ano, Arthure, těšila jsem se na to. Teď si určitě myslí, že hned s každým vlezu do postele. Já. V tom cvakl výtah a vešel Arthur Winters. Tenhle obraz vídám pět dní v týdnu skoro osmnáct let. A je mi trapné přiznat, že většinu času se mi při tom pohledu sevřel žaludek a malinko se mi rozklepala kolena, když jsem ho následovala do kanceláře, abychom spolu prošli, co má ten den na programu. I dnes se mi sevřel žaludek a roztřásla kolena, jenže tentokrát to nebylo jen z lásky, ale taky ze strachu. Než jsme naplnili tuhle moji fantazii, představa Felicie a Arthura mě tak nějak udržovala při životě, aspoň pokud jde o jeho romantickou část. Tohle byla představa, se kterou jsem večer usínala. A teď je možná po všem. Cestou do jeho kanceláře jsem se připravovala na to, co by mohlo přijít. Zavřela jsem za sebou dveře a přidržela jsem se jich. Věděla jsem, že bez fyzické opory to
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231715