Suzanne a Otto Abetzovi s Reném de Chambrun (uprostřed) v září 1941 vycházejí z nemocnice ve Versailles, kde navštívili ministra Pierra Lavala zotavujícího se zde po pokusu o atentát.
svou novou kolekci bižuterie inspirovanou pravými šperky, které kdysi dostávala od Bendora. Kolekce vzdávala hold její vynalézavosti, dobrému vkusu Étienna de Beaumont a hraběte Fulco della Verdury a umění pařížských šperkařů, kteří pro Coco pracovali. O několik let dříve ji Beaumont, francouzský aristokrat z té nejvyšší společnosti, pozval na několik svých opulentních pařížských soirée, ale některé přítomné dámy ji ignorovaly. Coco se později svěřila malířce Marii Laurencinové: „Všechny ty dámy s modrou krví nade mnou ohrnovaly nos, ale já je donutím, aby se přede mnou plazily.“ Ačkoli se jim vysmívala, ve skutečnosti jim záviděla. Beaumont a Fulco della Verdura brzy uvedli na trh oslnivou kolekci bižuterie značky Chanel. Vyndali z trezoru třpytivé dárky, které Coco dostávala od svých milenců, vyňali z nich drahokamy a inspirovali se jimi při navrhování. Nová řada bižuterie Chanel obsahovala kopii ruského antického náhrdelníku 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231651
tvořeného několika šňůrami perel uprostřed spojených medailonkem s umělým kamenem ve tvaru hvězdy, svazky skleněných přívěsků v safírové a tyrkysové barvě připevněné ke zlatým řetízkům, bílé či černé smaltované manžetové knoflíčky zdobené nepravými kameny a indický náhrdelník osázený skleněnými červenými úly, zelenými korálky, listy a perlami, který byl imitací jednoho z Bendorových darů, vzácného šperku s rubíny a smaragdy. Kolekce měla neuvěřitelný úspěch. Chanel jejím prostřednictvím vzkazovala dámám z bohaté společnosti: „Je nechutné ukazovat se s miliony kolem krku jen proto, že se člověk narodil bohatý. Já mám ráda jen repliky drahých šperků, protože jsou provokativní.“ Když se bižuterie dobře prodávala, přišla s řadou šperků s pravými diamanty: brožemi, náhrdelníky, náramky a sponami do vlasů.
V lednu roku 1933 se stal německým kancléřem Adolf Hitler, zakladatel a vůdce německé nacistické strany. Rychle si upevnil pozice a v březnu se stal „diktátorem“, který obsadil všechny klíčové posty oddanými stoupenci své strany. Na základě Führerových pokynů vybudoval Hermann Göring nacistickou tajnou policii – Geheime Staatspolizei známou jako gestapo, a později také moderní německé letectvo, tzv. Luftwaffe. Druhým nejmocnějším mužem Německa byl šestatřicetiletý Joseph Goebbels, „neúnavný pronásledovatel Židů a palič knih“, mistrný propagátor nacismu. Goebbels se stal říšským ministrem pro veřejné vzdělávání a propagandu, což znamenalo, že pod něj, jako pod jediného člověka v Říši, spadala kontrola veškerých komunikačních prostředků, tj. rozhlasu, tisku, knih, kinematografie a dalších druhů umění. Počátkem roku 1935 jmenoval Hitler velitelem německé vojenské špionážní služby, Abwehru, admirála Wilhelma Canarise. Canaris se svými nacistickými veliteli ochotně spolupracoval. Právě on navrhl, aby Židé nosili coby identifikační znak žlutou hvězdu. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231651
Později byl Abwehr začleněn do Himmlerovy organizace SS, kterou vedl Walter Schellenberg. Jednou z prvních věcí, které nový ministr Goebbels ve funkci podnikl, bylo jmenování osvědčeného špiona Abwehru barona Hanse Günthera von Dincklage „zvláštním vyslancem“ německého velvyslanectví v Paříži. Dincklage, chráněný diplomatickou imunitou, začal ve Francii budovat nacistickou propagandistickou a špionážní síť. Diplomatické imunity bude zbaven až po skončení druhé světové války. Francouzská výzvědná služba a policejní útvary o Dincklageovi věděly. Shromažďovaly o něm informace už od roku 1919, kdy začal pracovat jako agent Abwehru F-8680, a sledovaly ho, když od roku 1929 působil na francouzské Riviéře. Z jejich zpráv vyplývá, že se Dincklage po návratu z Varšavy vrátil ke Catsy, aby společně s využitím svého atraktivního vzhledu a šarmu získali další agenty, kteří by jim pomohli proniknout do francouzské námořní základny v Toulonu a v Bizerte (Tunisko). V průběhu roku 1932 se Dincklageovi usadili ve vile v „La Petite Casa“ v Sanary-sur-Mer. K tématu Dincklageho přitažlivosti napsala Catsyina nevlastní sestra Sybille Bedfordová: „Tajné kouzlo Spatze Dincklageho spočívalo v jeho nonšalanci… a fungovalo jak na ženy, tak na muže.“ Catsy záhy svedla Spatzova tenisového sparingpartnera, francouzského námořního důstojníka Charlese Cotona. Prožili spolu dlouhodobý důvěrný vztah. Později se zaměřila na lodního inženýra Pierra Gaillarda, který pro Dincklageovy pracoval na francouzské námořní základně v Cap Blanc, v tuniském Bizerte. Tito dva námořní důstojníci se stali jádrem špionážní sítě Dinck lageových v oblasti Středomoří. Coton zároveň působil jako tajná spojka mezi Sanary-sur-Mer, Toulonem a Paříží.
Jakmile se Hitler etabloval coby říšský kancléř, Dinck lage převzal v říjnu 1933 oficiální povinnosti na německém velvyslanectví v Paříži – jezdil tehdy šedým dvoumístným Chryslerem 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231651