„Jakou písničku nejradši hraješ?“ zeptala jsem se. Byla to hloupá otázka. Věděla jsem to hned, jak jsem ji vyslovila. „Na klavír?“ „Jasně.“ „Co bys chtěla slyšet?“ chtěl vědět. Zasmála jsem se. „Nemyslela jsem teď. Tady není žádný klavír.“ „Co to povídáš? Hráli jsme ,Chopsticks‘ přímo tady na baru.“ Pobavil mě, byla jsem ochotná přistoupit na jeho hru, ale najednou jsem si nemohla vybavit, jaké písničky se hrají na klavír. „Co třeba ,Piano Man‘ od Billyho Joela?“ Sam se zašklebil. „Trošku prvoplánový, nemyslíš?“ „Nic jinýho mě nenapadlo!“ „Dobře, dobře,“ řekl. „Vlastně je to dobrá volba, protože na začátku se dá trochu machrovat.“ Narovnal se a vyhrnul si rukávy, jako by měl hrát na opravdový nástroj. Odsunul ubrousek a pak zvedl můj drink. „Kdybyste to prosím mohla dát stranou, madam,“ požádal. „Jistě, pane,“ odvětila jsem. Propletl si prsty a protáhl ruce. „Jsi připravena?“ zeptal se. „Jako nikdy.“ Dramaticky pokýval hlavou a začal jezdit rukama po barovém pultu, jako kdyby před ním stál skutečný klavír. Sledovala jsem, jak jeho prsty kloužou po neexistujících klávesách. Předstíral hru s takovou jistotou, že jsem mu skoro věřila. „Promiň,“ řekl, zatímco stále hrál, „ale v tuhle chvíli se už měla přidat harmonika.“ „Cože? Neumím hrát na harmoniku.“ „Ale jistěže umíš.“ „Nemám nejmenší tušení, jak na to.“ „Určitě jsi už viděla, jak muzikanti drží harmoniku. Předpokládám, že jsi v životě viděla hrát aspoň jednu bluesovou skupinu.“ „No, to jo.“ Sklonil hlavu, zadíval se upřeně na bar a hrál. Lidi se už po nás začínali ohlížet. Bylo mu to jedno. Mně taky. „Tak do toho.“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231646
Překvapila jsem sama sebe a udělala jsem to. Přiložila jsem ruce k ústům, jako bych v nich držela harmoniku, a přejela rty tam, kde by měla být. „Pomaleji,“ napomenul mě Sam. „Nejsi Neil Young.“ Rozesmála jsem se a na chvíli přestala. „Vůbec nevím, co to dělám!“ „Vedeš si skvěle! Nepřestávej.“ Tak jsem hrála dál. „Dobře, teď počkej, v téhle části harmonika nehraje.“ Odložila jsem svou předstíranou harmoniku, zatímco Sam hrál dál. Poznala jsem, že hraje celou píseň, každičkou notu. Uvědomovala jsem si, jak nenuceně při tom vypadá, jak se jeho prsty pohybují s očekáváním, že vyloudí krásný zvuk. Přestože se žádný zvuk neozýval. „Teď!“ řekl. „Přidej harmoniku. Tohle je tvoje chvíle.“ „Vážně? To jsem nevěděla!“ Chvatně jsem přiložila ruce k ústům a naplno se do toho opřela. A pak Sam zpomalil a já poznala, že píseň končí. Položila jsem ruce na pult a sledovala ho, jak dohrává pár posledních tónů. A najednou byl konec. Podíval se na mě. „Další přání?“ zeptal se. „Půjdeš se mnou na večeři?“ zeptala jsem se. Prostě to ze mě najednou vypadlo. Chtěla jsem si dál povídat, strávit s ním víc času, dozvědět se o něm víc. Chtěla jsem víc. „Můžeme se najíst tady nebo kdekoli poblíž, jestli máš chuť na něco konkrétního.“ „Emmo…“ řekl vážně. „Ano?“ „Můžeme si dát burrito?“ ***
Restaurace Dos Tacos byla jasně osvětlená, s oranžovými a žlutými podtóny, namísto lichotivého namodralého světla v baru. Ale Samovi to pořád slušelo. A já si pořád připadala krásná. Dokonce i když jsem se zakousla do svého obřího deluxe burrita s carne asada. „Kdybych měl po zbytek svého života jíst jen mexická jídla, vůbec bych si nestěžoval,“ poznamenal Sam. „Ani trošku.“ 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231646
Chtěla jsem mu říct, že jídlo v Mexiku chutná úplně jinak. Chtěla jsem mu vyprávět o těch třech týdnech, které jsem s Jessem strávila v Mexico City, kde jsme našli jednu malinkou restauraci, ve které podávali úžasné chiles rellenos. Jenže jsem nechtěla mluvit o minulosti. „Mně by to taky nevadilo,“ přidala jsem se. „Ani trochu.“ Natáhla jsem se a sáhla po chipsech do košíku, který stál před námi na stole, ve stejnou chvíli jako Sam. Na kratičký okamžik jsme se střetli a já pocítila jeho ruku na své. Takové to je na rande, pomyslela jsem si. Takové to je, cítit se normálně. „Ale kdyby byla řeč o dezertech,“ pokračoval Sam, „nevím, jestli bych si pro zbytek života vybral ty mexické. Možná francouzské, éclairs a krémy. Italské by taky mohly být zajímavé, tiramisu a gelato.“ „Nevím,“ pokrčila jsem rameny. „Indický dezerty jsou přímo neskutečný. Všechny jsou opravdu smetanový a ořechový. Věci jako rýžový nákyp a pistáciová zmrzlina. Možná bych brala tohle.“ „Teda, to zní báječně.“ Přikývla jsem. „Ale asi nic nepřekoná tres leches. Což je, myslím, mexický dezert. Ačkoli skoro každá země ve Střední Americe, do které přijedeš, tvrdí, že je jejich. To je jako s baklavou. Přísahám, že jsem mluvila nejmíň s dvaceti lidmi, kteří všichni tvrdili, že bezpečně vědí, že jejich národ vynalezl baklavu.“ „No tak to jsou samý výmysly, protože moje rodina vymyslela tres leches tady ve Spojených státech.“ Zasmála jsem se. „A já jsem osobně vymyslela baklavu.“ Sam se taky zasmál. Rozhlédla jsem se kolem sebe a zjistila, že hosté zmizeli a personál za přepážkou začal uklízet. „Ale ne,“ vzdychla jsem. „Myslím, že zavírají.“ Vytáhla jsem telefon z kabelky, abych se podívala, kolik je hodin. Bylo 22.02. „Chceš říct, že večer skončil?“ zeptal se Sam, který právě dojedl chipsy z košíčku na stole. Způsob, jakým to řekl, jak se usmál a pohlédl mi do očí, naznačil, že si nemyslí, že by večer skončil, a že ví, že ani já si to nemyslím. „Řekla bych, že bychom mohli jít do baru na drink,“ navrhla jsem. „Ale to jsme už udělali.“ 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231646