Láskyplně jsem želvu dala do ohrádky na zahrádce. Druhý den utekla. Nevěřila jsem svým očím. Tohle nikdy neudělala, co se to v té Boleslavi naučila? Začala se stavět na zadní a je z ní útěkářka, recidivistka, svoboda jí evidentně zachutnala. Museli jsme zpevnit ohrádku. Když si sednu do křesla a želvičku vypustím, běží jak namydlený blesk. Už se mi stihla několikrát zahrabat pod levandule či pivoňku. Nebo do mechu. Naposled jsem ji vůbec večer nenašla. Krunýř je skvěle maskovací. A tak zůstala přes noc venku. Jenže byl jarní mrazík a želva se nachladila. Jasně jsem večer z terária slyšela, jak těžce dýchá a posmrkává. Na veterině dostala injekci do scvrklé nožky. Ještě že to bylo pod kůži, vůbec si neumím představit, jak by se antibiotika píchala do svalu, přesněji, jak bychom ho vůbec hledali. Veterinář na mě zkoumavě hleděl. Před lety jsem přijela s mrtvým želvákem. Řekl mi, že není Ježíš, a nedal si vysvětlit, že před cestou do ordinace želvák ještě žil. Čekala jsem i teď vtipné poznámky, ale mlčel. Den předtím totiž ošetřoval želvu, které někdo přesekl krunýř křovinořezem, naštěstí podélně, jako když rozkrojíte korpus a máznete marmeládou. Šlo to slepit a želva žila dál. Takže jsem dnes vypadala jako schopný chovatel… jenom malá rýmička. Došlo mi, i bez befelu mezinárodní úmluvy, že tomu tak skutečně musí být: želva je, z nejrůznějších důvodů, hodně ohrožený tvor. Vzpomenu si na ni vždycky večer, když jdu spát. A někdy také, když už spím, a pak se po půlnoci probudím, protože mám lehké spaní a slyším venku kocoury. Panebože, zas ta želva!! Už zase jsem ji zapomněla na zahradě! Běžím v noční košili, na hlavě čelovku. Našla jsem ji mírně prochladlou. Tak tohle už je fakt na žalobu… Mám štěstí, že ten nebohý tvor nemůže mluvit. Dýchala jsem na ni cestou do patra a slíbila, že už se to nestane. Jenže mi to časté zapomínání nějak narušilo
Jogheeova_Je_na_kostele_vnitrek.indd 105
105
4.4.2017, 13:44:42 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231541
chovatelské sebevědomí. Jak jsem to říkala? Že o zvířata se postarám nejlíp sama? Moje rodina zatím nic netuší. Akorát je jim divné, že nějak často běhám v noci s baterkou. Zatím mohu lhát, že monitoruju netopýry, že bojuju o certifikát „Náš soused je netopýr“. Nebo že mám prostatu… Ale časem se to stejně provalí. Jako každá lež.
106
Jogheeova_Je_na_kostele_vnitrek.indd 106
4.4.2017, 13:44:42 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231541
Odsun zápřednice jedovaté U nás na zahradě jsme ke všem nově příchozím přátelští, vstřícní a milí. Bez rozdílu druhu, pohlaví, země původu či vyznávání té které kuchyně. Většinou udělujeme zelenou kartu, nocleh, jídlo a podle toho se obdarovaní také chovají. Nenuceně, radostně, přirozeně, jako by tu žili odjakživa. Takhle jsem začínala svůj fejeton před dvěma lety, ještě předtím, než se národy vydaly na pochod do Evropy. Začít dnes takovou úvahu někde na blogu, tak mě čtenáři rozcupují, dehonestují a sprostě mi vynadají hned po první větě. Vypadá to, že poslední dobou nikdo pořádně nic nečte, stačí vidět jen určitá či příbuzná slova a všichni se bezpečně chytají a sedají na lep. Ale protože v mém případě se jedná jen o kočky, slimáky a pavouky, tak znovu opakuji a stojím si za tím, že u nás doma jsme k nově příchozím milí a přátelští, žádné restriktivní postoje a strach z integrace… Takže. Jednoho rána se na našem balkoně objevila zajímavá skupina. Tři černé kočky. Doma jim důvěrně říkáme černošský gang a můžeme si takové rasistické řeči dovolit, protože úplně bílá jsem tam jenom já. A ještě jedna kočička. Černoši se chovali uvolněně, bez předsudků. Domácí kočky zmlátili, nepustili je k vlastním miskám, které obsadili a nehnuli se od nich celý den, i když byly prázdné. Kočky domácí lovily myši, slepýše i ptáčky a po robotě přišly všechno ukázat, přistěhovalci
Jogheeova_Je_na_kostele_vnitrek.indd 107
107
4.4.2017, 13:44:42 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231541