„pekáče na buchty“. Pak přišel ten den. Prostě jsem se rozhodla, že budu rodit, abych stihla ještě napéct na Vánoce. A příroda mě vyslyšela. Muže jsem přizvala k tomu zázraku, neb historie mi ten luxus nedopřála. Vezl mě opatrně po rozsekané okresce do porodnice, v rádiu zněly neúnavně koledy a John Lennon tesklivě vyznával lásku své ženě Yoko Ono. A já věděla, že před námi je dlouhý půlden, neb jsem nikdy nebyla matkou, co rodí překotně, takříkajíc za hubičku. Muž nepodstoupil žádnou předporodní přípravu, a tak jsem čekala, co bude. Moje báječná lékařka odložila do lednice těsto na vánoční cukroví, umyla si ruce a přijela z Prahy, protože mi slíbila, že drobečka přivede na svět. Věděla jsem, že nemusí spěchat. První dceru jsem rodila dvanáct hodin. Sami dva na porodním sále. Žádná „hekárna“ a zoufalé úpění rodiček. Tak se říkalo pokoji, kde se odehrávala hromadná předporodní příprava. Tatínek je flegmatik a já žádná kňoura, vytáhl tedy z batohu Kinga, začal si číst a já se snažila ho nerušit. Trochu jsem autorovi bestsellerů záviděla, že dovedl zaujmout více než já, občasně skuhrající rodička. Leč za chvíli se budoucí tatínek začal nudit. Nedivím se. Je těžké se věnovat nerudné ženě, která necítí nic jiného než nutkavou touhu porodit. Zvláště, když to stále nepřichází a dlouhé hodiny se vlečou jako smůla. Do ticha přerývaného mým supěním zněly tympány pravidelných ozev plodu linoucí se z lékařského přístroje. Tadam tu dum... tadam tu dum... „To tam nemají lepší muziku?“ optal se, aby prolomil dusnou atmosféru. Z nudy ho vytrhl shon na vedlejším sále. Tam vládl neuvěřitelný poprask přerývaný jen nářkem rodičky, která se rozhodla přivést na svět potomka takovým tempem, že by v této disciplíně mohla směle lámat olympijské rekordy. Během několika málo minut se ozval halasný křik novorozence a nadšené výkřiky rodičů. Této
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231432
posvátné chvíle využil manžel a svěřil asistentce, že se nám narodí čtvrtá holka a holky jako takové jsou z bazaru, protože jsou dole prasklé. A hned se optal, jestli by nebyla možnost výměny za ten kousek narozený vedle. Pokud je to ovšem hošík. Marně, sklidil jen smích a asistentka odběhla. Zmocnila se mě trestuhodná závist. A neodbytný pocit, že snad nikdy neporodím. Ale pak to konečně přišlo! Rozčilovalo mě, jak muž svorně s lékařkou opakoval: „Dýchej, dýchej!» Hrozně mě to zlobilo a rušilo při porodu. Jako bych měla na práci něco jiného. Nebo jako bych se snad rozhodla přestat dýchat úplně! Jsem rodička profík, přeci. No ne? Pořád nějaké rady. No tak! Malá se narodila před půlnocí. Ani nápad, jakápak výměna? Byla nádherná. Roztomilá jako všechno maličké, co mžourá udiveně na svět. Naše tři sudičky místo předpovědi osudu svorně slzely nad postýlkou a na pár dnů je, dojaté z příchodu sestřičky, snad i přešla puberta. Táta stál rozněžnělý a dojatý nad postýlkou a pronesl: „Tedy, ty ale rodíš pěkné holčičky.“ A já slzy dojetí schovala za obrovskou kyticí. A tak jsem si porodila vlastně vnoučátko. Přesně dvacet let od příchodu prvorozené dcery. Jsem na to náležitě hrdá. Všem třem dnes už dospělým dcerám jsem tak poskytla dokonalou antikoncepční metodu. Dny s maličkou sestrou a péče o ní dokonale ukojila jejich mateřské pudy. Dodnes tou pravou babičkou nejsem. Ale možná časem, kdo ví... Každopádně pro dcery platí: včas varován – lépe vyzbrojen!
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231432
Bonus na závěr Jste povídavý typ? Nebo aby z vás jeden slovo tahal jako z chlupaté deky? Přiznám se, že já tu pusu chvíli nezavřu. Pokud máte stejný problém, začněte pracovat v rádiu. Rodině se opravdu uleví. A pozor na hlasivky, abyste nedopadli jako onehdy já.
Bože, mám nařízen hlasový klid! Že nevíte, co je pro moderátora nejhorší trest? Ukrutná muka, která se nedají vydržet? Diagnóza nedomykavé hlasivky a hlasový klid. Raději snese zarděnky nebo neštovice.
Nesmět mluvit, to je pro hlasového profesionála a obzvlášť ženu, něco jako když se pracovitému stavebníkovi zlomí lopata. Mluvíme, protože se to od nás očekává a jsme za to placeni. Některé z nás pak jedeme přesčas, meleme a meleme ve frontě na poště, v obchodě, se sousedkou za plotem, doma vyslýcháme děti a pochopitelně také manžela. Všude nás mají proto „rádi“ a na nějaké ty narážky typu: „hm, tak teď už si víc fakt neřekneme“ časem ani nehledíme! Máte přeci smysl pro humor. „Miláčku, a to víš, co udělá chlap, když jeho manželka přijde do obýváku?“ zeptal se mě zcela vážně manžel. „No netuším, co?“ odpověděla jsem a rozvlnila boky při představě erotiky. „Zkrátí jí řetěz z kuchyně!“ „No počkej, to bys mi přeci neudělal?“ ujišťovala jsem se. „To víš že ne!“ dostalo se mi nejisté odpovědi a plachého uhnutí pohledem do tichého kouta. „Máš štěstí, že mě bolí v krku, a tak jdu spát,“ řekla jsem sípavě a odhrkala se na kutě. V dobách, kdy jsem kouřila, bývaly s mými mluvidly zásadní potíže. Ty obnášely pracovní neschopnost a přísný zákaz „hrkání voletem“, jak pravil kdysi jeden moudrý otorinolaringolog. Strašný
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231432