bych se na někoho podívat a pak ho sejmout. I kdybych si byla jistá, že by to bylo správné.“ „Ehm, dobře. Díky.“ „Ale ségra,“ zavolala Roberta na chodbu, když Patricia vyrazila zpátky do svého pokoje. „Jestli někdy někoho odkrouhneš, tak to chci vidět. Chci se dívat.“ „Ehm, fajn.“ Druhý den byl Laurence zase ve škole, pro změnu měl dobrou náladu, vykračoval si mokrými chodbami a pohupoval přitom rukama, jako by mu to tam patřilo. S Patricií pořád ještě nemluvil, ani se na ni nepodíval, ale usmál se přibližně jejím směrem. Mohla by se ho snadno zbavit, prostě ho strčit pod jeden z vysloužilých zájezdových autobusů sloužících škole jako dopravní prostředky. Vypadalo by to jako nehoda. Patricia se přistihla, jak si prohlíží jeho štíhlá zápěstí a hlavu, která sebou neklidně cukala, a přemítá, jestli by to mohla být pravda. Stane se z něj nepřítel magie? Už teď přistupoval k čarování nepřátelsky, to bylo jisté. Až Laurence dospěje, třeba se z něj stane netvor, který bude takové, jako je Patricia, pronásledovat. Možná že k údělu čarodějky patří s lítostí a smutkem odstraňovat lidi, kteří ohrožují rovnováhu přírody. Sledovala Laurence při obědě ve školní jídelně. Sledovala ho, jak kluše do kopce za školou, střídavě zrychluje a zpomaluje a chvěje se v tělocvičném úboru. Zkoušela si představit, jestli by dokázal zahájit vendetu. Pronásledovat její přátele, pokud by někdy nějaké měla. Nemohla tomu uvěřit. Nedokázala by to udělat, jestliže by tomu nevěřila. Dovedla si představit, že by ho zabila, bylo to děsivě snadné — stačí strčit ho pod ta velká kola —, ale neuměla si představit, že by si to zasloužil. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231381
Několikrát si chtěla promluvit s panem Rosem, ale pokaždé u sebe někoho měl nebo nebyl v kanceláři. Konečně ho dohonila v chodbě u sborovny a pokusila se zmínit o Stromu. Podíval se na ni, jako by plácala nesmysly. S povytaženým obočím. Doma se zeptala CH@NG3M3: „Stane se z Laurence nepřítel magie?“ CH@NG3M3 odpověděl: „Proč si myslíš, že se z Laurence stane nepřítel magie?“ „Na to se ptám já tebe.“ „Proč se mě na to ptáš?“ Přestože se jí k hrudníku přitulil Berkley, celou věčnost nemohla usnout — když se jí to konečně podařilo, zdálo se jí, že velkým nožem rozřezává Laurence. Jeho pokožka se rozestoupila a pod ní se objevila zářící brána do kouzelné země plné laskavých čarodějů, kteří jí dali její vlastní kouzelnou hůlku. Zdálo se jí, že ho vylákala na útes nad řekou Wadlow, kde někdy středoškoláci pořádali mejdany, a shodila ho na ostrá, kluzká skaliska. A pak se probudila, celá roztřesená a uplakaná, a svírala Berkleyho jako o život.
PŘED ZAČÁTKEM VYUČOVÁNÍ někdo hodil Patricii po hlavě kámen. Tentokrát to nebyla sněhová koule s kamínky, ale prostě kus žuly. Patricia uhnula a uklouzla na zledovatělé cestě. Laurence ji uchopil za paži a pomohl jí na nohy. Přidržel ji, aby zase neupadla. Zdálo se, že chce něco říct, ale pak odešel — jako poslední dobou pokaždé, když se s ní chystal promluvit. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231381
Při první hodině sáhla Patricia do batohu pro učebnici, ale vypadlo z něj něco jiného: kalhotky umazané od něčeho, co se jí nedařilo identifikovat a co nehodlala podrobněji zkoumat. Když odcházela z domu, určitě tam nebyly. Spolužáci, se kterými seděla v lavici, včetně Macy Firestonové, se začali smát a fotit si ji na mobil. „Co má znamenat ten povyk?“ zeptal se od tabule matikář Gluckman. „Někdo mi dal do tašky… něco nepopsatelného.“ Pa tricia se snažila, aby to znělo důstojně. Nechtěla vypadat ani jako oběť, ani jako potížistka. „Emo krávo,“ zasyčel někdo z rohu. „To není důvod vyrušovat při vyučování.“ Gluckman se zakabonil mezi šedivými licousy. „Okrádáte o čas všechny studenty, kteří se chtějí něco naučit.“ „Ale já nic neudělala!“ vyhrkla Patricia. „Někdo jiný…“ „Pokud ‚někdo‘ umísťuje ‚někomu‘ do tašky nevhodné předměty, měla byste s tím jít za panem ředitelem nebo za panem Dibbsem.“ Patricia se rozhlédla. Celá třída se královsky bavila. Očima našla Laurence a ten jí věnoval prázdný, bezradný pohled. „Dobrá,“ řekla Patricia a vstala. „Udělám to. Omluvíte mě, prosím?“ Na odpověď nečekala. Práskla za sebou dveřmi, ale i přes ně slyšela jásání a potlesk. Už byla skoro u Dibbsova kabinetu, když se Dibbs vyřítil z chodby a popadl ji za paži. „Vás…“ masitou rukou jí sevřel loket, „…čeká pořádné vysvětlování.“ Snažila se mu vzdorovat, ale on ji odvlekl na dívčí záchodky a tam uviděla slova napsaná krví na zdi:
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231381