Sbohem Když už jsem na ni čekal víc než běžnou půlhodinu, pak ještě čtvrthodinu jako za starých časů, a docela překvapivě ještě další půlhodinu, a když jsem si pak koupil gin s tonikem a jí Bacardi s kolou, seděli jsme proti sobě u zeleného stolku v rohu a ona se zeptala: „Proč jsi mě vlastně chtěl vidět?“ Tak jako vždycky, když na vás něco dolehne a vy musíte utéct. Tak jsem utíkal i já. Díval jsem se na to všechno, jako bych se vznášel vysoko pod reflektory, a sám sebe viděl svrchu a měl jsem pocit, že mi tělo už nepatří. Připadalo mi to jako divadlo a jediná skutečná věc byly nové sluneční brýle na stole před ní. Na sobě měla syté, rozjásané barvy jako nějaký klaun, ale pohled měla tvrdý a chladný. Jako by se snažila něco zata jit. Kolem očí se jí rýsovaly drobné vrásky a rázem se mi zdála neskutečně zmalovaná. Na tváři se jí neobjevil žádný výraz. Stala se z ní neutrální plocha bez lidských rysů – a na okamžik vypadala hrozně staře. Působila ztrhaně, a když se člověk trochu zamyslel nad nastalou situací, šlo o jedno velké nedorozumění, vlastně jsem na ni kašlal, kašlal jsem i na sebe a na všechno, co mezi námi kdysi bylo. Sledoval jsem svou vlastní ruku dolévat tonik do ginu a vnímal jsem, jak mi oči těkají po místnosti a teprve po dlouhé době se obrací zpátky k ní. Od posledně ztloustla. Musel jsem nějak odpovědět, ale nenapadalo mě nic rozum ného a nedokázal jsem si ani vzpomenout na důvod, proč jsem jí nakonec zavolal, ani na žádné společné zážitky. A už vůbec ne na to, s kým že se to má sejít potom. Prostě totální apatie a za chvilku jí jako za starých časů odpovím tak, že v podstatě ani neodpovím, ale bude to reakce ve své dokonalé neutralitě
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231314
samozřejmě dostatečně milá. Viděl jsem, že moje tělo se vůbec nepohybuje, a věděl jsem přesně, že tohle je ten nejšílenější blá bol, s jakým jsem kdy vyrukoval. A taky to nejnevhodnější, co jsem vůbec mohl odpovědět. „Vždycky jsem se tě chtěl zeptat na jednu věc,“ řekl jsem. Točil jsem drinkem ve sklenici a můj pohled mezitím bez cílně bloudil po místnosti. Čas od času si usrkla svého Bacardi s kolou a pokaždé, když jsem se neudržel a podíval se na ni, vyslala mým směrem podivný, nezúčastněný úsměv. A světe, div se, celou dobu jsme kouřili jak fabrika. Jako by už všechno bylo za námi a nic dalšího se nemělo stát. Jestli za tímhle byl nějaký hlubší smysl, musel spočívat v tom, že jsme si už vůbec neměli co říct. Že jsme se vůbec neměli schá zet a radši jsme každý měli jít svou cestou. Čím dřív, tím líp. Dřív než z toho bude trapas. Ale stejně jsme seděli dál. Možná čekala, že jí řeknu něco hezkého – že s ní budu trochu flirto vat, že ji za něco pochválím nebo že jí připomenu, jak nádherně jsme se spolu měli. A já možná doufal, že zareaguje. Kdybych to tedy byl řekl. Ale nic víc už tam nebylo. Jen drahé sluneční brýle, co si od posledně koupila nebo od někoho dostala, a pak ta dívka za barovým pultem. Barmanka z nádraží. Ta v rohu, co tu a tam zvedla hlavu od novin a podívala se na nás s uhlazenou, profe sionální zvědavostí. Kromě nich v tom prázdném, mrtvém dni nebylo nic. Vlastně ano. Tři bíle oblečení teenageři. Přímo u vchodu. Občas se ozval přístroj na cappuccino. V podniku jsme byli jen já, Majken, barmanka a tři cucáci. Bylo zvláštní, že nemluvili hlasitěji. Vlastně byla dost plochá. Zestárla. Zestárla a ztloustla a udělala se jí spousta vrásek – ale i tak by bylo osvobozu jící, kdyby reagovala aspoň nějak, kdyby se třeba zničehonic
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231314
rozzuřila a chrstla mi svůj drink do obličeje, kdyby se rozbre čela nebo naštvala a vrazila mi pořádnou facku. Jakákoli reakce. Jakékoli znamení, že jsme pořád ještě ve hře. Ale nestalo se nic. Vůbec nic. A rozhodně jsem nechtěl být ten, kdo to ticho prolomí. „Proč se mě vůbec chceš na něco ptát?“ řekla bez zájmu a koukala přitom na svoje brýle. Zdálo se mi, jako bych na chvilku zmizel, tak nějak jsem zne citlivěl, takže mi nikdo nemohl nic vyčítat. Vždyť jsem tu vůbec neseděl. Možná byla hloupost, že jsem přišel, možná byla hlou post, že jsem se tak dlouho neozval. A potom. Jako blesk z čis tého nebe. Bez varování. Takhle zničehonic zavolat. Možná byla hloupost, že jsem na ni prostě nezapomněl – ale kdyby mi tyhle moje hlouposti někdo chtěl vyčítat, musel by vzít v potaz, že jsem vůbec nevnímal, že v té místnosti jsem. Já tam totiž nebyl a nebyla tam ani ona a nedělo se nic víc, než že nám z úst vycházely tyhle krátké věty – jednou mně, pak zas jí. Co kdybych ji donutil koupit další drinky, říkal jsem si, a ta myšlenka mě tak nějak vrátila zpátky, jako bych si najednou uvědomil, že přes to všechno… jsme se nakonec sešli. Vlastně jsme spolu chodit ani nepřestali. Přejel jsem jí ukazovákem po hřbetu ruky. „Napadlo mě, že by sis se mnou aspoň dala drink,“ vypravil jsem ze sebe, předstíral úsměv a celou dobu se mi honilo hlavou, že to celé je lež a že tohle prostě nejde a že tady vůbec nejsem, že jsem doma a jen se mi to zdá. Když vstala a došla k osmnácti leté profesionálce za barem, byla to jen a pouze moje představa, a navíc mě dost udivila, protože já jsem samozřejmě seděl doma a jen si snil a přitom žasl, že si nedokážu představit nic lepšího. Nebo jsem jí možná měl prostě přiznat, jak to je: několik měsíců trčím doma, ale nedá se to vydržet, a tak jsem zavolal jí. A to jen proto, abych si vyslechl tohle.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231314