lidé – a především ženy – až dosud vynalezli. Americký dům oplývá měkkostí a bohatstvím barev, které těší a zklidňují oko, oplývá plochami, jež jsou hladké a příjemné na dotek, pravidelnými a půvabnými tvary, nesčetnými předměty, které vyvolávají zájem a zakrývají nahotu; a noc je tam snad ještě kouzelnější než den, protože umělá svítidla poskytují opravdové světlo, místo aby se o to pouze nepříliš úspěšně pokoušela; a v jejich zastřené, zabarvené záři je všechna ta příjemná útulnost, pohodlí a kouzlo místa nejintenzivnější a nejnádhernější. Když však na dům padne evropská kontinentální noc, není tu žádný svítiplyn nebo elektřina, které by s ní mohly bojovat, jen ponuré a neskutečně škaredé lampy, jež jsou nevídaně ubohé, pokud jde o účinnost. 29. září ’92. Nejspíš se mi podaří zapomenout na všechno kromě toho, že jsem si oholil hlavu. Ať se zabarikáduji před průvanem sebedůkladněji, zdá se, že tady nahoře neustále pofukuje. Hlavním problémem jsou ale mouchy. Tady nahoře to mají raději než kdekoliv jinde; předpokládám, že kvůli výhledu. Připadá mi, že jsem se ještě nikdy nesetkal s takhle vyzbrojenými mouchami. Ony snad mají pařáty. Kdykoliv dosednou, vždycky chňapnou. Bez ustání se mi producírují po hlavě a působí mi nekonečné utrpení. Je to jejich park, jejich klub, jejich letovisko. Pořádají tam zahradní slavnosti, konference a nejrůznější kratochvíle. A ničeho se nebojí. Všechny mouchy jsou opovážlivé, ale tyhle mouchy jsou drzejší než mouchy jiných národností. Neexistuje prostředek, jak je vylekat. Také jsou pracovitější než jiné druhy much: objevují se před rozbřeskem a zůstávají ještě po setmění. Jsou tu však jistá odškodnění. Netrápí nás komáři. Je jich tu jen hrstka, netropí hluk a o své řemeslo nejeví valný zájem. Zažene je jediné ostřejší slovo, pokud ho pronesete anglicky, což na ně zapůsobí, protože anglicky neumějí, a celou noc od nich máte klid. Když jsme s nimi mluvili hrubě, často jsme se stali svědkem toho, že se rozplakali. Nasbíral jsem nějaká vajíčka a vezmu je domů. Jestliže se tento druh podaří vypiplat v našem podnebí, bude to velký přínos. Řekl bych, že tu nejsou žádné blechy. To je poprvé za patnáct měsíců, kdy nás zaskočilo takové bezvládí. Všude jinde nabídka převyšuje poptávku. 1. října. Zjišťuji, že kočí si bere v kuchyni jídlo, a měním smlouvu, aby zahrnovala jeho stravu, třicet franků za měsíc. Tolik by ho to stálo nahoře ve vesnici. Myslím, že ho svedu nakrmit za dvě stovky, a ušetřím těch třicet franků. Ušetřit třicet je lepší než neušetřit nic. 96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231276
Tato pasáž z deníku mi připomíná, že jsem se někdy v té době dopustil jedné nerozvážnosti, která později přinesla své plody. Měl jsem kočímu Vittoriovi vyplácet měsíční spropitné, takže mě samozřejmě zajímala částka. Místo toho, abych se obrátil na někoho jiného – kohokoliv jiného – zeptal jsem se Vittoriova padrone (šéfa). Řekl, že třicet franků za měsíc bude tak akorát. Posléze jsem se dozvěděl, že to bylo nadsazené, ale to bylo zvykem, podle tradice tu existují jenom taxy s přirážkou. Na konci měsíce však kočí požadoval extra spropitné ve výši patnácti franků. Když jsem se zeptal proč, povídá, že padrone od něj vybral své vlastní spropitné. Padrone to ve Vittoriově přítomnosti popřel a zdálo se, že Vittorio stáhl obvinění. Padrone řekl, že právě tohle Vittorio udělal, a on se na to jistě takto díval, a já musel padroneho slovo brát jako přetlumočení vozkovy italštiny. Když padrone zmizel, kočí se opět vrátil k oné taxe – a protože jsme ho měli rádi – a věřili jsme mu – vypláceli jsme mu od té doby spropitné v celkové výši čtyřicet franků měsíčně a nikdy jsme nepochybovali, že padrone mu z něj dvě třetiny sebral. Občané nám řekli, že padrone si obvykle bere slušný podíl ze spropitného svých podřízených a je zvykem, že to popírá. Tento padrone je vstřícný chlapík a velmi schopný a příjemný vypravěč, anglicky mluví jako bůh a člověku takřka znemožňuje, aby s ním byl nespokojený; leč jeho sedmdesátitunový landauer nás po devět měsíců zásoboval zchromlými koňmi, přičemž jsme měli nárok používat lehký kočár, který se hodil ke šplhání do kopce, a útlocitní lidé ho vybízeli, aby takový vůz obstaral. Starobylý rod Cerretaniů, za slavných časů Florentské republiky velmi uznávaný, sídlil na tomto místě mnoho století. S příchodem října jsme si začali všímat podezřelého štiplavého zápachu, který jsme neuměli zařadit a jenž v nás vyvolal jisté drobné tušení, ale svedl jsem to na psa a vysvětlil rodině, že toto psí plemeno vždycky takhle zapáchá, když je od vnímajícího subjektu proti větru, v duchu jsem však věděl, že vůbec nejde o psa. Domníval jsem se, že to byli naši adoptovaní předkové, Cerretaniové. Domníval jsem se, že jsou uložení někde pod domem a že by nebylo od věci vytáhnout je na vzduch. Jenže jsem se mýlil. Tajně jsem se pustil do pátrání, musel jsem osvobodit předky. Ukázalo se, že zápach je zcela neškodný. Pocházel z úrody vinné révy, která se skladovala v části sklípků, do nichž jsme neměli přístup. Díky tomuto objevu se naše představivost zklidnila a nemilý zápach se změnil v příjemnou vůni. K tomu však došlo až poté, co jsme dům tak dlouho a tak hojně zamořovali ohavnými dezinfekčními prostředky, že pes 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231276
odešel a rodina po většinu času musela tábořit v zahradě. Trvalo dva měsíce, než jsme se zbavili dezinfekce a přesvědčili náš kapitál otřesných puchů, aby se vystěhoval. Když byly konečně všechny pryč a vůně vína na starém místě znovu otevřela krám, bouřlivě jsme ji přivítali a už jsme si na ni nikdy nestěžovali. 6. října. Zjišťuji, že jsem tu v nevýhodě. Čtyři osoby v domě hovoří italsky a nijak jinak, jedna osoba hovoří německy a nijak jinak; zbytek hovorů probíhá v jazyce francouzském, jazyce anglickém a jazycích sprostých. S výjimkou jednoho či dvou je ovládám pouze na té nejjednodušší, lámané úrovni. Angelo mluví francouzsky – francouzštinou, na kterou by mohl získat patent, protože ji sám vynalezl, francouzštinou, které nikdo nerozumí, francouzštinou, která se nepodobá žádnému jinému zmatení zvuků, s nimiž jsme měli od stavby Babylonské věže tu čest, francouzštinou, která sráží mléko. Dává jí přednost před svou rodnou italštinou. Používá ji moc rád, moc rád se poslouchá, podle něj je to hudba, nebude si ji přece odpírat. Rodina by ráda dala k dobru to málo, co pochytila z italštiny, ale on jim nedá příležitost. Bez ohledu na to, jakým jazykem ho oslovíte, odpoví francouzsky – svou svéráznou francouzštinou, svou podivnou, skřípavou francouzštinou, která zní, jako když se uhlí sype do sklepa. Umím pár italských slov a několik frází a ty jsem zpočátku oprašoval a osvěžoval tím, že jsem je brousil o Angela, ale on tomu částečně nerozuměl a částečně rozumět nechtěl, takže jsem byl nucen stáhnout je prozatím z trhu. Je to ale jen dočasné opatření. Cvičím. Připravuji se. Jednoho dne na něj budu připravený, a to nikoliv s nemožnou francouzštinou, ale v jeho rodné řeči. Povařím milého kozelce v mléce matky jeho. 27. října. První měsíc je za námi. Už jsme si tu zvykli. Vládne shoda, že život ve florentské vile je ideální způsob existence. Počasí je božské, okolí nádherné, dny i noci klidné a vhodné k odpočinku, odloučení od světa a jeho starostí je jako sen. Nemusíte se tu starat o domácnost, plánovat, dohlížet na obchody – všechno se děje nejspíš samo od sebe. Člověk si tak nějak mlhavě uvědomuje, že o něj kdosi pečuje, stejně jako si člověk uvědomuje, že se Země točí, souhvězdí se pohybují a Slunce obíhá tak, jak má, ale nic víc; člověk si nepřipadá osobně zainteresovaný ani jakkoliv zodpovědný. Přesto tu není žádný velitel, žádný ředitel; každý sluha 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231276