Jak se dělá jazz
sudé doby, se tak snaží činiti (s patřičnou pýchou na svoji zasvěcenost), jde jim to však poněkud toporně. Blíží-li se během produkce někdo z takového publika s rozzářenou tváří k pódiu, je to neklamné znamení, že bude následovat zvláštní přání. A to bývá obvykle trojí. Jde-li o příslušníka spodiny, je to zcela neomylně Ice Cream, v případě osoby z takzvané střední třídy to bývá obvykle Sweet Georgia Brown, a považuje-li se dotyčný za intelektuála, pak si přeje Take Five. Jinak to prostě nebývá. Po skončení produkce se vždy někdo objeví, plácá hudebníky po ramenech – „Das ist fantastisch, herrlich, fabelhaft – v životě jsem takhle úžasně hrát ještě nikoho neslyšel…“ a pak následuje otázka „A co děláte přes den?“ nebo „Čím se živíte?“, popřípadě „A to jenom hrajete?“. Nebo dotyčný začne na místě sjednávat koncert v jejich městě. Když se při dohadování ceny dozví, že by to šlo za tři sta plus doprava, je nadšen do té doby, než se ujasní, že to je na muže, nikoliv na celou kapelu. Jinak je německý divák milý a příjemný, máme ho rádi, protože bez něho by se jazzu dařilo mnohem hůř.
Jazz – mírotvorce? O jazzu toho bylo napsáno či řečeno mnoho. Byl probrán ze všech hledisek a pohledů, ať už historických, společenských, uměleckých a já nevím ještě jakých. I tyto a předchozí řádky se snažily poskytnout pohled na tento mimořádně významný fenomén pod poněkud svérázným úhlem nazírání. Jeden postřeh, a já tvrdím, že jde o postřeh zásadního významu, dosud
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231265
Jazzman a to, na co se nedostalo
zaznamenán nebyl. Lze jej stručně formulovat pojmem „jazz v roli mírotvorce“. Podíváme-li se pozorně do historie naší matičky Země, dojdeme k překvapivému zjištění, že tam, kde se hraje jazz, se neválčí. Ptáte se po důkazech? Zde jsou. Poslední válkou na území Spojených států severoamerických byla válka Severu proti Jihu. Do této doby nebylo po jazzu ani památky. První náznaky vývoje této hudby se datují až po tomto ozbrojeném konfliktu. Od té doby se na tomto teritoriu neválčí s výjimkou válek gangsterských, které svým charakterem patří jednoznačně do sféry kriminální, nikoli mezinárodněpolitické. V této souvislosti je třeba poukázat na zdánlivě okrajový jev, kterým je druh pouzder, jaká používali gangsteři na úschovu svých automatických zbraní. Ve všech případech šlo o pouzdra nikoliv trubková či saxofonová, ale houslová, což je ve svých důsledcích nepřímým důkazem možného napojení vážné hudby na organizovaný zločin. A stát to mnohdy svojí neuváženou dotační politikou ještě podporuje! A jazz je sice čistý jako lilium, leč chudý a záplatovaný. V Americe jako pravlasti jazzu pochopitelně toto období míru trvá nejdéle. Ale i v evropských zemích, do kterých jazz masivně pronikl, platí tato zásada plnou měrou. Podíváme-li se na naši milou zemičku, platí to stoprocentně, zatímco u našich mocných sousedů měl jazz vždy problémy, lhostejno zda v důsledku hitlerismu či stalinismu. Totalita prostě jazzu nepřeje, a kde není jazz, jsou agresivní choutky. Jamuje se v Sýrii? Jamuje se v Čečensku, v Iráku, v Somálsku? Obávám se, že nikoli. Není účelem této statě zůstat pouze u tohoto nepříliš radostného zjištění, zvláště pak, když řešení je nasnadě. Zde je.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231265
Jak se dělá jazz
Především je třeba přesvědčit Radu bezpečnosti OSN o zjištěných zákonitostech. Odtud je již jen krůček k tomu, aby se zachovaly nepoškozené podvozky tanků, které byly určeny k likvidaci v rámci smlouvy o snižování stavu konvenčních sil. Na bázi těchto podvozků by bylo vyrobeno příslušné množství tzv. obrněných samohybných jazzklubů, které by byly nasazovány do krizových oblastí světa spolu s jednotkami UNPROFOR. Jejich funkce by byla dvojí. Jednak by sloužily k relaxaci příslušníků mírových sil po namáhavé službě, jednak, a to zejména, by přispívaly zásadní měrou k pacifikaci bojechtivých domorodců. Po zklidnění konfliktních situací v daném regionu by se pak mohly snadno přesunout do dalších oblastí neklidu, ovšem až po vybudování sítě stálých betonových a dobře opevněných jazzklubů, jejichž trvalá existence by navěky zamezila dalším národnostním či náboženským střetům. Jedno z možných konstrukčních řešení obrněného samohybného jazzklubu představuje následující vyobrazení. Tento stroj typu JAZZPANZER C maj7 byl zkonstruován experty Klubu americké hudby a České jazzové společnosti na bázi podvozku sovětského tanku T-55, vyřazovaného z výzbroje na základě plnění již zmíněné smlouvy o snižování stavu konvenčních sil. Technické údaje (pouze ty, které nepodléhají utajení): • maximální rychlost (na silnici): 55 km/hod • maximální stoupavost: 35 % (pouze s připevněnými lahvemi a skleničkami) • počet členů posádky: 3, a to jmenovitě: –– řidič – zároveň prodává a trhá lístky, zapojuje aparaturu a vyhazuje opilce;
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231265