jejím odstínům. Po návštěvě Josephine Baker v roce 1928 v Praze se prý staly módními tmavší odstíny, které napodobovaly její čokoládovou pleť. Punčochy byly žebrované nebo vzorované, většinou bavlněné. Říkalo se jim florové. Ale pletly se i punčochy lněné, z pravého nebo umělého hedvábí. Luxusní zboží se zdobilo krajkami, jak strojovými tak ručně paličkovanými.106 Za velmi elegantní bylo považováno, i pokud dáma sladila barvu punčoch s barvou střevíců. Pokud měla přepychové boty, přitahovaly pozornost i k nohám. „Příliš silná lýtka jsou totiž velmi nehezká, ale o nic hezčí nejsou ani tenké kozí nohy beze stopy svalstva…“107 Pavla Lindová-Gutfreundová byla příkrá redaktorka. Punčochy z umělého hedvábí byly lesklé. První umělohedvábné punčochy se vyráběly z viskózového či výjimečně i měďnatého hedvábí a doslova zářily. Naopak punčochy z pravého hedvábí byly matně lesklé. Pravé hedvábné punčochy byly touhou každé ženy a dívky, ale byly velmi drahé. I proto zavedla firma Baťa již v roce 1936 správkárny punčoch.108 Aby se punčochy z umělého hedvábí neleskly, dívky si je pudrovaly. První nylonové punčochy se objevily v roce 1939 v USA, a když se začaly prodávat, rozpoutaly doslova šílenství. Jen první den se jich prý prodaly čtyři miliony párů. Za první republiky se punčochy prodávaly v obchodech s prádlem. Největším výrobcem byla firma Baťa. Vyráběla jak hedvábné, tak směsové punčochy a dokonce i podkolenky. Mimořádné byly služby zákazníkům. Punčochy bylo možné si nechat u Bati nejen spravit, ale preventivně zesílit či vyměnit poškozená chodidla. Vyškolené prodavačky dokázaly profesionálně opravit i pánské ponožky. „Tak to jsou ty ‚nové šlapky‘! – To je skutečně velmi praktické!“ komentovala za války nové služby u Bati populární herečka Nataša Gollová.109 Na opravy punčoch se specializovali i drobní živnostníci. V poválečném Československu byl největším výrobcem punčoch národní podnik Elite ve Varnsdosfu. Bojoval však stejně jako další textilní podniky se zastaralostí strojního zařízení a nedostatkem kvalitního materiálu. Když v polovině 50. let vyšly punčochy s linkou z módy, nebyl československý průmysl schopen změnu reflektovat. Vždyť punčochy s linkou začal vyrábět teprve nedávno.110 Punčochy, korzety, podvazkové pasy měly a mají i význam nejen funkční. Již od 19. století se, především v Americe, rozvíjela burleska. Ta v sobě kombinovala politickou satiru, košilatý humor, literární příběhy, hudbu a elegantně odkládané Hvězda, 1935. prádlo. Mezi typické atributy burlesky patří právě korzety, punčochy a podvazky – obecně historické prádlo. Na počátku 20. století byly velmi oblíbené i orientální kostýmy. Tanečnice vystupovaly ve všech metropolích. Právě ve 20. letech získal kabaretní
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231264
tanec svou současnou podobu. Prvorepublikové Československo se inspirovalo mondénní a otevřenou Francií. V barech, kabaretech, ale i v Lucerně vystupovaly umělkyně z celé Evropy a předváděly směs moderního výrazového tance po vzoru Isadory Duncan i aktuálně módních tanců. Na stránkách časopisu Galerie de Beauté (Galerie krásy) se objevovaly jejich odvážné fotografie. Byly spoře oděné jen do bederních roušek, peří a hlavně korálků. Své hvězdné tanečnice mělo i Československo: primabalerínu Národního divadla Jelizavetu Nikolskou, avantgardní Milču Mayerovou či Miru Holzbachovou. Nejslavnější tanečnicí však byla nádherná exotická Josephine Baker. Vlastním jménem se jmenovala Freda Josephine McDonald a proslavila se v roce 1926 v pařížské Revue nègre. Bylo jí tehdy pouhých 20 let a nadlouho se stala hvězdou pařížského večerního života. V roce 1926 založila kabaret Chez Josephine a objela s ním evropská města. V témže roce se s ní sešel ve Vídni Karel Hašler a domluvil vystoupení v Lucerně. Josephine opravdu přijela a 16. dubna 1928 vystoupila ve Velkém sále. K jejímu vystoupení bylo vydáno bohatě ilustrované zvláštní číslo časopisu Lucerna.111 V jejích kostýmech se kombinovala exotika, smyslnost a dekorativnost večerní módy. Byly plné pštrosích per, štrasu, flitrů a korálků. Ty nejodvážnější jako slavná banánová sukénka nebo pouhý velký pštrosí vějíř se staly dodnes napodobovanými atributy burleskních tanečnic. Josephina propojila dokonalé tělo, živý tanec a exotické róby. Byla pro ženy i vzorem. Po jejím příkladu toužily po snědé pleti a pevné štíhlé postavě. Ovlivnila i kosmetický průmysl, díky ní vznikl olej na opalování. Ostatně i nejslavnější rusovláska Hollywoodu, jak byla ve 40. a 50. letech 20. století nazývána Rita Hayworth, začínala svoji kariéru jako tanečnice v estrádách na Brodwayi. Patřila i mezi taneční partnerky Freda Astaira a svůj taneční talent využila i ve Tanečnice Josephine Baker, Galerie de Beauté, 1928. filmu Salome z roku 1953. Podtitul historického velkofilmu ze zlaté doby Hollywoodu Tanec sedmi závojů odkazuje k jejímu kostýmu a slavnému tanečnímu vystoupení před Herodem. To inspirovalo i vystoupení současné české burlesky Lady Mousellycy. Současné burlesky čerpají inspiraci ke svým vystoupením především z období 20. až 50. let 20. století. A kostýmy hrají důležitou roli. Jedná se o zářivé luxusní róby, spodní prádlo a doplňky. Tanečnice se zbavují oděvů postupně, odkládají rukavičky, korzet, podprsenku, punčochy i podvazky. V burlesce jde o příběh, dívka se nikdy nesvlékne celá. Vedle blyštivých šatů žen byl pánský oblek symbolem jednoduchosti, uměřenosti a kvality. Pánský oblek tak, jak ho známe dnes, se zrodil v 19. století. Vedle dámy v široké krinolíně se procházel gentleman ve štíhlém tmavém redingotu. Bylo to poprvé, kdy ženská móda zastínila tu mužskou. Od 14. století až do poloviny 19. století byla mužská móda stejně extravagantní, zdobná a nová jako ta ženská. Za vlády Ludvíka XIV. byl mužský oděv dokonce ještě manýrističtější,
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231264
vyšňořenější a hravější než oblečení žen. To se změnilo v polovině 19. století. Novým kánonem mužského oděvu se staly: diskrétnost, střízlivost a odvržení barev a ozdob.112 Dlouhé kalhoty se objevily až v souvislosti s francouzskou revolucí. Do té doby se nosily krátké kalhoty ke koleni, doplněné punčochami. Zapínání na boku a „padací most“ nahradil klasický poklopec uprostřed předního dílu. Muži nosili k dlouhým kalhotám tmavé redingoty a fraky. Po polovině století redingot postupně vystřídalo krátké sako a kalhoty v odlišné barvě nahradily kalhoty ze stejného materiálu jako sako. Pokud sako a kalhoty neměly stejnou barvu, platilo vždy pravidlo, že sako má být tmavší než kalhoty. Zdobené vesty a krátké kalhoty zmizely z módy zcela. Sako bylo původně na rozdíl od redingotu oděvem pracujících mužů – úředníků. Bylo praktické a díky rozvíjející se konfekci lépe sedělo, bylo dostupnější a rozšířil se i výběr. Ovšem byl to oděv neformální. Ke krátkému saku se již nenosil nákrčník, tj. pruh látky, který se vázal obtočením kolem krku, ale vázanka nebo motýlek. Cylindr nahradila buřinka. Tento tvrdý klobouk s kulatou střechou a ohrnutou krempou se objevil po polovině století a stal se symbolem rovnostářství. Nosili ji zároveň gentlemani z vyšších vrstev společnosti, pracující úředníci i obyčejní muži. Nejslavnějším nositelem buřinky byl Charlie Chaplin. Po vzniku Československé republiky vypadal pánský oblek víceméně stejně jako ve druhé polovině 19. století. Kalhoty se nosily úzké s puky a krátké, končily nad polobotkami. Sako bylo úzké s nevýraznými rameny. Teprve v polovině 20. let se v souvislosti s potřebou většího pohodlí, neboť muži stejně jako ženy tančili charleston, sako rozšířilo, stejně jako kalhoty. Široké nohavice přijali nejdříve mladí a sportovně založení muži, starší konzervativní muži dál nosili úzké nohavice. Prvorepublikoví muži měli být především gentlemany. A pojem gentleman byl spojován s pojmy jako styl, kvalita, jednoduchost, ale například i demokracie. „Gentleman, toť kavalír demokracie.“113 psal společenský časopis pro muže Gentleman v roce 1925. Konec bláznivých dvacátých přinesl krach na newyorské burze. Atmosféra doby se promítla i do módy, která byla střízlivější. Do módy přišla dvouřadá saka, takže muži mohli přestat nosit do té doby nezbytnou vestu. Ve 30. letech se nohavice ještě rozšířily a byly opatřeny záložkami, ramena byla výrazná. Uvolnění siluety souviselo nejen s tancem, ale i změnou životního stylu, aktivnějším trávením volného času, propagací sportu a obecně s příklonem k ležérnímu stylu oblékání. Teprve na přelomu 60. a 70. let 20. století přestal být pánský oblek nejběžnějším pánským oděvem, ale v pozměněných proporcích je součástí šatníku dodnes. Podle průzkumu, který zmínil filozof a sociolog Gilles Lipovetsky, si v roce 1953 muži ještě kupovali nový oblek každé dva roky. V roce 1984 to bylo již jen jedenkrát za 6 let.114 A pokud muž nepracuje v manažerské pozici, která vyžaduje každodenní nošení obleku, není tomu ani dnes jinak. Prvky z módy 20. let se vrací opakovaně již od 60. let. Obě dekády spojil důraz na chlapeckou štíhlou postavu. Kult mládí a aktivní životní styl vytvořil ideál sportovně založené dívky
100
Gentleman, 1928/1929.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231264