Vyšetřování případu se opět dalo do pohybu v létě roku 2011. Bylo roz hodnuto o provedení analýzy DNA vlasu, který se svého času podařilo za jistit na posteli v Barschelově hotelovém pokoji. Když se však pracovníci státního kriminalistického ústavu v Kielu chtěli dát do práce, zjistili, že vlas ze sáčku na uchovávání důkazů, kde měl být uložen, beze stopy zmizel.166 Jako obvykle bychom si měli položit klíčovou otázku. Kdo mohl mít na Barschelově smrti zájem? Krátce před oním osudným dnem, v době, kdy byl Barschel zahnán do kouta zinscenovanou mediální kampaní proti své osobě, prozradil jedno mu svému důvěrnému příteli, že se rozhodl „jít s pravdou ven“.167 Tehdy ještě netušil, že si tím sám podepsal rozsudek smrti. Některé vlády a pro minentní osobnosti by jeho prohlášení nejspíše dostalo do velkých nesnází. Faktem zůstává, že i podle výpovědi uznávaného lübeckého vrchního státního zástupce a vedoucího vyšetřovatele z období 1994–1998 Heinri cha Willeho byl Barschel zavražděn. Jedním z nejdůležitějších znalců, kteří se na kauze Barschel podíleli, je švýcarský toxikolog prof. Hans Brandenberger. I on na základě svých roz borů dospěl k názoru, že se jednalo o vraždu.168 A co víc, závěry jeho che mické analýzy se do nejmenších podrobností shodují s verzí Barschelovy smrti popisovanou v knize The Other Side of Deception (Druhá strana klamu)169 bývalého agenta Mosadu Victora Ostrovského.170 Ve vypracova ném chemickém nálezu se jasně odráží zejména Ostrovskym popisované rektální podání sedativ a strategicky použitý opožděný účinek léků.171 Někdejší vrchní vyšetřovatel kauzy Barschel Heinrich Wille je dnes s ohledem na důkazní situaci přesvědčen, že bývalý šlesvicko-holštýnský premiér se stal obětí profesionálního komanda zabijáků. „Vždy jsem vychá zel z toho, že scénář líčený Ostrovskym může být pravdivý,“ uvádí Wille.172 Své poznatky z vyšetřování shrnul Heinrich Wille už v roce 2007 v kni ze Ein Mord, der keiner sein durfte (Vražda, která vraždou být nesměla).173 Její vydání však bylo nařízením šlesvicko-holštýnského vrchního státního zastupitelství zakázáno. Musely tak uplynout další čtyři roky, než se knihu podařilo vydat a čtenáři se mohli dozvědět podrobné informace o tom, 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231262
jak se nejrůznější oficiální orgány všemožně snažily bránit hladkému průběhu vyšetřování, zatajovaly důkazní materiály a jak do něj zasahovali nejrůznější aktéři z politické sféry. Řada expertů postupem času dospěla k závěru, že Uwe Barschel jako dřívější premiér Šlesvicka-Holštýnska věděl o nezákonných obchodech se zbraněmi, ke kterým docházelo přes Kielský záliv. V té době dodáva ly Spojené státy tajně zbraně svému úhlavnímu nepříteli Íránu; dohoda o dodávkách přitom prokazatelně proběhla na německé půdě.174 Zároveň tehdy podle tvrzení bývalého agenta Mosadu Victora Ostrovského probí hal ilegální obchod se zbraněmi mezi Izraelem a Íránem, ve kterém Kiel figuroval jako tajné překladiště a německá tajná služba jako bílý kůň. Německá rozvědka BND tehdy Barschela žádala o svolení využívat přístavy ve Šlecvicku-Holštýnsku k přepravě zbraní do Íránu. Ostrovsky ve své knize The Other Side of Deception (Druhá strana klamu) píše, že Barschel to tehdy odmítl a pokusil se těmto protiprávním aktivitám uči nit přítrž. V této souvislosti média často spekulovala o tom, zda byla do případu zapletena i izraelská tajná služba Mosad.175 Podobně nevysvětlitelné a tajuplné zůstávají až dodnes záhadné udá losti, které neustále protahovaly a komplikovaly vyšetřování případu. Například šlesvicko-holštýnský ministr vnitra dr. Hans-Joachim Knack, který se 9. listopadu 1987 chystal vypovídat před parlamentním vyšet řovacím výborem, byl ještě předtím nalezen mrtev. K soudní pitvě však nedošlo.176 I další významní svědkové v tomto případu zemřeli za podiv ných a nevyjasněných okolností, dostali nečekaně infarkt nebo zničeho nic vypadli z okna. Dokonce bez jakékoliv zjevné příčiny hořely i archivy. Důležitým svědkem lübeckého státního zastupitelství byl švýcarský soukromý detektiv Jean-Jacques Griessen, který pracoval pro špičkového německého agenta Wernera Mausse. Griessen nechal údajně na Maus sův popud do několika pokojů v hotelu Beau–Rivage instalovat štěnice a kamery. Na plánovaný výslech u lübeckých vyšetřovatelů se však už ne dostavil. Policejní zpráva konstatovala: „Griessena nebylo možné vyslech nout, neboť 9. listopadu 1992 v Curychu během pobytu u jisté prostitutky zemřel na selhání srdce.“177 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231262
Další mimořádně důležitý svědek, jihoafrický obchodník se zbraněmi Dirk Stoffberg, sepsal koncept místopřísežného prohlášení, v němž uve dl mimo jiné i to, že Barschel do Ženevy přijel na pozvání pozdějšího šéfa CIA a poté ministra obrany USA Roberta Gatese. Své místopřísežné prohlášení ale Stoffberg už nemohl odevzdat, protože i on krátce předtím zemřel. Podle oficiální vyšetřovací verze spáchal společně se svou přítel kyní sebevraždu. Přesto však celá záležitost budila dojem, že vláda nemá na řádném vyšetření případu zájem. Kauza Barschel přitom není zdaleka jediným případem, kdy oficiální místa práci vyšetřovatelům komplikovala nebo rovnou znemožňovala. Dalším příkladem může být vražda nejvyššího spolkového státního zástupce Siegfrieda Bubacka z roku 1977. Ta se před několika lety opět začala objevovat v novinových titulcích, protože proces byl z popudu jeho syna Michaela Bubacka znovu otevřen. Hledání pravdy však zkomplikoval fakt, že někdejší spolkový ministr vnitra Wolfgang Schäuble nechal části potenciálně inkriminujících pod kladů ze začátku procesu na celých 30 let utajit – tedy až do roku 2041.178 Úřad tento krok vysvětlil tím, že odtajnění těchto materiálů by ohrozilo zájmy Německa nebo některé ze spolkových zemí. Byla snad důvodem snaha zamaskovat tímto způsobem až příliš těsné vazby ochránců ústavy na vůdčí představitele Red Army Faction (RAF)? Motocykl, z něhož byla vražda spáchána, ani vozidlo, pomocí něhož vrahové uprchli, dnes již není možné najít. Zmizel dokonce i služební vůz Siegfrieda Bubacka. Nepochopitelně zmizely i některé složky, například složka o ochraně ústavy vedená spolkovým zastupitelstvím.179 K podobným případům, kdy mají ochránci ústavy předat materiály spolkovému zastupitelství, ale ty jsou krátce před plánovaným předáním jako z udělání zničeny, dochází i dnes, po uplynutí několika desítek let. Podobně je tomu i u pachatelů, které už nikdy nebude možné vyslech nout, protože se podle oficiální verze raději rozhodnou spáchat sebevraž du. To byl před nedávnem i případ vražd spojených s teroristickou skupi nou Nationalsozialistischer Untergrund. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231262