4
Motivační prvky při práci se seniory kou pomocí v realizaci péče o starého člověka v domácím prostředí jsou agentury domácí péče, střediska pečovatelské služby, domovinky, charitativní sdružení a další sociální aktivity v rámci komunity. Rodina je však v péči o nesoběstačného starého člověka nezastupitelná. Měla by ale poskytovat pomoc jen v takových záležitostech, které si starý člověk nemůže obstarat sám. Stává se i to, že senior je někdy až „přepečováván“ – hovoříme o hyperprotektivním syndromu, jenž se vyskytuje nejen v rodinách, ale i v zařízeních pro seniory. Starý člověk by měl mít snahu zůstat co nejdéle soběstačný a chápat přínos vlastní zodpovědnosti za své stáří – co je schopen udělat pro své stáří, jak se na ně připraví a jak se vyrovná s úskalími, jež někdy stáří provázejí. Ve velké vícegenerační tradiční rodině byl určen její sociální i ekonomický status a společenské postavení. Tato rodina byla mocnou skupinou nátlaku, ochrany a zárukou určité sociální jistoty. Stárnoucí lidé v ní měli své místo získané věkem, zkušeností, moudrostí, majetkem a časem sice omezenými, ale relevantními činnostmi, které vykonávali ku prospěchu všech jejích členů. V tradiční rodině se všichni účastnili práce, a to včetně starších členů, jejichž odchod na „výměnek“ neznamenal konec jejich pracovní činnosti. Úbytek fyzických sil ve stáří znamenal pouze orientaci na jiný druh práce. I ve vyšším věku tak pokračovala aktivita, která bránila rozvoji snížené soběstačnosti a posilovala sebeúctu, tolik potřebnou ve stáří. Staří lidé měli práci, která neznamenala podceňování jejich osobnosti, umožnila seniorům pocit užitečnosti a vědomí podílu na chodu rodiny. Byli i nadále součástí velké rodiny i celé společnosti. Jejich zkušenosti byly využívány, jejich rady ceněny, a tak právem očekávali, že se o ně jejich děti postarají. Musíme ovšem vzpomenout, že odchod na „výměnek“ nebyl vždy ideální. Dal také možnost vzniku částečné izolace a útisku starých lidí. Historické prameny nás seznamují s mnoha tíživými příběhy starých, odstrčených a nechtěných osob (příloha 2). Role starých lidí se v poslední době velmi změnila. To zkomplikovalo vztahy mezi generacemi. Dnes jsou prarodiče na rodinách svých dětí většinou nezávislí a žijí samostatně. Prarodiče by měli být pro rodinu a vnoučata nepostradatelným prvkem, působit svou zkušeností a vnášet do jejich života jiný úhel pohledu na svět. Děti potřebují prarodiče, neboť to, co rodiče z nedostatku času nebo v důsledku psychických indispozic nemohou dát, mohou poskytnout prarodiče. Stárnoucí prarodič se musí chtít naučit přijmout sám sebe, aby nebyl závislý na myšlence, že se mu má rodina neustále věnovat. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231260
Starý člověk a rodina
4
Zkušenosti z výzkumného projektu: Geriatrická klinika se účastnila mezinárodního evropského projektu „Senioři v domácí péči“ AD HOC (Aged in Home Care). Navštěvovali jsme klienty v jejich přirozeném domácím prostředí a sledovali zdravotně-sociální problematiku seniorské populace v pražském regionu. Ze sledovaného souboru 430 seniorů 2,24 % osob uvádělo týrání druhými, a to nejen fyzické, ale především psychické – nátlak, vyhrožování majitelem domu, neshody s vlastními dětmi. Uvádíme některé výroky: ■■ „Snacha do mě strčila, až jsem spadla ze schodů, přivezla mě na po hotovost s tím, že jsem zakopla…“ ■■ „Mami, už jsi tu moc dlouho, byt pro nás obě je malý, budeš muset zemřít, nebo jít do domova důchodců…“ ■■ „Syn mě žádá o úspory, že prý je spravedlivě rozdělí mezi sourozence, ale já vím, že je chce pro sebe…“ ■■ „Snacha mi řekla, že když pořád brečím, dá mě do blázince nebo do nějakého ústavu, ale před měsícem mi zemřel manžel a já tu bolest neunesu…“ ■■ „Spálili mi před mýma očima sbírku dřevěných letadélek, prý jsem starý a měl bych uvolnit byt a jít někam do ústavu…“ ■■ „Komu budou věřit – mně, nebo bláznivé 90leté stařeně? Odvezu tě na psychiatrii a řeknu, co vyvádíš…“ ■■ „Máš hlad, tak žer vodu a chleba…“ ■■ „Máš malý důchod, kdo by tě živil – už je na čase, abys umřela…“ Příběhy z praxe Při společném bydlení matky a rodiny její dcery někdo stále uza víral přívod teplé vody, byla vyšroubovaná žárovka v předsíni, zamče ná koupelna… Dcera zdůvodňovala bití své matky tím, že když byla malá, taky ji máma bila… Stará paní bydlela u své neteře, které odkázala svůj pražský dům, a ta jí zakazovala návštěvy přátel – prý ji obtěžovali a rušili. Nemohla si ani zatelefonovat a o obědy, které si platila, se musela dělit se synem neteře. Když pečovatelka přinesla oběd, vzal jí část jídla s výsměchem, že je stará a její zuby už to maso neukousnou. Nakonec dostala odva hu a utekla ke známým, kteří jí pomohli odstěhovat se a zrušit závěť.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231260
4
Motivační prvky při práci se seniory
4.7
Pojetí stáří v jiných kulturách
Chtěla bych obrátit vaši pozornost také na vnímání stáří v jednotlivých zemích současného světa. V Indii, Tibetu nebo Číně nevadí starým mužům žít v jeskyni a rozjímat. Připravují se na tuto roli celý život, neděsí je samota. Těší se na návštěvu mladších, kteří počítají s tím, že jim přinesou stravu. Byli celou společností oslavováni, že opustili společenský život a žijí v ústraní. Bylo to správné? Možná, že odloučení od spěchu a toku všedního dne přineslo klid a úlevu do jejich duše. Eskymáci v severských arktických lesích mají také své zvyklosti. Když putují za rybolovem, jde celé společenství s veškerým vybavením a potravou. Pokud starý člověk již nemůže, postaví mu iglú z ledu, kde ho ponechají. Tento zvyk je starými lidmi respektován, neohrožuje výpravu celého společenství a starý člověk neumrzne. Tento způsob je pokládán za úctu. Starý člověk je tak sám, připraven na možný odchod. Blízký východ stáří ctí a obecně je považuje za vrchol života. Dokazuje to kromě jiného také fakt, že slovo šajch znamená v původním významu starý člověk. Dodnes se tímto slovem označují vládci některých arabských zemí nebo rodových klanů. V zemích, kde vládne islám, je stále zachována velkorodina, kde má vedoucí postavení muž. Žena si zaslouží úctu pouze v případě, že porodí syna, neboť syn je pokračovatelem rodu a je vychováván k zajištění podpory rodičů ve stáří. Stále platí, že ženy jsou drženy v domě, jsou považovány za neschopné samostatně se rozhodovat a také se o nich smýšlí, že mají snížený intelekt. Islámskou velkorodinu můžeme také chápat jako regulátor společenských vztahů, jesle rodinného života, neboť výchovu dětí zajišťují nejen rodiče, ale i velké rodinné společenství strýců, synovců a dalších členů rodiny. Po sňatku mladého páru má tchyně velkou pravomoc zasahovat do citového vztahu svého syna a je také zahrnována větší láskou než jeho vlastní manželka. Současně má možnost disponovat s pracovní silou své snachy. Pokud syn opouští svou zemi a začíná vydělávat, pravidelně posílá finanční podporu svým rodičům i mladším sourozencům, pokud si sami nevydělávají. Žena v islámských zemích získává vážnost až po klimakteriu, kdy není považována za „sexuálně nebezpečnou“ a po padesátce již také nebývá předmětem společenského dohledu. Může pak vstupovat do světa mužů i se svým názorem. V současnosti se však městské obyvatelstvo již začíná zbavovat železného stereotypu a pomalu se mění hodnotový systém velkorodinného 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231260