Zen na každý den
Ale co z toho je skutečně tady? Co je opravdu teď? Když sedíme u oběda, kam se poděla ta ranní hádka? Kde je? „Mysl minulosti je neuchopitelná.“ Kde tedy je? A kde je večeře, během které jsme odhodlaní to všechno napravit (samozřejmě k naší spokojenosti)? „Mysl budoucnosti je neuchopitelná.“ Ta hádka neexistuje. Co tedy existuje? Co je skutečné? Jen to, že sedím u oběda a jsem naštvaná. Příhoda, ve které popisuji, co se stalo u snídaně, není tím, co se stalo. Je to jen můj příběh. Skutečná je pouze má stísněnost, ten nepříjemný pocit v břiše. To, jak o tom mluvím, je projevem této fyzické energie. Kromě tohoto fyzického prožívání není nic, co by bylo reálné. A já ani nevím, jestli ten počitek je reálný, ale nic víc se o té hádce nedá říct. Před pár týdny přišla na mou přednášku mladá žena (která se zenu nevěnovala) s tím, že mi řekne, co jí manžel provedl před třemi týdny. Byla opravdu hodně rozčilená. Stěží mohla mluvit. Tak jsem se jí zeptala: „Kde je teď tvůj manžel?“ „No, je v práci.“ „A kde je ten výstup, ta hádka?“ „No teď vám o ní povídám.“ Já na to: „Ale kde je? Ukaž mi ji.“ „Nemohu vám ji ukázat, ale mluvím s vámi o ní. Takhle to bylo.“ „A kdy se to stalo?“ „Před třemi týdny.“ „Kde to teda je?“ „No…“ Byla čím dál naštvanější. Nakonec však pochopila, že její rozčilení bylo úplně nereálné. Zakončila to dotazem: „Ale jestli je to takhle, tak jak mám domluvit manželovi?“ Teď jde tedy o to, že kvůli své víře v ten časový průběh – minulost, současnost a budoucnost – vytváříme promyšlené systémy, emoce a dramatické události. Každý z nás to někdy udělal. A věřte mi, není to nic banálního. Lidé se doženou do takového stavu, kdy už nemůžou ani fungovat – mně se to taky stalo. Nezvládají plnit své povinnosti a fyzicky nebo mentálně z toho onemocní. Znamená to tedy, že když jsme rozčilení, nemáme dělat nic? Ne, máme pokračovat v tom, co právě děláme. Rozhodně nepřestávejme, protože vždycky děláme to nejlepší, čeho jsme schopni v daný moment. Ale jednáme-li na základě zmatku a nevědomosti, způsobíme ještě větší zmatek, chaos a nevědomost. Není to dobré ani špatné, děláme to všichni bez výjimky. Kvůli své nevědomosti a víře v časovou osu, ≈ 98 ≈ Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231258
Vztahy a naše praxe
v to, co se „stalo včera“, jak je to „teď“ a jak to „bude pokračovat“ žijeme jako oběť nebo agresor v nepřátelském světě plném nářků. A přitom existuje jen jedna jediná věc, která ten nepřátelský svět tvoří – a to jsou naše myšlenky, naše představy a fantazie. Ty vytvářejí svět času, prostoru a utrpení. Když se tedy snažíme najít minulost a budoucnost, ke které se pojí naše myšlenky, zjistíme, že to nejde – ty pojmy jsou neuchopitelné. Jeden student mi řekl, že mu lezu na nervy svou přednáškou o čase, protože hledá svou minulost. Řekl mi: „Jestliže není minulost ani budoucnost a nemůžu se držet ani přítomnosti – přesněji řečeno, snažím se jí držet, ale v tom momentě zmizí – kdo tedy jsem?“ Dobrá otázka, tu si můžeme položit všichni. „Kdo jsme?“ Vezměme si typickou myšlenku, kterou známe všichni: „Dělá se mi špatně z Billa.“ Takže existuju já, Bill a mé znechucení, ta emoce. Jsem tu já, Bill a znechucení. Karty jsou na stole. Právě jsem vytvořila sebe, vytvořila jsem Billa a z toho všeho tak nějak vyplynulo i znechucení. Řekněme si to tedy najednou „já/Bill/znechucení“. Jako jedno slovo. „JáBillznechucení.“ Jen ten prožitek, jaký je právě teď. A vždycky zjistíme, že ve svém prožitku vidíme i řešení. Nejen že je přítomné – prožitek sám a řešení nejsou nijak oddělené. Ale v momentě, kdy řekneme: „Dělá se mi z ní špatně.“ „On mě štve.“ „Tohle jsme udělali.“ „Ona udělala tamto.“ „Jsem z toho úplně na dně, opravdu to zranilo mé city,“ pak máme sebe, druhou osobu a cokoli, co si třepeme z rukávu. Místo toho, abychom si řekli, že k ničemu nedošlo – kromě toho velmi přítomného neuchopitelného momentu „já ty zlost“. Když jsme jen tím, řešení je zřejmé. Ale jakmile zabředneme do svých myšlenek typu „dělá se mi špatně z Billa“, vznikne problém. Všimněte si, že ta věta má začátek, střed a konec. Vytváříme jí onen nepřátelský a hrozivý svět izolace. Na těchto příkladech není v podstatě nic špatného. Všichni musíme žít v relativním světě, který se odvíjí jako koloběh snídaně, oběd a večeře. Tento koncepční relativní svět je v pořádku. Ale „špatně“
≈ 99 ≈ Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231258
Zen na každý den
na tom je to, že nevidíme, jaký skutečně je. A to nás dohání k tomu, že si vybíráme přátele a milence podobně, jako si zapínáme televizi. Potkáte třeba hezkou dívku: „Hm, připomíná mi kanál 4, ten mě vždycky uklidní, jak je příjemný. Vím, co na něm můžu čekat, trochu pelmel, pár zpráv – s takovým člověkem si můžeme pěkně vyhovovat.“ Tak se dáme dohromady a chvíli vypadá všechno dobře. Máme stejné názory a souhlasíme spolu. Vypadá to na báječný vztah. Ale světe div se, co se stane po čase? Kanál 4 se jaksi přepnul na kanál 63, kde hodně dávají podrážděnost a vztek. Někdy se taky přepne na kanál 49 plný snů a fantazií. A co dělám po celou tu dobu já? No, předstíral jsem, že sleduju jen kanál 4. Ale přitom trávím hodně času i na kanále 33, kde sleduju pohádky o princezně svých snů. Dívám se taky na jiné kanály, jako č. 19 – smutek, deprese a uzavřenost. A pak se stane, že právě když smutním, mám depresi a chci být sám, ji zajímají nějaké fantastické příběhy. To k sobě moc nejde. Někdy to taky vypadá, že běží všechny kanály najednou. Takže tu máme napjaté emoce a hodně křiku, kdy spolu partneři bojují nebo se jeden před druhým uzavírají. Tak se většinou odvíjí náš zmatený vztahový scénář. Co s tím? Musíme se pokusit to nějak dát dohromady, že? Vždyť kdysi to všechno bylo tak krásné. Zřejmě se musíme pokusit o to, abychom oba přepnuli zpět na kanál 4. Dáme jí tedy radu: „Měla bys být taková, měla bys dělat tohle – taková jsi byla, když jsem se do tebe zamiloval.“ Chvíli se oba partneři snaží a sledují kanál 4, kde dávají umělý mír a klid (a spoustu nudy). V podstatě většina manželství tak po čase vypadá. Kdysi někdo poznamenal, jak poznáte v restauraci manželský pár – je to ta dvojice, co jen mlčí. Je zajímavé, že když se ty programy tak zmatou, nikdo se nezeptá: „Kdo ty kanály pustil? Kdo je příčinou toho, co se to děje?“ Svým způsobem není na těch kanálech nic špatného. Ale my se nikdy nezeptáme, kdo je zapnul. Kdo vyvolal naše jednání? Co je tím zdrojem? To je klíčová otázka, kterou bychom si měli položit. Pokud si ji nepoložíme a hodně trpíme, někdy vztah prostě opustíme a hledáme nový kanál 4 – ten se nám přece líbí, tak na něm trváme. ≈ 100 ≈ Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231258