ÚKRYT V ZOO
Varšavy Juliana Kulského, který bude muset skandál vysvětlit. Když se následujícího dne tito tři muži opravdu sešli, ukázalo se, že o spiknutí nevěděl nic ani Kulský. Prezident Leist tudíž promptně nájemní smlouvu zrušil, slíbil, že pachatele potrestá a požádal Kulského o radu, jak nejlépe zoologickou zahradu využít, aniž by bylo nutné ji zničit. Na rozdíl od Leista Jan věděl o spojení Kulského s podzemním hnutím. Když Kulský navrhl zřídit v zoo veřejnou zeleninovou zahradu s individuálními záhony, Jan se usmál. Návrh vyhovoval dvojímu účelu: levnému jídlu pro místní i nacistickému image vládců, kteří mají slitování. Malé záhony nezlikvidují jádro zahrady, pouze posílí Kulského vliv. Leist souhlasil, a tak Jan opět změnil zaměstnání – z ředitele zoo a správce vepřína se nyní stal správcem zahradních záhonů. V rámci nového zaměstnání Jan podléhal varšavskému ministerstvu parků a zahrad, což mu znovu umožňovalo vstupovat do ghetta, tentokrát za účelem inspekce květeny a zahrad. Ve skutečnosti byla vegetace v ghettu velice vzácná, jen pár stromů u kostela v Leszenské ulici a rozhodně žádné parky a zahrady, ale Jan vděčně využil jakoukoli záminku, aby navštívil přátele – aby je „pozvedl na duchu, sdělil novinky a propašoval jim nějaké potraviny“. Tonička kdysi párkrát s Janem navštívila slavného entomologa dr. Szymona Tenenbauma, jeho ženu (zubařku) Lonii a jejich dceru Irenu. Jako chlapci chodili Jan a Szymon do stejné školy a stali se z nich kamarádi. S oblibou prolézali příkopy a nahlíželi pod kameny, protože Szymona už tehdy nesmírně zajímali brouci. Brouci podobní vrubounovi se stali jeho slunečním božstvem, jeho specializací a mánií zároveň. Jako dospělý začal cestovat po světě a ve volném čase sbíral brouky. Když publikoval pětisvazkovou monografii o broucích Baleárských ostrovů, vstoupil do řad předních entomologů. Během školního roku působil jako ředitel židovského gymnázia, ale během léta sbíral vzácné druhy v białowieżském pralese, který se tou dobou hmyzem jen hemžil. Tehdy se mohl skrývat pravý poklad v každém vykotlaném pařezu. I Jan se zajímal o hmyz, jednou se dokonce zabýval studiem švábů. Dokonce i v ghettu Szymon pokračoval v psaní vědeckých článků a ve sběru hmyzu a ukládal ukořistěné exempláře do pryskyřičně hnědých prosklených dřevěných krabiček. Jakmile bylo Židům nařízeno odstěhovat se do ghetta, Szymon měl obavy o svou rozsáhlou a drahocennou sbírku, a tak 99
ukryt v zoo.indd 99
27/02/2017 13:02:57 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231255
DIANE ACKERMANOVÁ
požádal Jana, aby ji ukryl ve vile. Když v roce 1939 vpadli příslušníci SS do zoo a odcizili přes dvě stovky cenných knih, množství mikroskopů a jiného zařízení, Tenenbaumovu sbírku čítající půl milionu exemplářů naštěstí přehlédli. Z manželů Żabińských a Tenenbaumových se během války stali blízcí přátelé. Hrůzy každodenního života je sblížily ještě víc. Není pravda, že válka lidi jen rozděluje, přemítala Tonička ve svých pamětech. Mnohdy upevňuje přátelství a prospívá romantickým vztahům. Každý stisk ruky může náhodně otevřít dveře řídící cesty osudu. Zásluhou přátelství s Tenenbaumovými potkali člověka, který nevědomky pomohl Janovi navázat spojení s ghettem. Jednoho nedělního rána v létě roku 1941 Tonička uviděla přijíždět k vile limuzínu. Vystoupil objemný německý civilista. Než stačil zazvonit na zvonek, Tonička odběhla ke klavíru a zahrála svižné akordy „Už na tě čeká Kréta, odpluj na Krétu, už jsi tam nebyl léta!“ z komické opery Jacquesa Offenbacha Krásná Helena – signál pro hosty, aby vklouzli do úkrytů a zmlkli. Toniččina volba skladatele vypovídá hodně o její osobnosti a atmosféře ve vile. Francouzský Žid německého původu Jacques Hoffmann byl sedmým dítětem kantora Izáka Judy Ebersta, který byl z jistého důvodu nucen přijmout příjmení Offenbach, podle jména svého rodiště. Izák měl šest dcer a dva syny. Hudba prostupovala životem celé rodiny. Jacques se stal virtuózním hráčem na violoncello a skladatelem, hrajícím po kavárnách a módních salonech. Měl zálibu v satiře a osobně i po hudební stránce nikdy neodolal nezbednostem. Jeho oblíbenou kratochvílí se stalo dobírání si autorit. Kašpařinám se oddával na pařížské konzervatoři tak často, že v některých týdnech nedostával vůbec žádný plat. Vášnivě rád skládal populární tance, včetně waltzu, založené na melodiích zpívaných v synagogách, čímž pohoršil vlastního otce. V roce 1855 si otevřel hudební divadlo, protože „jsem nedokázal přimět nikoho jiného, aby skládal hudbu jako já“, vysvětloval suše a dodal, že „myšlenka opravdu veselé, radostné a duchaplné hudby – zkrátka představa hudby, v níž je život – byla postupně zapomenuta“. Offenbach složil mimořádně populární frašky, satiry a operety, jež nadchly elitu a které si lidé prozpěvovali v pařížských ulicích. Byly to lechtivé a nevázané melodie, jimiž zesměšňoval okázalost a autority a idealizoval 100
ukryt v zoo.indd 100
27/02/2017 13:02:57 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231255
ÚKRYT V ZOO
minulost. A učinil velice barvitou postavu i sám ze sebe: osobu se skřipcem, dlouhým knírem a křiklavými šaty. Podle hudebního kritika Miltona Crosse důvod, proč Offenbach svou hudbou ovlivnil tolik lidí, částečně spočíval v tom, že skládal v „období politické represe, cenzury a omezování osobních svobod“. V době, kdy „tajná policie zasahovala do soukromého života občanů… se divadlo uchýlilo k veselí, rozpustilosti, žertovnému posměchu“. Krásná Helena je komická opera překypující duchem frašky a rozkošnými melodiemi, plná humoru a temperamentu. Vypráví příběh krásné Heleny, jejíž nudný manžel Meneláos vede válku s Trójany, aby pomstil Helenin únos. Tříaktové drama karikuje válkychtivé vládce, zpochybňuje morálku a oslavuje lásku Heleny a Parise, který se zoufale snaží uniknout do lepšího světa. První dějství končí Pýthiinou věštbou, nabádající Meneláa k cestě do Řecka, jenže sbor Heleny, Parise a většiny dalších účinkujících mu naopak radí, aby vzal nohy na ramena: „Už na tě čeká Kréta, odpluj na Krétu, už jsi tam nebyl léta!“ Poselství opery bylo podvratné, zesměšňovalo vládce a oslavovalo mír a lásku – ideální signál pro všechny „heleny“ a „parise“ ve vile. Navíc šlo o hudbu židovského skladatele v době, kdy hraní židovské hudby představovalo urážku zasluhující přísný trest. Jan otevřel dveře. „Bydlí tady bývalý ředitel zoo?“ otázal se cizinec. Za chvíli muž vstupoval do domu. „Jmenuji se Ziegler,“ představil se a uvedl, že je ředitelem pracovního úřadu varšavského ghetta. Úřad práce se měl teoreticky starat o nezaměstnané uvnitř i vně ghetta, ale v praxi organizoval pracovní čety a posílal nejšikovnější jedince sloužit do zbrojovek, jako byly Kruppovy ocelárny v Essenu. Pro ohromné počty hladových, polozaměstnaných a často nemocných dělníků však dělal v souladu s nacistickými zákony velmi málo. „Přijel jsem si prohlédnout pozoruhodnou sbírku hmyzu, tu, kterou vám daroval doktor Szymon Tenenbaum,“ prohlásil Ziegler. Když zaslechl Toniččinu vznosnou hru na klavír, široce se usmál a dodal: „Jak veselá atmosféra!“ Jan jej zavedl do obýváku. „Ano, máme velice muzikální domácnost,“ přisvědčil Jan. „Velmi milujeme Offenbacha.“ Zdálo se, že Ziegler to připouští nerad: „Nu, ano, Offenbach byl dost povrchní skladatel. Ale člověk musí uznat, že Židé jsou vcelku talentovaní lidé.“ 101
ukryt v zoo.indd 101
27/02/2017 13:02:57 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231255