je základ (tu já, popravdě řečeno nikdy neměl, ale to tady nebudeme rozebírat). Pochvalu dostaneš jen za jedničky s hvězdičkou – s obyčejnými jedničkami se snad nespokojíš! Za jedna minus bude trest: stokrát opíšeš „jsem špatný student“ a pověsíš si to na nástěnku v pokojíčku – ať každý vidí, že se máš v čem zlepšovat! To tě popožene, aby se to příště nestalo. Stejně nechápu, proč pořád nad sebou potřebuješ bič, proč se nesnažíš být perfektní sám od sebe. Chybí ti ctižádost i talent, to já ve tvých letech… Zde vidíme opačný extrém. Takový přístup dokáže zničit sebevědomí i hochovi, který si ještě v kočárku užil s maminkou bezpečnou vazbu. Má-li navíc sourozence, kterého rodiče naopak chovají jako v bavlnce ještě v deseti letech, je na celoživotní mindráky zaděláno. René by mohl být i Charlottin brácha – syn téhož narcistního pana místostarosty, který se jako nedostudovaný vrhl do politiky a našel tam jediné pole, kde mohl jakžtakž uspět. Jako správný narcis si může i své děti rozdělit na „dobré“ a „špatné“ – bude hýčkat roztomilou dcerušku, do které promítá své „dobré já“, a cepovat synka, aby měl lepší známky, než se kdy podařilo vybojovat jemu samotnému (vysvědčení mu samozřejmě nikdy neukáže). V Reném vlastně napravuje své „špatné já“.
Narcis stokrát jinak Může i z takto ponižovaného dítěte vyrůst narcis? Kupodivu může. Zdá se to skoro neuvěřitelné – vždyť jak by se mohl stát samolibým někdo, kdo je nucen sobě i celému světu stokrát opakovat „jsem špatný“ při každé sebemenší chybičce? Může se to stát. Ve hře jsou ony komplikované přesmyky mezi „dobrými“ a „špatnými“ obrazy sebe a druhých. I věčně peskovaný a nikdy „dost dobrý“ René si může v koutku své duše přifukovat svou téměř splasklou narcistní bublinku a všechno to „špatné“, o čem ho přesvědčuje otec, opět přehodit na někoho jiného, úplně to potlačit, nechat z toho vyrůst nějakou obzvláště nevzhlednou kopřivu zvanou psychosomatická choroba a mnoho dalších věcí. S „dobrými“ a „špatnými“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231223
Kdo jste?
obrázky si lze hrát jako s dětskou vystřihovánkou nebo puzzle. Výsledek, jak už jsme řekli, závisí na primární vztahové vazbě, pozdějším zvládnutí infantilního narcismu a řadě jiných vlivů od genetických dispozic až po působení školní party. Dítě nevychovává jen máma s tátou – na jeho obraz o sobě působí i sourozenci, další příbuzní, učitelé, vrstevníci… Čím je děcko starší, tím více se okruh potenciálních poskytovatelů zpětné vazby rozšiřuje a pozměňuje tak více či méně to, co do něj vložili rodiče. Osobnost si sama vyvíjí různé druhy kompenzačních mechanismů, takže i z rostlinky zalévané kyselým deštěm může vyrůst narcis – a z přehnojovaného semínka může vyrašit nenápadná chudobka. Jak si to máme představit? Například takto: i když René na přírodovědu není vůbec stavěný, bude se šprtat jako blázen, jen aby si nemusel vystavovat potupné „jsem špatný student“ před sestrou v pokojíčku. Výsledkem bude víc a víc jedniček s hvězdičkou, za které přece jen pan otec utrousí jakous takous pochvalu. René se naučí, že to jediný způsob, jak ze sebe získat dobrý pocit, a stane se z něho doslova fanatik do učení. Nevadí, že výsledky jsou vydřené, že látce vůbec nerozumí… Důležité je, že je na něj táta pyšný a že se jeho splasklá narcistická bublinka nafukuje. Ne tedy celá: je to spíše, jako by vystrčila jakousi panožku jako améba – tu však René přiživuje jedničkami a hvězdičkami tak zběsile, až naroste do rozměrů mamutího chobotu. Ten pak drží nad vodou i zbytek jeho pochroumaného sebevědomí. Z Reného se stane nejprve odporný šprt a posléze workoholik. Vystuduje s červeným diplomem, nastoupí do některé z prestižních fakultních nemocnic, brzy si udělá Ph.D.… Poněvadž má neustále strach, aby se nepřišlo na to, že svému oboru vlastně nerozumí, bude klást velký důraz na vnější znaky svého postavení – ověnčí se tituly před i za jménem, do bílého pláště bude nosit motýlka a fonendoskop kolem krku nesundá ani při návštěvě pisoáru. Nikoho tak nenapadne pochybovat o tom, že má před sebou Dokonalého Pana Doktora. Aby to ještě zdůraznil, bude se chovat povýšeně ke kolegům, a zejména k sestřičkám. Ženami bude vůbec opovrhovat – nány, které se jen natřásají před kamerou (jako jeho vlastní ségra). Přesto právě 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231223
tento typ žen bude René vyhledávat. Jednak jsou hezké a to se k jeho dokonalé image hodí, jednak nikdy nemají šanci poznat, že pod maskou MUDr. Ph.D. se skrývá ušlápnutý chudáček, který nikdy pořádně nepochopil ani životní funkce měňavky, natož lidského těla. Před hloupoučkou barbínou se bude moci natřásat a nádavkem se jí mstít za sestru Charly, která v dětství slízla všechnu rodičovskou smetanu. „Je René šťastný?“ ptáte se. Splnil přece dávná přání svého táty, stal se jeho chloubou, dosáhl všeho, co chtěl – vlastně dosáhl více, než na co vůbec měl. Musí se tedy cítit skvěle! Jenže necítí. Nejde jen o to, že na sobě musí bez přestání dřít a že se pořád třese, aby se nepřišlo na nějakou jeho chybu. Šťastný není především proto, že nedělá, co sám chtěl. Své „dobré já“ neodvozuje od ničeho, co jeho samotného těší, ale výhradně od toho, co od něj vyžadoval otec. Pravděpodobně ani sám neví, co by dělal rád – díky rodičovskému teroru nikdy neměl šanci to zjistit. Možná byl na rozdíl od sestry zručný a líbily se mu stavebnice, možná z něho mohl být inženýr a možná „jen“ dobrý zedník… Nikdy se to nedovíme. Protože mu tatínek vybudoval to, čemu v psychologii říkáme false self (falešné já),20 budou mít jeho dobré pocity z každého úspěchu či pokoření konkurenta jen mizivou hodnotu. „Falešné já“ není ve skutečnosti „dobré já“, ačkoli se tak tváří. Je to ono chapadlo améby, které zbytnělo samými jedničkami – ty jedničky však nedostává René, který ve školce stavěl krásné hrady z kostek a ve dvanácti si pod stromeček ze všeho nejvíce přál lego. Dostává je René, kterému místo toho Ježíšek nadělil 20
I o tomto psychologickém jevu již byla řeč v knize Osamělost. Koncept „falešného já“ bývá zmiňován nejen v hlubinně psychologickém, ale i filozofickém, spirituálním či ezoterickém smyslu (např. u Eckharta Tolle, de Chardina, východních mystiků aj.). Psychologicky fundované a přitom laikům přístupné knihy o false self, které by současně neměly spirituální podtóny, s nimiž se ne každý musí ztotožňovat, prakticky nenajdete ani v češtině, ani v angličtině. Zájemcům o hlubší (a místy těžko srozumitelný) psychologický vhled do této problematiky doporučujeme knihy britského psychoanalytika D. Winnicota (v češtině vyšel např. titul Lidská přirozenost v Psychoanalytickém nakladatelství J. Kocourek, Praha 1998).
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231223