Kritických rozměrů mohou nabývat různé situace, v nichž je člověk konfrontován s vážným rizikem ohrožení, přičemž v pojmu „krize“ je akcentována rozhodující mez, za kterou už nelze zátěž dále zvyšovat bez destruktivních následků. Nutnou podmínkou další existence živého systému je dosažení obratu nepříznivého vývoje. Na vzniku krize se podílí aktuální psychosomatický stav příznačný určitou úrovní vulnerability (zvýšená vnímavost na stresory) a konstelace vnějších vlivů, vyznačující se přítomností krizových spouštěčů či urychlovačů (preciptorů). Příkladem preciptorů krize v této souvislosti často vzpomínaných mohou být nežádoucí životní události. Jak již bylo uvedeno, přehled takových událostí s bodovým vyjádřením jejich závažnosti podávají například Holmes a Rahe (1967). Masivní psychické vypětí v krizi bývá spojeno s kognitivními emocionálními i behaviorálními reakcemi. Nápadné je zkreslené vnímání (zúžené percepční pole) vnějšího světa, v němž dominují stresogenní podněty, i sebe sama (postižený jedinec se cítí nepřipravený, neschopný účinně se bránit, má dojem odcizení sobě samému), negativní emoce jako strach, panika, nekontrolovatelný vztek a dezorganizované, zpravidla neúčelné chování s automatickými, nutkavými zkratkovitými reakcemi apod.
Typologie krizí Vlastní krize lze dělit na akutní, kumulované a chronické. Akutní krize mívají zřetelný počátek i konec a dynamický průběh provázený silnými emocemi. Často jsou náhlé, nečekané a pro účastníky překvapující. Kumulované krize vznikají nahromaděním aktuálních stresujících vlivů a jejich spojením v současném prožívání s minulými negativními zážitky, vybavovanými prostřednictvím paměti. Chronická krize trvá zpravidla déle a její průběh bývá méně dramatický, s méně výrazným emočním doprovodem než u krizí akutních (např. Vodáčková a kol., 2002; Mlčák, 2005; Špatenková a kol., 2004, 2009). Podle osob krizí dotčených lze rozlišit krize jedince (individuální), krize páru (dyadické) a krize skupinové. Podle příčin je možno diferencovat krize situační, vývojové a patologické. Situační krize pramení z aktuální konstelace podmínek, která se náhle a nečekaně mění. Důležité je kromě objektivního stavu věcí zejména jeho subjektivní hodnocení a prožívání. K častým příčinám patří reálná či očekávaná ztráta nebo vážné ohrožení existence nějaké důležité hodnoty (blízká osoba, zaměstnání, sociální pozice, majetek apod.). Vývojovými krizemi se rozumí především kritické události související s ontogenetickými změnami během života, které se v jednotlivých vývojových etapách 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231222
• Nerovnováha mezi dáváním a braním. Do krize může přejít stav, kdy některý z partnerů dlouhodobě dává více energie, emocí, podnětů, materiálních prostředků apod. než druhý, který z toho spíše těží, aniž by sám usiloval o to, pozitivně přispět, což se týká například i plnění slibů, vstřícného jednání či dodržování dohod. • Negativní reakce. K vyhrocení krize napomáhá, když se vzájemné výměny oboustranně negativně vyhrocují čili na zlé se reaguje zlým (případně ještě horším). • Neuznávání nebo omezování partnera. Rozpory mezi partnery mohou vycházet i z představ, které jsou u některých lidí zvýrazněné, že partnera je od začátku vztahu zapotřebí především vychovat nebo převychovat. To spočívá v přesvědčení, že „vychovatel“ ví, jaké je správné chování, zná správná rozhodnutí, ví, co partner má dělat, co potřebuje ke štěstí apod., a přitom má někdy až pochybnosti o jeho schopnostech a předpokladech toho dosáhnout. Ve vyhrocených případech se mohou objevit i pochybnosti o partnerových schopnostech, samostatnosti, zodpovědnosti či zdravém rozumu. • Ztráta úcty. Ke ztrátě úcty k partnerovi může dojít v důsledku jeho chování (ztráta kontroly nad vlastním jednáním, impulzivita, zlost, agresivita, časté projevy špatné nálady, vulgární vyjadřování atd.). Pochybnosti o lidských kvalitách partnera, ztráta úcty a respektu k němu jsou vážnou překážkou pro pozitivní vývoj vztahu. Otevřené projevy neúcty lze považovat za vážný signál narušení a ohrožení partnerského vztahu. • Nejistota a strach se svobodně projevit. Ztráta pocitu jistoty a bezpečí v kontaktu s druhým, napětí, přesvědčení, že není možné volně hovořit o svých pocitech a dojmech, že nelze partnerovi sdělit svůj názor bez obav z jeho negativní reakce, je další závažnou známkou ohrožení vztahu.
Situace se zvýšenými nároky na adaptaci
vyskytují vcelku běžně a lze je jako pravděpodobné očekávat. Některé životní etapy jsou spojeny se zvýšenými nároky, jejichž intenzita a kumulace může být pro jedince velmi náročná. Taková období se označují jako tranzitorní – citlivá, kritická (jedná se např. o začátek školní docházky, pubertu, nástup do zaměstnání, odchod do důchodu). Za zvláštní druh vývojových krizí považujeme krize tranzitorní vznikající v situacích s nahromaděnými výraznějšími problematickými změnami při přechodu z jedné vývojové etapy do druhé. Krize v partnerských vztazích jsou jedním z možných důsledků vyhrocení problémů v soužití partnerů a mohou vyústit až do jeho zániku. Při zamyšlení nad partnerskými krizemi můžeme vyjít z podstatných znaků uváděných J. Prevendárovou (2014), jejichž přítomnost zvyšuje pravděpodobnost vzniku a vystupňování partnerských krizových situací:
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231222
• Tajné plány a rozhodnutí. Příznakem toho, že se některý z partnerů víceméně neuvědoměle vzdaluje od druhého, je také to, když své plány a rozhodnutí dělá bez jeho vědomí, nedbá na jeho názor a své plány a rozhodnutí tají. • Rozdíly v životních plánech. Existence zásadních rozporů mezi partnery v záměrech týkajících se důležitých záležitostí, životního stylu hodnot apod. může rovněž negativně ovlivnit další perspektivu vztahu. • Zanikající vzájemnost. Dalším znakem narušení dobrého vztahu mezi partnery s možnými závažnými důsledky je, když partneři ztrácejí pocit, že tvoří dvojici jako soudržný celek, že mají společné zájmy, sdílejí určité emoce a názory, mají společná témata pro komunikaci, jeden druhému má co říct apod. • Nedostatek humoru a radosti. Varovným signálem je i nepřítomnost společného sdílení radosti, smíchu a uplatnění humoru při pohledu na běžné i problémové situace. • Tělesné distancování. Možným znakem krizového vývoje partnerského vztahu může být absence potřeby navzájem se dotýkat a projevovat si náklonnost a něhu. Krize související s psychopatologií jsou krize, k nimž dochází u disponovaných jedinců v souvislosti s rozvojem patologických příznaků. Takové krize propuknou při různých psychických poruchách, nezřídka v souvislosti s akutním zhoršením. Příkladem může být náhlá psychická ataka nebo psychopatologická příhoda u osob závislých na návykových látkách apod. Zvláštním případem krizových stavů, které mohou vypadat jako akutní psychická porucha (psychická ataka), jsou krize psychospirituální, odvíjející se od neobvyklých prožitků změn psychických funkcí s pocity přesahujícími běžné časové a prostorové dimenze vlastního vědomí včetně vymezení vlastního já. Přitom nedochází k závažným poruchám vědomí, člověku zůstává náhled, uvědomuje si, že jde o zvláštnost jeho prožívání. To ovšem může zvyšovat jeho zmatek a stres na základě obav z odmítnutí či odsouzení ze strany okolních lidí. V počátečních fázích změn nelze zjistit, zda se jedná o přechodný krizový stav, nebo o nastupující psychotický chorobný proces. V souvislosti s krizovými jevy se používají pojmy pohroma, katastrofa. Slovo „katastrofa“ pochází z řečtiny, kde katastrofé znamená převrat. Jako katastrofa se hodnotí mimořádná závažná událost postihující naráz větší počet lidí (více než padesát). V jejím rámci se hovoří o živelních pohromách vznikajících neovladatelnou přírodní energií a způsobujících rozsáhlé škody a o haváriích, kdy se ničivá energie vymkla kontrole v oblasti produktů vytvořených lidmi. Zkrácený přehled podrobnější klasifikace katastrof přinášejí B. Baštecká a P. Goldmann (2001, s. 253): 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231222