namísto uvažování o tom, jak to bude „strašné“. Negativní sebepojetí straší dotyčného člověka předem, ale také ho znehodnocuje po proběhlé události (Amir et al., 2001). Adam je 27letý student vysoké školy, který má diagnostikovanou sociální fobii spolu s komorbidním výskytem disociativních křečí a v minulosti také depresí. Příznaky so ciální fobie se začaly objevovat po devátém roce jeho života, kdy byl ve škole dětmi šikanován, v důsledku vývoje obtíží hospitalizován na dětské psychiatrické klinice a poté ambulantně léčen. Diagnóza sociální fobie se u něj postupně rozvíjela. Za dobu své léčby navštívil několik psychiatrů, od jedné psychiatričky odešel pro stigmatizaci z její strany, když mu sdělila, že v podstatě žádné potíže nemá a jen si vymýšlí. V průběhu studijních let se Adam setkal také se stigmatizací u učitelů na střední škole a v kontaktu se zdravotnickým personálem psychiatrických klinik. Jednu střední školu musel dokonce změnit v důsledku konfliktu s učitelkou, která nebrala ohled na Adamovy psychické potíže, i když o nich věděla. Podezřívala ho, že si vymýšlí, že žádnou nemoc nemá, a že ho to odnaučí expozicí před celou třídou. Následný konflikt vedl ke slovnímu útoku ze strany učitelky a fyzickému útoku ze strany Adama, který pod vlivem nesnesitelné úzkosti nemohl ze situace uniknout. Adam v rámci hospitalizace na psychiatrii zažil stigmatizaci také u zdravotnického personálu, kdy mu staniční sestra řekla, že se na psychiatrii přišel zašít a problémy si vymýšlí. Když se ohradil, byla mu píchnuta dávka haloperidolu a byl do rána zavřen do síťové klece. Pak se s podpisem, že v případě potíží nebude nemocnici žalovat, „odplazil“ a ještě čtyři dny se z haloperidolu vzpamatovával. Adam o svých potížích s některými lidmi v okolí mluví. U lidí, kteří o jeho sociální fobii vědí, se nejčastěji setkává s bagatelizací jeho problémů a s tím, že okolí neví, jak k němu má přistupovat. Lidem, kteří o jeho duševních problémech nevědí, připadá divný a neví, co si o něm mají myslet. Adam jejich úvahy chápe, a proto se snaží lidem v těchto situacích pomáhat, aby je nevystavoval něčemu, s čím si neumí poradit. Snaží se předvídat chování a reakce předem, a tím se na ně dokáže připravit a na lidi se nezlobit.
„Když vidíte na ulici člověka s bílou hůlkou, víte, že je to slepec, a víte, co máte dělat. Když vidíte na ulici člověka, který si něco pro sebe nahlas povídá, usoudíte, že je to asi schizofrenik, a vyhnete se mu. Když mi někdo začne popisovat, že nemůže ani vstát z postele a cokoliv udělat, že je mu špatně, vím, že má depresi, a že bych si s ním měl promluvit. Problém stigmatizace nevidím ani tak v nevědomosti, ale v tom, že lidé nevědí, jak mají zareagovat a co mají dělat. Myslí si, že problém, který popisuji, mají skoro všichni, zlehčují ho, neberou ho vážně, neberou ho jako nemoc. Myslím si, že to je ten hlavní problém, že duševní poruchy nejsou brány jako nemoc, a že to je to, o co by se mělo v rámci osvěty usilovat. Když jsem byl v zahraničí, na letišti byly všude vedle všech těch plakátů o tělesných postiženích také plakáty typu: Deprese je nemoc. Schizofrenie je nemoc apod. To je něco, co u nás chybí. Myslím si, že u takových těch zpopularizovaných psychických chorob, jako je alzheimer, autismus, schizofrenie, je to snazší z toho pohledu, že společnost ví, že je to nemoc, a do určité míry to tak bere. To, že se schizofrenikovi 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231218
Podle Adama je nejhorší stigmatizace ze strany lidí, kteří jsou školení k tomu, aby se v duševních poruchách orientovali. Měli by to být lidé, kteří by měli znát podstatu potíží a chápat, že mají neblahé dopady. Se stigmatizací a diskriminací se setkal také v univerzitním středisku, které se přímo specializuje na pomoc znevýhodněným studentům. Zde žádal o rutinní maličkost, kterou toto středisko znevýhodněným studentům standardně umožňuje, ale bylo mu sděleno, že by neměl studovat daný obor, když má potíže mluvit s lidmi.
Psychosociální pohledy na sociální fobii
lidé vyhýbají, je proto, že je ve společnosti zakořeněný názor, že jsou tito lidé nebezpeční. Někde jsem slyšel, že když na takového člověka promluvím v době, kdy si povídá s hlasy, tak může být agresivní a napadnout mě, což nebudu riskovat. Ale v případě psychických poruch, které nejsou známé okolí, se setkávám s nepochopením a bagatelizací. Ti lidé ke mně přistupují tak, že si za to můžu, že jsem zodpovědný za to, jestli se ovládám nebo ne. Ale když mám zrovna záchvat, tak ani nevím, že na někoho křičím. Já se tomu člověku pak omluvím, vysvětlím mu to, že to je kvůli psychickým potížím, ale oni to berou, jako že si vymýšlím. O svých problémech říkám jen lidem, kteří to na mně nějak poznají, a situace si vyžaduje, abych to nějak vysvětlil, nebo je to vhodné. Chápu, že když okolí nemá o té nemoci informace, tak i když jim to řeknu, neumí si to do svého psychického vnímání někam zařadit. Když vidí člověka, který si píchá jehlu do břicha, protože má cukrovku, berou to jako normu, nepřijde jim to divné, i když těch případů lidí s cukrovkou není moc a je jich stále stejně. Ale když řeknu, že někde dostanu křeče nebo ztuhnu tak, že se nepohnu, nebo že mi nedělají dobře davy lidí a situace, na které se nemohu připravit a kde může nastat něco neočekávaného, tak si s tím neumí poradit a neberou to často jako nemoc. Někdy jim připadám nějak divnej a řeknou mi to, tak jsem se naučil, že jim odvětím, že každý jsme nějaký. Někdy jim to řeknu po letech a oni se na mě s údivem koukají se slovy: Ty jseš nemocnej?“
„Kolegovi na vozíčku, který se občas může postavit, ale většinu času je na vozíku, změnu oboru nedoporučili a ještě ho obdivují proto, že i přes takový fyzický handicap má odvahu studovat takto náročný obor. Přitom já ho považuji za člověka, se kterým máme úroveň závažnosti potíží stejnou. Také některé věci zvládám, zvládám kontakt s lidmi, ale jen do určité míry a v určitých situacích, ale jinak většinu času trpím potížemi. A je mi i přesto řečeno, že při mé inteligenci a schopnosti komunikovat si to vymýšlím. Myslím si, že duševní nemoci a tělesná onemocnění jsou ve společnosti vnímány dvojím metrem. A že problém spočívá v tom, že duševní problémy většina lidí neuznává jako nemoc. Přitom od lidí, kteří jsou v této oblasti školení, by se to očekávalo.“ Adam by svá studia velice rád dokončil a má své důvody pro zájem o svůj obor i z hlediska profesního uplatnění. Bohužel mu však vlivem stigmatizace a diskriminace není umožněno studovat s ohledem na jeho psychické potíže. Adam se se stigmatizací setkal také při hledání zaměstnání v McDonaldu.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231218
„Na pohovoru manažer z počátku nevěděl, že mám nějaké psychické potíže, a řekl mi, že mám takový strnulý výraz ve tváři, a že bych takhle nic neprodal, takže mě nevezmou. Když jsem se s ním potom bavil, řekl jsem mu, že mám psychickou poruchu, a on mi odvětil, že to mě vzít vůbec nemůže. Ani mi nenabídl, abych byl v kuchyni a neprodával u pokladny, automaticky mě vyloučil. Myslím si, že kdybych mu řekl, že mám mimický projev omezený z důvodu nějaké tělesné nemoci, tak by se mnou rozhodně jednal jinak a tu práci by mi třeba dal.“ Adam uzavírá:
„Problém stigmatizace duševních nemocí podle mě spočívá v tom, že ty populárnější duševní nemoci jsou zkrátka brány jako nemoci, ale ty méně známé nemoci, jako mám třeba já, jsou brány jako normální potíže, se kterými bych něco mohl udělat, kdybych chtěl, a nepotřebuji kvůli nim nějaké ohledy. Nebo že se to odnaučím tím, že si stoupnu do davu. Ale myslím si, že to, že to není považováno za nemoc, je mnohem horší stigma, než když se to jako nemoc bere. Mezi somatickými a psychickými nemocemi dělají lidé podstatný rozdíl, v čemž hraje podle mě roli viditelnost onemocnění. Tím, že psychické potíže nejsou viditelné a hmatatelné, nejsou považovány za nemoc, ale za výmysl. Nijak se nesnažím svoji diagnózu zneužívat k tomu, abych měl úlevy. Znám lidi, kteří mají psychické problémy, ale řeknou, že mají dnes depku, že nic dělat nebudou, a přitom se jdou koukat na televizi, což za depku nepovažuji. Nebo znám slepce, který používá slepotu jako výmluvu úplně na všechno podle toho, jak se mu to hodí, to já nedělám. Za tu dobu, nebo možná tím, že stárnu, jsem se s mnohými situacemi naučil vyrovnat a předvídat chování těch, kteří se se mnou setkají a nevědí, co se děje, nebo neví, jak na ty situace zareagovat. Snažím se o to zejména pozorováním jiných lidí v komunikaci a v různých sociálních situacích.“ Dopady stigmatizace a sebestigmatizace spolu s důsledky, které má samotné onemocnění sociální fobie, zasahují do profesního fungování (snížená možnost uplatnění a profesního růstu i přes existující potenciál), studijních aktivit a osobního růstu (problém s dokončením studia v důsledku stigmatizace a nepochopení, podmínek nezohledňujících problematiku onemocnění), mezilidských vztahů (vyhýbání se lidem nejen z podstaty psychických potíží, ale také ze strachu ze stigmatizace, problém s navazováním blízkých přátelských či partnerských vztahů), finančního ohodno cení (kvůli nedokončení studií i přes potenciál a pracovní schopnosti), možností psychiatrické léčby (obava, že potíže nebudou brány vážně, nebude na ně léčba, že bude pacient označen za někoho, kdo si vymýšlí) a sebepojetí nemocného, který se v důsledku stigmatizace a sebestigmatizace může sociálně izolovat ve vyšší míře kvůli představě, že si zaslouží žít v ústraní, že mají ostatní lidé se svými předsudky pravdu, že je divný, a tak by neměl lidem raději chodit na oči. Dochází tak k umocnění negativní interpersonální zkušenosti a prohlubuje se bludný kruh obav ze sociálních situací, který může skutečně vést až k izolaci. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231218