tovalo velvyslanectví (nunciatura), odmítl papež usídlit se v přepy chovém hotelu a nastěhoval se do pokoje v penzionu. Největším zklamáním v jeho životě byla proměna, k níž do šlo v jeho vlasti Polsku po pádu železné opony. Jan Pavel II. věřil, že zkušenost ze zápasu za osvobození z moci Sovětů jeho krajany navždy pevně semkne s katolickou církví. Se zděšením pak sledo val, jak i v Polsku se vyprazdňují kostely a lidé prahnou po krás ných autech, po novém nábytku a po elegantních šatech. Karolu Wojtyłovi touhy po světských statcích byly až do konce jeho ži vota čímsi podezřelým. Ještě podezřelejší pro něj bylo otázku po úspěšném životě spojovat s otázkou, kolik peněz člověk k tako vému úspěšnému životu potřebuje. Jan Pavel II. vytrvale odmítal uznat, že lidé potřebují nějakou materiální základnu, aby mohli žít. Mluvil a psal vždycky pouze o opaku. Kdykoli mluvil o nou zi, byla to vždycky nouze spirituální. Šlo-li o chudobu, pak vždy o chudobu spirituální. Katolíci, tak jak je Karol Wojtyła viděl od počátku devadesátých let, jako kdyby nepotřebovali peníze, jejich jediným určením bylo posilovat svou zbožnost. Po svém zvolení v roce 1978 až do pádu zdi Karol Wojtyła ještě projevoval naprosté pochopení pro čistě materiální nouzi dělníků, kterou mohl vidět a zažít z bezprostřední blízkosti, když zajížděl do Polska. Avšak poté co se zhroutila sovětská říše, zmocnila se jej opravdová vnitřní panika. Nadprůměrně inteligentní Karol Wojtyła se obával, že nastane to, co skutečně pak nastalo a čemu papež Jan Pavel II. s celou svou vahou nedokázal zabránit – Poláci a všichni křesťané v osvobozeném východním bloku toužili po materiálním blahobytu. Několikrát jsem v papežově letadle o tomto problému s Karolem Wojtyłou hovořil; téměř nic jej neděsilo tolik jako touha lidí ve východní Evropě po materiálních statcích. Karol Wojtyła po važoval válku církve se Sověty za náboženskou válku, nikoli ve smys lu války mezi náboženstvími, ale za válku církve proti zlu. Na rozdíl od náboženské války, jako třeba té nejklasičtější ze všech, křížových tažení, se Karol Wojtyła rozhodně nedomníval, že by se církev měla
– 98 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231215
pokoušet nějak útočit, v tomto případě nikoli jako kdysi na pohany obsazený Jeruzalém, nýbrž na ateisty ovládanou východní Evropu. Neuvažoval tedy vůbec o církvi útočící, bojující. Církev byla ke konfliktu se zlem spíše donucena. Zlo se pokoušelo lidem ve vý chodní Evropě namluvit, že moderní společnost se dokáže bez Boha skvěle obejít, a proti tomu církev musela bojovat, o tom byl Karol Wojtyła přesvědčen. Zvláštní na tom střetu bylo, že rozhodně ne šlo o pouze myšlenkově probíhající intelektuální spor, nýbrž o zcela konkrétní boj, v němž přicházely ke slovu zcela konkrétní pistole. Když Mehmet Ali Agca, velmi pravděpodobně z pokynu Leonida Brežněva, 13. května 1981 vystřelil na Karola Wojtyłu a ten přežil pouze o vlas, věřil papež, že jej chtělo zabít zlo. Věřil, že mu život zachránila jakási neviditelná ruka. Dobro a zlo byly zřetelně rozděleny. Církev až do pádu zdi vynakládala na všech úrovních nejvyšší úsilí, aby podpořila nejen boj Solidarity v Polsku, ale i snahy o osvobození všech katolíků zpod sovětské diktatury. Karol Wojtyła neúnavně ujišťoval, že lidé, kteří povstali proti ateistickému sovětskému komunismu, stojí na straně Boží. Avšak když byl zápas vyhrán, zmocnilo se jej děsi vé podezření: že ten desítky let trvající zápas neskončí posílením víry, nýbrž opakem. Karol Wojtyła dlouhou dobu pokládal za zcela nepochybné, že zvítězí-li národy za železnou oponou nad Sověty, z vděčnosti za znovunabytou náboženskou svobodu povstane nový, ještě daleko zbožnější slovanský svět. To, že dlouhý zápas s Moskvou skončí tím, že lidé budou usilovat o materiální blaho byt a požehnání církve nebudou věnovat pozornost, toho se sice od okamžiku, kdy padla zeď, Wojtyła obával, domníval se však, že se tomu dá zabránit. Nic nepoznamenalo jeho poslední léta života to lik jako nebetyčné zklamání, že vítězství nad ateistickou Moskvou skončilo vlastní brankou. Vítězství nad Bohem pohrdajícím kre melským režimem církev neposílilo, nýbrž oslabilo. Ani v Polsku po konci sovětského komunismu lidé už neproudili do kostelů, nýbrž do nových obchodních domů.
– 99 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231215
To bylo pozadí, na němž papež Jan Pavel II. změnil svůj styl a své priority. Boji stávkujících příslušníků Solidarity a jejich touze po chlebu Karol Wojtyła ještě rozuměl. Ale že postkomunistické společnosti prahnou po blahobytu, to považoval za něco vysoce nebezpečného. Proto ve svém myšlenkovém světě od pádu zdi spojoval téma chudoby výlučně s chudobou spirituální. Obával se, že nastane to, co potom skutečně nastalo: že spokojenější společ nost, kterou už nedrží pospolu nedostatek a chudoba, bude kato lické církvi a víře v Boha přisuzovat menší význam.
– 100 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231215