– KATE ANDERSENOVÁ BROWEROVÁ –
obvykle stává tehdy, když se vede nějaká konverzace a vy vejdete do místnosti a ten rozhovor kvůli vám nepřestane. Pokračuje dál. Je to kolektivní úleva a my pak víme, že jsme prokázali, že se nám dá věřit.“ Bývají ale chvíle, kdy prezident potřebuje naprosté soukromí. Jak vzpomíná sluha Herman Thompson, dokonce i jindy přístupný George H. W. Bush občas některému z členů personálu řekl: „Děkuji vám mnohokrát.“ „To znamenalo, že se máte otočit na podpatku a jít zpátky ven.“ Každý prezident má nějakého oblíbeného sluhu a pro prezidenta George W. Bushe jím byl James Ramsey nebo jen jednoduše „Ramsey“, jak se mu po celé rezidenci s láskou říkalo. Byl to naprostý profesionál, ale rád si s prezidentem Georgem W. Bushem vyměňoval vtípky, a díky jejich vzájemnému porozumění se mezi nimi nakonec utvořilo skutečné pouto; Ramsey byl jedním z toho mála zaměstnanců v rezidenci, které Bushovi přizvali, ať s nimi nastoupí do Air Force One a letí pracovat na jejich ranč v texaském Crawfordu. Ramsey horlivě střežil soukromí rodiny, nikdy nemluvil s novináři ani nedopustil, aby prezident zapochyboval o jeho loajalitě. Zároveň odmítal pozvání od kolegů, ať s nimi jde do baru, protože, jak řekl, ostatní lidé vás „můžou akorát dostat do potíží“. Ramsey měl veselý a pohotový úsměv a zdálo se, že naprosto uctíval rodiny, pro které za ta tři desetiletí jakožto sluha Bílého domu pracoval. Reggie Love, mladý, pohledný a družný osobní asistent prezidenta Obamy, vzpomíná na Ramseyho nakažlivý smysl pro humor. „Vtipkoval a říkal: ‚Je mi sedmdesát. Až vám bude stejně jako mně, třeba budete vypadat aspoň z půlky tak dobře jako já.‘“ Ramsey si pěstoval zářivě stříbrný knírek a oholil si ho až poté, co v roce 2010 odešel do důchodu. Veškeré oblečení, dokonce i ná98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231208
– TAJNÝ ŽIVOT V BÍLÉM DOMĚ –
tělníky, si čistil a pral sám a vždycky si dával záležet, aby měl ostříhané nehty, protože lidé viděli jeho ruce, když je obsluhoval. Za to, že si dopřával manikúru, se nijak nestyděl: „Chci neustále vypadat pěkně: pěstěné nehty, vypulírované vlasy,“ řekl. „Vždyť jsem sloužil v Bílém domě!“ Ramsey, samozvaný sukničkář, po svém rozvodu poměrně často randil, a dokonce některé ze svých přítelkyň na svátečních večírcích pro služebnictvo představil Georgi W. Bushovi. Někdy o svých schůzkách vykládal i dcerám Bushovým. „Jennu, Barbaru – ty jsem miloval až k smrti. Byly to moje kamarádky… Když se zeptají, řeknu jim: ‚Chodím s jednou dámou. Nejsem až tak starý, ne?‘“ George W. Bush, kterému Ramsey s láskou říkal „mladý Bush“, ho bez milosti škádlil – a Ramsey uměl štulce rozdávat stejně dobře, jako je přijímat. Láskyplně vzpomínal na jeden den, kdy podával při tee-ballu na Jižním trávníku občerstvení a prezident vyšel z Diplomatického přijímacího pokoje ven. „Chci od vás vidět nějaký výkon, Ramsey!“ zavtipkoval prezident. Přesně takový spolu měli vztah, chovali se k sobě nenuceně, i když bylo jasné, kdo je pánem. Prezident George W. Bush si zaměstnance svého sídla rád dobíral. Když se sluhové a služebné nedívali, otáčel zarámované fotografie na bok, a když šli kolem něj, oháněl se plácačkou po imaginárních mouchách. „Pan prezident uměl sluhům provádět skvělé kanadské žertíky,“ vzpomínal Andy Card, náčelník Bushova štábu. „Bush,“ řekl Ramsey a zasnil se. „Na jeho rodinu nikdy nezapomenu. I kdybych žil do sta, na jeho rodinu nikdy nezapomenu.“ Malý byt, který Ramsey označoval za svůj „staromládenecký brloh“, byl oblepený úžasnými fotkami, na nichž stál vedle prezidentů a jiných historických postav včetně Nelsona Mandely („Á, zlato, takových mám hodně“), a osobních vzkazů od prezidenta Reagana a Hillary Clintonové, kteří mu děkovali za pomoc s pořádáním stát99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231208
– KATE ANDERSENOVÁ BROWEROVÁ –
ních večeří. Na jedné z fotografií byl vlastnoruční podpis a věnování od prezidenta Obamy: „Jste skvělý přítel a budete nám chybět,“ napsal mu na památku. Byl na svou práci v Bílém domě tak pyšný, že si ho jeho kamarád, taktéž sluha, Buddy Carter dobíral: „Ramsey, ten si tu zatracenou visačku z Bílého domu nesundává ani na noc.“ Když první rodina přebývá ve svých soukromých komnatách ve druhém a ve třetím patře Bílého domu, má téměř neustále k dispozici sluhu – ten je buď ve spižírně ve druhém patře, nebo poblíž a čeká, až je bude moci obsloužit. Místnosti jsou vybaveny tlačítky, po jejichž zmáčknutí, když je potřeba obsluha, se ve spižírně rozezní bzučák, ale Ramsey to potřeboval jen málokdy: „Když něco potřebovali, uměl jsem to vycítit.“ Je lehké pochopit, proč Ramseyho tak zbožňovali. Udržel si svůj roztomilý jižanský přízvuk z dob, kdy vyrůstal v Yanceyville v Severní Karolíně. Jeho otčím byl pěstitelem tabáku (svého otce nikdy nepoznal) a většinu svého dětství strávil tím, že s rodinnou mulou oral tabákovou plantáž. „Bylo to drsné. Šel jsem to říct otčímov a povídám: ‚Až dostuduju střední školu, musím jít. Nemůžu tu zůstat.‘ A on na to: ‚A z čeho budeš žít?‘ A já jsem řekl: ‚To budu muset nechat náhodě.‘ Takže když jsem přišel do Washingtonu, nikoho jsem tu neznal.“ Do Washingtonu se dostal ve dvaceti letech. Neměl kde spát, dokud nenarazil na majitele benzinové pumpy, kterému se ho zželelo a nechal ho přespávat na benzince a mýt se na záchodě. Nakonec si našel pokoj na severovýchodní Rhode Island Avenue za deset dolarů na týden, a když tam bydlel, spřátelil se s kýmsi, kdo pracoval v úchvatném bytovém domě Kennedy Warren ve stylu art deco na severozápadě Washingtonu. Tomu kamarádovi o sobě řekl, že je dobrý pracant, a on mu tam domluvil pohovor. Na místě ho přijali. 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231208