znavený kůň, často nemilosrdně poháněný bičem, během jízdy najednou elegantně nadzvedl svůj hustý ohon a začal svůj teplý, vlhký náklad skládat na ulici, sledoval jsem jeho počínání s dětskou zvědavostí a s úsměvem. Až do počátku minulého století byly ostrovy místy, kde v zimě žili jen kněží, seminaristé a řečtí rybáři. Když po říjnové revoluci v roce 1917 emigrovali do Istanbulu bělogvardějci a někteří se usadili na ostrovech, začali se vesničky rozrůstat a plnit okázalými restauracemi a zábavními podniky. Poté co byla na Heybeliadě zřízena námořní vojenská akademie, otevřela se sanatoria pro nemocné tuberkulózou, na Büyükadě se v posledním století usídlily celé komunity Židů a na Kınalı Arménů a v létě tam migrovala další početná skupina obyvatel, aby se starala o turisty, ostrovy se zalidnily, ale jinak zůstaly nezměněny. Od té doby, co až zde bylo v roce 1999 cítit mohutné izmitské zemětřesení a co vešlo veřejně ve známost, že očekávané velké istanbulské zemětřesení udeří velmi blízko této oblasti, se ostrovy v posledních letech zase vylidnily. Strašně rád zůstávám na ostrovech na podzim, když se otevřou školy a letní sezóna je u konce, rád vnímám podzimní melancholii v prázdných zahradách a rád si představuji, jak bych na ostrovech mohl prožívat časné soumraky a trávit zimy. Vloni jsem se jednoho takového podzimního dne procházel po opuštěných zahradách a verandách na Heybeliadě; ládoval jsem se fíky a hroznovým vínem, které rodiny nestačily před návratem do Istanbulu otrhat, a vzpomněl jsem si na své dětství. Máloco je tak okouzlující jako vcházet do osiřelých zahrad rodin, jež známe jen od vidění, lidí, jejichž životy nás zajímají, stoupat po jejich schodech, houpat se v jejich houpačkách a pozorovat svět z jejich opuštěných balkonů. Po téhle procházce, podobné těm v dětství, kdy jsem také skákal ze zdi na zeď, jsem se dostal do domu İsmeta paši, který jsem předtím navštívil jen jednou. Matně jsem si ten dům vybavoval z doby před -101-
02def_pamuk_barvy536.indd 101
22.3.2017 10:51:59
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231190
pětačtyřiceti lety, kdy jsme sem s otcem přišli na návštěvu a bývalý prezident mě vzal na klín a políbil. Teď jeho stěny zdobily fotografie z pašova politického a státnického života a snímky z prázdnin, na nichž v černých plavkách s jednou šlí vchází do moře. Co mě děsilo, bylo hluboké ticho a prázdnota obklopující na konci léta tak jako celou Heybeliadu i prezidentův dům. Spousta detailů na vanách, umyvadlech, kuchyňském vybavení, na studni, cisterně, podlahových krytinách, starých skříních a okenních rámech a lehký pach plísně, prachu a borovic mi připomínaly rodinný dům, který nám již nepatřil. Každý rok na konci srpna a počátku září prolétávají nad ostrovy hejna čápů, táhnoucích ze severozápadu přes Balkán na jih, aby tam přezimovali. Tak jako v dětství i teď vždycky vycházím do zahrady a s úžasem pozoruji odhodlanou a tajuplnou cestu ptačích poutníků, zatímco se tichem nese šustot jejich křídel. Dříve jsme se dva týdny poté, co nad námi proletěla poslední čapí hejna, smutně vraceli parníkem do Istanbulu. Když jsem si pak doma četl tři měsíce staré zprávy v novinách připevněných na okna a zažloutlých od letního slunka, fascinovalo mě, jak pomalu čas plyne.
-102-
02def_pamuk_barvy536.indd 102
22.3.2017 10:51:59
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231190
27 Zemětřesení
Někdy mezi půlnocí a ránem – ve tři hodiny, jak jsem se dozvěděl později – mě probudil první otřes půdy. V chladném přízemí kamenného domu na Sedefadası, „Perleťovém ostrůvku“ kousek od Büyükady, se tři metry od pracovního stolu prudce houpala moje postel jako nebohá loďka na otevřeném moři nečekaně zasažená ostrými vlnami. Z hlubin země, jakoby zpod postele, vycházelo děsivé hučení. Aniž jsem si nasadil brýle, vrhl jsem se spíš instinktivně než s rozmyslem ven do zahrady a dal se do běhu. Venku, za cypřiši a borovicemi hned naproti mně, mezi světly města kdesi v dálce a na moři panovala rušná, neklidná noc. Jako by se toho odehrávalo strašně moc najednou. Část rozumu zaznamenávala, že zemětřesení s neztenčenou silou pokračuje, a vnímala hukot vycházející z útrob země a ta druhá, zmatená, se mě ptala, proč všichni začali v tuhle noční hodinu střílet. (Politické vraždy, střelba nesoucí se nocí a bombové útoky sedmdesátých let mi v hlavě nejspíš vytvořily zvláštní paměťovou škatulku, jež se otevírala pouze při katastrofách.) Později jsem hodně přemýšlel o tom, co mohlo být zdrojem té kanonády, ale nikdy jsem na to nepřišel. Ještě než první, pětačtyřicetivteřinový otřes, který připravil o život třicet tisíc lidí, odezněl, proběhl jsem zahradou a vyběhl postranním schodištěm do horního patra, kde spala moje žena a dcera. Byly vzhůru a čekaly vystrašeně a nerozhodně ve tmě. Elektřina vypadla už dávno. Společně jsme vyšli do zahrady, do ticha noci. To hrozivé hučení ustalo a všechno ustrnulo v mrazivém čekání. Ostrůvek se svými zahradami, stromy a strmými skalisky byl uprostřed -103-
02def_pamuk_barvy536.indd 103
22.3.2017 10:51:59
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231190