„Nemějte mi to za zlé, příteli, ale vaše názory mi připadají sobecké. Cením si sice, že sám nehledíte na osobní oběť, ale pro spoustu nevinných lidí bude mít atentát na Heydricha katastrofální následky. Přece jsme už měli příležitost Němce i s jejich nevybíravými metodami poznat! Možná dojde k apokalypse, jakou si ani ve fantazii nedokážeme dost dobře představit. Věřte mi, že jeden padouch za to nestojí. Ano, přiznávám, že máte plnou pravdu, když poukazujete na to, že na jeho pokyn umírají denně naši krajané. Možná i v tuhle chvíli, kdy spolu mluvíme, stojí právě někdo na popravišti. Ale uvědomte si, že jeho smrtí se ten počet zmnohonásobí!“ Zelenka pochopil, že s jeho představeným se stala jakási vnitřní proměna a že i počáteční příznivé klima v organizaci se bezpochyby začíná měnit. Věděl, že Jindra by takhle nemluvil jen sám za sebe, natolik ho dobře znal, určitě tlumočil mínění většiny jejích členů. Proto poněkud trpce poznamenal: „Už krátce po setkání s těmi mládenci jsme přece věděli, o co půjde, a přesto jsme jim bez výhrad přislíbili pomoc a podporu, že? Vlastně bezprostředně poté, co vy sám jste si ověřil, že se nejedná o konfidenty. Mám tomu rozumět tak, že z té věci máme vycouvat? Ba co víc, že je máme odradit?“ Jindra zůstal neústupný. „Nejen odradit, my musíme atentátu na protektora zabránit, máme-li jako národ vůbec přežít. V Londýně si neuvědomují, do čeho se pustili. Když to řeknu bez emocí, pak se mi to jeví přinejmenším nezodpovědné. Zatímco oni jsou v bezpečí, národ slouží Hitlerovi jako rukojmí, že se jeho prominentům nic nestane. Musíme přece reálně a rozumně uvažovat o tom, co lze uskutečnit, aniž by nás to daleko do budoucna krutě poznamenalo.“ Zelenka neměl v té chvíli pádné argumenty, kterými by na Jindru zapůsobil. Chtě nechtě musel uznat, že je jeho 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231187
svatým právem učinit zásadní rozhodnutí, neboť on organizaci spoluzakládal a řídil. Dosud všechna jeho stanoviska respektoval, bylo třeba zachovat vnitřní řád a soudržnost. A Jindra vedl organizaci spolehlivě, bez vážných pochybení, což dokazovala její celistvá struktura, nenarušená průnikem konfidentů a provokatérů, jak se to stávalo jinde, zejména síť komunistů byla brzo po Heydrichově nástupu od základu rozervána. Musel Jindrovi přiznat, že díky němu předchozí kritické údobí zdárně přestáli. Aspoň zatím. Zůstávalo ovšem otevřenou otázkou, jak to bude dál. Proto se zatím zdržel polemiky o smyslu atentátu a jen se ho věcně zeptal, jak zamýšlí postupovat dál. Jindra s odpovědí nezaváhal, protože podobný dotaz očekával. „Promluvím si s nimi sám. Vyložím jim to na rovinu. Musejí to pochopit.“ „A co když ne?“ „Pak se spojím s Londýnem. Přes Leona. Předložím všechny argumenty, které hovoří proti zásahu. Jsem zvědavý, co na to Leon řekne. Konečné rozhodnutí přenechám vyšším autoritám. Potom se uvidí, ale do té doby se postarám, aby k ničemu nedošlo.“ Zdeňka dovedl jakýsi mladík, kterého za ním poslal Jindra, do jednoho bytu na Staroměstském náměstí. Šel na schůzku s Leonem, kterou zprostředkoval majitel bytu. Sám se jí nezúčastnil, nechal ty dva o samotě. „Kolují o vás legendy,“ řekl na uvítanou Zdeněk menšímu mladšímu muži s úzkou tváří, strhanou vypětím a únavou. Nezdolnou vnitřní energii prozrazovaly jenom jeho oči. Než promluvil, přímo zlověstně žhnuly. Leonovy rysy neznatelně povolily, snad to mělo znamenat úsměv či pobavení. Už dávno se nedokázal usmívat jako jiní, měl za sebou příliš dramatické okamžiky, ne ustále balancoval mezi životem a smrtí. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231187
„Lidi toho napovídají… Taky přehánějí. Možná mi jen trochu víc přálo štěstí. Bez toho se člověk neobejde. Zrovna naposled před Vánoci. Tak tak jsem přežil.“ Výmluvně zvedl levou ruku v kožené rukavici. Neodkládal ji, místo pro ukazovák měl vycpané vatou. Zdeněk znal z doslechu, jak se to stalo. Když Leon na poslední chvíli unikal po ocelovém lanku z okna bytu, do něhož se dobývalo gestapo, smyčka lanka mu uřízla prst. Jeho druh dopadl mnohem hůř, v přestřelce byl zraněn a skončil ve spárech gestapáků. Také tehdy Leon prokázal své střelecké kvality a poslal čtyři Němce s těžkými zraněními do vojenského lazaretu. „Jste prý vynikající střelec,“ složil mu Leon na oplátku poklonu a hleděl na něho přes stůl svýma pronikavýma očima. „Všichni, co sem seskočili, střílejí dobře.“ Pociťoval před tím člověkem hluboký respekt. Nebylo o čem se dohadovat, hovořily za něj skutky a bylo jich tolik, že by je nesvedla ani početná skupina. „Musíte patřit k nejlepším, když vám svěřili takový úkol. Vás bych potřeboval do party. Zvlášť když jsem přišel o kamaráda. Spolu bysme dokázali divy.“ Zdeňka to přimělo k výroku, který myslel docela vážně. „Moc bych si přál, kdybyste do toho šel s náma. Veřejnost by nesmírně povzbudilo, kdyby zahraniční a domácí odboj zlikvidoval Heydricha společnou rukou.“ Leon dlouho zádumčivě hleděl do stolu. Zdeněk si všiml, že zářezy kolem jeho úst se nepatrně zachvívají. Prozrazovaly, že soustavné vnitřní napětí překročilo únosnou mez. „Musím vás zklamat. Nešel bych do toho, ani kdyby mě tím pověřili. Důvod je prostý. Hrozím se toho, jak to odnesou naši lidi. Ty zbabělé bestie se budou mstít na nevinných, ženy a děti nevyjímaje. Znám je natolik dobře, 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231187