Louise
101
musel jsem to urovnávat. Věděl jsem, že chci být lékař, i když tenkrát to bylo spíš fantazírování, ale když jsem dal té holčičce tu knížku, bylo to poprvé, kdy jsem chtěl někomu pomoct napravit hlavu. Ty části, do kterých se nedostaneš skalpelem.“ Přitáhne si mě blíž, a i když mi toho o sobě zatím moc neprozradil, cítím, že tímhle se mi snaží trochu otevřít. „A je to zajímavá práce,“ pokračuje. „Dostat se do něčí hlavy a vidět, jak funguje.“ Podívá se na mě. „Co se mračíš?“ „Já se nemračím.“ „Ale mračíš. Buď se mračíš, nebo ti strašně rychle zestárlo čelo.“ Svraští legračně to svoje a odlehčí tím okamžik, který by mi neměl připadat vážný, ale připadá. „Já nevím,“ řeknu. „Tak nějak si myslím, že hlavy lidí by se měly nechat na pokoji. Nelíbí se mi představa, že si někdo hraje s tím, co mám tam uvnitř.“ Opravdu si to myslím, ale mračím se hlavně kvůli Adele. Z jakého úhlu vypráví tu příhodu. Holčička, kterou znával. Není to lež, ale pravda tak docela také ne. Usměje se na mě a já si nedokážu pomoct a zase propadnu kouzlu jeho široké hrudi pod mou hlavou. Syn farmáře. Možná se vyhýbá tomu, aby o ní mluvil, protože mi nechce ubližovat, ale já nejsem žádný zabedněnec, který nechápe, o co jde. „Proto sedím za stolem a nelehám si na pohovku.“ „Vsadím se, že já bych tě na svou pohovku dokázal dostat.“ „Nebuď sprostý, to se k tobě nehodí.“ Šťouchnu ho do žeber a oba se zasmějeme. „Ale vážně,“ promluví po chvilce, „jestli chceš pomoct s těmi nočními děsy, můžu ti slíbit, že ti nedám žádnou pochybnou směšnou knížku a nepošlu tě pryč, ať si to vyřešíš sama. Už na to mám lepší kvalifikaci.“ „To se mi ulevilo,“ snažím se, aby to znělo lehkovážně, ale myslím na sešit, který mi dala Adele, a co by si asi David pomyslel, kdyby to věděl. Skoro si přeju, aby býval vstal a odešel jako jindy. „Možná bys měl najít tu holčičku,“ zamumlám. „Podívat se, jestli ještě nepotřebuje tvoji pomoc.“ Na to už nic neřekne.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231120
102
20 TEHDY
Déšť buší do oken a uspává Adele, která leží na posteli s Robem po jeho sezení s terapeutem. Měla by být v ateliéru, ale malování ji nudí. Šla na jógu, aby uklidnila ošetřovatele, prý by jí to mohlo pomoct relaxovat, a opravdu jí to pomohlo, hlavně od jednotvárnosti malování – ale ve skutečnosti by chtěla být s Robem na čerstvém vzduchu. Možná na vřesovišti, pro změnu ne u jezera. Nemají opouštět pozemky bez ,vedoucího skupiny‘, ale mohli by vyklouznout ven a nikdo by si toho nevšiml. To jsou totiž tihle hippíci, jak říká Rob. Samá důvěra. Přes den ani nezamykají bránu. „Jsem vzhůru,“ oznámí Rob a štípne se. „Ale jen tak napůl. Je to všechno tak bezútěšný.“ Ona se usměje a vzdychne. Doufala, že bouřka pročistí vzduch, ale místo prudkého lijáku padá jen nepřetržitý šedivý déšť; Rob má pravdu, bezútěšný je to pravé slovo. „Kdy to začne fungovat?“ zeptá se Rob. „Už mě nebaví počítat prsty. Skoro čekám, že jich jednoho dne napočítám jedenáct.“ „Dobře,“ odpoví mu. „Až se to stane, budeš vědět, že sníš. A pak si můžeš představit dveře a otevřít je, aby ses dostal, kamkoliv budeš chtít. Ale jsou to teprve dva dny. Trpělivost, mladý Jedi.“ „Jestli je to všechno jenom sranda, tak moje pomsta bude sladká a strašlivá.“ „Kam ve snu půjdeš?“ zeptá se. „Až se ti podaří vytvořit ty dveře.“ Je tak příjemné ležet vedle něj. Není to jako s Davidem, žádný chtíč, vášeň a bušení srdce, ale něco jiného. Něco klidného, co přináší útěchu. „Půjdeš domů?“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231120
Louise Tehdy
103
Zasměje se. Ne tím nakažlivým vřelým smíchem, ale spíš krátkým zaštěknutím, které si obvykle vyhrazuje pro ironii. Už to rozpozná. „Ani náhodou. Ale mohl bych si nechat zdát o nějakým pořádným jídle. Tady by se vážně měli naučit líp používat koření. Mmmm.“ Všimne si, že se snaží změnit téma. Vždycky si myslela, že Rob nemluví o své rodině kvůli ní, protože ona už žádnou nemá. A najednou má pocit, že je špatná přítelkyně. Najednou se cítí jako někdo, kdo druhého jen využívá. Všechno se točí jen kolem ní, o co všechno přišla, jak se znovu vzpamatuje, jak se posune dál, ale on o svém vlastním světě ještě vůbec nemluvil. Bavil ji příhodami z doby, kdy bral drogy, ale to bylo všechno. Nic skutečného. Nic o jeho citech. „Vážně je to tak zlé?“ Leží na zádech a zírají na strop, ona se vedle něj převalí a opře se o svou paži. „Proto jsi bral heroin?“ „Ne.“ Usměje se. „Heroin jsem si píchal, protože se po něm cítíš parádně. A pokud jde o moji rodinu, žil jsem hlavně se svojí sestrou Ailsou. Je jí třicet.“ Vidí na ní, jak na tu věkovou propast reaguje. „No, byl jsem takový dost pozdní nápad, což je opravdu zdvořilý způsob, jak říct, že jsem tady omylem. Každopádně bydlím se svojí sestrou. Je taky mimo, jen trochu jinak než já, myslí si o sobě, že je dar od Boha. Stojí to všechno za prd – ale tohle fakt nechceš slyšet.“ „Jsi můj kamarád,“ připomene a šťouchne ho do vyzáblých žeber. „Kromě Davida nejspíš můj jediný skutečný přítel. Jasně že chci slyšet všechno.“ „Ty seš mnohem zajímavější, ty moje smutná Šípková Růženko.“ „To určitě.“ Mírně zčervená. Líbí se jí, když jí tak říká, přestože by se jí to líbit nemělo, jako by se tím trochu posmívali jejím zemřelým rodičům. Rob dramaticky vydechne. „Bože, já bych se sjel.“ „Nikdy jsem drogy nezkusila,“ přizná. „Ani trávu.“ To ho překvapí. „To kecáš.“ „Ne, vážně, ani trávu. Bydlíme – bydleli jsme – v naprosté pustině. Autobusem do školy, autobusem ze školy, a když jsem měla potíže, zařídili mi domácí vyučování.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231120