„Jediní lidé povolaní ke psaní jsou ti, kteří zazname návají skutky Páně.“ „Tak proč nesmíme číst? Abychom se mohli dozvě dět o jeho skutcích?“ „Kdybyste uměli číst, mohli byste číst i hříšné texty. Bůh takové riziko neschvaluje. Dal vám Proroka, aby vám předčítal. To je stejně tak dobré, jako byste četli sami.“ „A proč nesmíme malovat? To přece Bohu nemůže přijít nehorázné.“ Prorok zkřížil ruce na hrudi. Přes obličej mu přeběhl temný stín a ve světlešedých očích se vzedmula bouře. „Nejsem si jistý, zda ti to dokážu vysvětlit tak, abys tomu porozuměla. Jsi koneckonců jen malé děvče.“ „Budu se snažit porozumět, Proroku.“ Možná věděl, že tu otázku nejde umlčet jinak než od povědí. Proto vzhlédl k obloze. „Víš, co to jsou nebesa?“ Zvedl ruce, jako by se chtěl dotknout blankytné modři nad námi. „Jsou jedním velkým plátnem roz prostírajícím se nad celým světem. Plátnem, na které maluje sám Bůh. Nekreslíme, protože to už není třeba. Ta nejúžasnější malba již existuje.“ „Nebesa jsou plátno?“ zeptala jsem se a zvedla oči k jasné modři, která se mi zdála nekonečná. Jako bez břehý oceán. Prorok přikývl. Jeho dlaně pod zářivým nebem vrha ly na zem temné stíny. „Bůh stvořil nebesa, aby se nám dal poznat. Když svítí slunce, necítíš, jak je vše kolem prohřáté jeho radostí? Když bouří, nemůžeš nevnímat jeho hněv. A když prší, co myslíš, že to znamená?“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231112
„Že pláče,“ pochopila jsem. „Ale co v noci? Co zna mená, když je tma?“ „To znamená, že spí. Znamená to, že má zavřené oči.“ „Ale co třeba blesky a—?“ „To jsou jeho zlé sny,“ uťal mě Prorok, který už byl v myšlenkách o krok napřed. „Odpovědělo ti to na tvou otázku, Minnow?“ Kousla jsem se do rtu a přikývla. Zbytek výkladu jsem téměř nevnímala, protože ves mír nade mnou ustupoval a svět jako by se zmenšoval a zmenšoval, zatímco Prorok rostl a rostl. Někde v dáli jako by vrzal nějaký pant. A když jsem pak vzhlédla k nebi, obloha mi už nepřipadala nekonečná. Pohlédla jsem koutkem oka na matku. Nezdálo se, že by nás vůbec viděla, jen si prsty pohrávala s vlnkami na vodě. „Ale co hvězdy?“ zeptala jsem se až příliš nahlas. Prorok se ke mně obrátil a zkřivil ústa. „Proč to chceš vědět, sestro Minnow?“ řekl příkře. Constance, jejíž tělo mě hřálo po boku, celá ztuhla. „Z tvých otázek by mohl někdo nabýt dojmu, že o Bohu pochybuješ.“ Srdce se mi nahlas rozbušilo. „Já jen… jen se chci něco dozvědět… o světě, který stvořil.“ Prorok se nad tím zamyslel. „Hvězdy… to je jeho pro středek, jak nad námi bdít, i když spí. Jsou to jeho oči. A když vidíš, jak se nějaká hvězda mihotá, pak víš, že tě Bůh sleduje.“ Srdce se mi sevřelo v hrudi a dlaně zaťaté v pěst mi v klíně zrůžověly. Kdykoli jsem si předtím představovala
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231112
Boha, nikdy jsem na něj nemyslela jako na všemohoucí sílu, která nás z výšky sleduje. Myslela jsem na něj jako na chlapce mého věku, který chodí do školy, který chodí po světě. Jako na chlapce jménem Charlie. „Ale…“ vykoktala jsem. „Ale jak může mít oči vysoko na nebesích, když ve skutečnosti je to Charlie? Já mys lela, že s námi teď v tuhle chvíli chodí po světě.“ „Ty myslíš, že Bůh nedokáže dělat víc věcí naráz?“ opáčil Prorok už dost nahlas na to, aby má matka konečně zvedla hlavu. „Bůh dokáže cokoli. Dokáže sledovat v jednu chvíli všechny živé i všechny mrtvé a zároveň kráčet po této Zemi, protože je Bohem a pro tože je všemocný.“ Najednou Prorok uchopil Constance a vyděšenou ji postavil na její malé nožičky, tváří ke mně. „Říkal jsem ti, že pochybování má své následky, Minnow,“ zopakoval mi a zatřásl Constance rameny. „Následky ale občas tak nějak minou svůj pravý cíl.“ Znovu s Constance zatřásl a ona vystrašeně vyjekla. „Až se budeš příště na cokoli ptát, Minnow, odpovědí ti budiž vždy Bůh. Ať už tě bude na Zemi nebo na obloze zajímat cokoli, odpovědí ti budiž vždy Bůh. Vždy Bůh. Pokud pochybuješ, lékem ti budiž Bůh. Ale pokud bu deš pochybovat dál, spočívá vina na tvých bedrech, ne na Jeho.“ Do tváří se mi vlila horkost a rychle jsem přikývla, na to už jsem věděla dost. Prorok obrátil Constance obličejem k sobě, široce se na ni usmál a nechal ji spadnout znovu dolů vedle mě. Cítila jsem, jak se celá třese.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231112