Konec ghetta
a pomocný personál musí opustit nemocnici. Odvezou je do tábora v Płaszówě. Nemocní zůstanou. Jsou nepotřební k práci. Druhý den budou všichni zastřeleni i se dvěma lékaři a jejich rodinami, kteří v nemocnici zůstali. Odvezou je do společného hrobu v Płaszówě. Doktorka Katia Blauová. Hezká žena se světlými vlasy a modrýma očima. Nechtěla opustit svou kolegyni Klaru Bergerovou, která se před pár dny snažila utéct kanálem i s malým synkem. Upadla tak nešťastně, že si zlomila nohu. Musela se vrátit do ghetta, ke vstupu do kanálu. Německý voják jí vyrval syna z rukou. Už ho nikdy neviděla. Leží na nemocniční posteli, u ní Katia. Vzteklý Hujar s pistolí v ruce křičí, aby vstala a otočila se. Katia je klidná. Ani se nepohnula. Podívá se mu do očí a řekne: „Střílejte, já se smrti nebojím.“ Byla to její poslední slova. Na ležící ženu už Hujar nevystřelil. Schoval si pistoli do pouzdra. Vedle stojící odeman přikázal dvěma mužům, aby doktorku Bergerovou dopravili do nemocnice v Płaszówě. Tam zanedlouho spáchala sebevraždu. Slova „spáchala sebevraždu“ se mi zdají nemístná, nevhodná. Spáchala? Spáchat je možné zločin. Ale Klara Bergerová odešla ze života dobrovolně. Průchozí kanál byl jednou z mála možností záchrany. Jeden z možných vstupů byl na roku ulic Krakusa a Piwné. Kanál je nízký, temný, lidé musí postupovat schýlení, v ruce zavazadlo nebo na rukou dítě, všude nečistoty, špinavá voda, málo vzduchu, někdo omdlel, zablokoval, ztížil průchod, někde se topí malé dítě. Výstup je u železničního mostu na břehu Visly. Jen první uspěli, pak Němci cestu objevili a na konci postavili stráž. Zachránil se například lékař z židovské nemocnice dr. Julian Aleksandrowicz se ženou a synem. Podařilo se mu odnést i strojopisnou práci z oboru hematologie, výsledek jeho výzkumu z let 1936–1939. Strojopis se podařilo ukrýt, po válce vyšel jako učebnice. Jiná rodina se dvěma dětmi štěstí neměla. Nedaleko Visly je zadrželi polští „granátoví“ policisté a dovedli zpátky do ghetta. Amon Göth všechny zastřelil. Dalším uprchlíkům pomohli na Zablocie polští železničáři z nedaleko stojícího vlaku. Příslušníci SS, SD a OD důkladně prohlédli opuštěné domy a byty. Prohlíželi komíny, podlahy, kamna, půdy a sklepy. Hledali
99
Tábor ve stínu Osvětimi_tisk.indd 99
17. 3. 2017 13:34:58 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231100
Tábor ve stínu Osvětimi
úkryty s cennými věcmi. Stříleli na každého, kdo zůstal. V jednom sklepě ve Lwowské ulici se skrývalo 19 lidí. Všechny zastřelili na místě. Znovu Zygmunt Müller, člen OD. Dostal úkol doprovodit do Płaszówa skupinu 22 dětí starších 13 let. Jsou to děti „odemanů“ a dalších chráněných. Do skupiny se mu podařilo zařadit i dceru Stellu. Přidávaly se k nim další děti z Kinderheimu. Ale skupinku hlídali také ukrajinští strážci. Zygmunta Müllera napadlo, že jim rozdá nějakou vodku či drobnost, že je tak zkusí uplatit, aby nové příchozí přehlédli. Naštěstí ani nevěděli, kolik dětí má vlastně odejít. Tak se skupina 22 dětí podstatně rozrostla a večer všichni dorazili do přes dva kilometry vzdáleného Płaszówa. Děti se rozdělily do různých baráků, takže Němci o nich neměli žádný přehled. Většina přežila do 14. května 1944. Ale asi 250 dětí z Kinderheimu zemřelo. Přestože Göth jejich matkám sliboval, opakuji, že se také jenom přestěhují do Płaszówa. Následující neděle 14. března 1943 byla teplá, slunečná. Předzvěst blížícího se jara. Lidé v Krakově se procházejí mezi vysokými stromy v Plantách. Planty, také připomínám, je široký a příjemný pás zahrad, který obklopuje město v místě někdejších hradeb. Trochu nadneseně – zelený náhrdelník starého města. Nedaleko odtud, jen pár minut tramvají od Wawelu, na druhé straně řeky, je Plac Zgody. Staří, nemocní, ženy a děti, všichni, kteří přežili noc, všichni z části tábora označené písmenem B, byli nahnáni do nákladních vagonů na nedalekém nádraží v Płaszówě. Některé odvážely nákladní automobily. Vlak odjel do Osvětimi. Do vyhlazovacího tábora, vzdáleného zhruba 70 kilometrů od Krakova. Byli mezi nimi i rodiče slavného polského režiséra Romana Polańského. Jeho matka skončila v osvětimské plynové komoře, otec přežil v Mauthausenu. Další odvezli do vyhlazovacího tábora Bełźec. Do Osvětimi bylo převezeno asi 2000 lidí. Jen 510 z nich bylo zaregistrováno jako vězni. Ostatní skončili v plynových komorách krátce po příjezdu. Jeden z desítek nákladních automobilů se cestou porouchal, do Osvětimi přijel se zpožděním. Nečekaná potíž v pečlivě připraveném německém plánu. Židy nenahnali hned do plynových komor. Zatím zůstanou. Někteří přežili. Jediní
100
Tábor ve stínu Osvětimi_tisk.indd 100
17. 3. 2017 13:34:58 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231100
Konec ghetta
svědkové likvidace krakovského ghetta. U továrny na výrobu kabelů v Prokocimské ulici byla založena pobočka tábora Płaszów pro několik set židovských vězňů. Do Płaszówa přijede přibližně 200 strážných z výcvikového střediska v Trawnikách u Lublinu. Byli to hlavně Ukrajinci, etničtí Němci, váleční zajatci. Obecně jim v táboře říkali Ukrajinci nebo černí, podle přebarvených polských uniforem. Podle svědectví vězňů byli mezi nimi i Rusové, Litevci a Lotyši. Oddílu velel Ferdinand Glaser, kterého vybral sám Göth. Velení brzy převzal SS-Hauptsturmführer Paul Räbel. Aleksander Bieberstein potvrzuje, že bývalé ruské válečné zajatce propustili ze zajateckého tábora za slib věrnosti Hitlerovi. Jejich chování, píše, bylo často horší než Němců. Strážní měli přístup do tábora jen na zvláštní povolení, sloužili na věžích, jako doprovod vězňů, při přejímce transportů. Někteří se pokusili o útěk, vždycky byli pochytáni. Roman Polański (původním jménem Raymond Thierry Liebling) žije s rodiči od března 1941 v krakovském ghettu v Podgórze. V jednom pokoji, hned u Rynku Podgórského. Roman se oknem díval na krásný kostel Sv. Josefa. Jako já teď. Jeho matku pošlou Němci do Osvětimi, do plynové komory. Za tři měsíce se jí mělo narodit dítě. Ale tehdy už žili o kus dál, v ulici Janowa Wola. Otec ho vzbudil ještě před svítáním. Během pár minut došli sem, na Plac Zgody, na Náměstí svornosti. Tady odděloval ghetto od ostatní části čtvrtě jen drátěný plot. Nedaleko budovy, kde přebývají příslušníci SS, se otec opatrně rozhlíží, silou roztáhne dráty plotu. Půjde znovu nejdřív k rodině Wilkových, jak naplánoval otec. Už dříve jim předal zprávu. Cestu mu už předtím ukázala matka, která ještě pracovala mimo ghetto a měla potřebnou propustku. „Štěstí,“ píše Roman Polański ve vzpomínkách, „že jsem nebyl židovský typ.“ Wilkovi měli za pomocí rodinných šperků a úspor zařídit dočasný úkryt v další rodině, nejlépe odvézt Romana z města někam na venkov, kde by nebyli podezřívaví sousedé. Nebyli doma. Zavřené dveře. Romanovi to nevadí. Ještě vyčká a pak se vrátí zpátky do ghetta. Jinou možnost vlastně neměl. Před mostem do Podgórze spatřil zástup mužů, vycházejících z ghetta. Později se dozví, že to byla snad poslední skupina z vysídleného ghetta. Hlídají je němečtí vojáci a policisté. Mezi muži je otec. Nejdřív ho neviděl. Otec
101
Tábor ve stínu Osvětimi_tisk.indd 101
17. 3. 2017 13:34:58 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231100