Chvíli na pravém místě
Celý jeho osud není bez zajímavosti a je do značné míry i odrazem poměrů doby. Pozdější generálmajor Jaroslav Uhlíř odešel bojovat do Španělska s hodností čs. svobodníka. Po devíti letech se vrátil do osvobozené vlasti v hodnosti rotmistra čs. zahraniční armády. Teprve v roce 1949 se stal poručíkem v záloze. Jeho plat byl tedy doslova začátečnický. Teprve později byl povýšen na majora. Až v roce 1954 se stal podplukovníkem. Na práci v disciplinární komisi nemohla Helena Petránková stačit sama. Vyhledávala si proto velice opatrně své spolupracovníky. Jedním z nich se stal plukovník Alois Soběslavský, který v roce 1949 ukončil školu osvětových důstojníků čs. armády, byl aktivován a nastoupil na Hlavní politickou správu. Helena o něm věděla, že je také interbrigadista, účastník odboje v čs. armádě ve Velké Británii, tankista a původně dělník. Opravdu disciplinárních případů tehdy v začátku nebylo mnoho. Ale vyskytovaly se a musely se řešit. Podplukovník Helena Petránková tak v té době chodila na nejvyšší armádní instance, ale musela zajíždět i k jednotlivým útvarům. To byly začátky její práce v disciplinární komisi. Všechno se tenkrát zdálo ještě v pořádku. Helena intenzivně pracovala a ministrem národní obrany byl v té době Ludvík Svoboda. Když v roce 1949 jela Helena s delegací do Dukelského průsmyku, bylo jí čtyřicet šest let. Na fotografii však vypadá mnohem starší. Ve tváři má vepsáno hluboké dojetí. Jako by měla na krajíčku pláč – má co dělat, aby v uniformě s vysokou hodností svému dojetí nepodlehla. Je tu taková slavnostní atmosféra. Uniformu má novou, vyžehlenou, jako od krejčího přinesenou. V ruce drží předpisovou kabelku. Z tváře jí lze ale vyčíst, že je myšlenkami u Alfréda Benedikta, Rity Novákové, Vendelína Opatrného, Víta Nejedlého, u všech, které měla tak ráda. Helena vždycky ráda žila, ale zároveň stále v sobě nosila pocit provinění, že žije, že je stále na této zemi, kterou každým jarem pokrývá zeleň, na níž pučí květy. Během oslav na Dukle zachytil fotograf Helenu Petránkovou stojící v řadě jiných žen, ministr národní obrany armádní generál Ludvík Svoboda jí odevzdával stříbrnou medaili Čs. vojenského řádu „Za svobodu“. Helena Petránková v tu chvíli netuší, že
99
Soukrome valky_tisk2.indd 99
2. 3. 2017 20:30:58 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231099
soukromé války heleny petránkové
hledáček fotoaparátu zachytil ji. Stojí až třetí, že jí je sotva trochu vidět hlava. Tváří se vážně, snad i trochu upjatě. Ten výraz je pro ni nezvyklý a snad i nepřirozený. Ale nemůže přece právě teď před tváří svého bývalého nejvyššího velitele a nyní ministra národní obrany provést nějakou klukovinu. A tak se drží. Ještě krok a ona obdrží krabičku s vyznamenáním, zasalutuje a podá svou malou ruku ministrovi. Jednou dostala z Kyjeva dopis od Lydie Uvarenkové, kyjevské ženy, která v době bojů o osvobození města pomáhala našim tankistům a ukazovala jim nepřátelská protitanková stanoviště. Po vstupu do 1. čs. samostatné brigády v SSSR přišla později o ruku. Všichni naši tankisté ji měli ve velké vážnosti a s Helenou Petránkovou si Lydie Uvarenková po osvobození pravidelně psala. V jednom z dopisů jí Lydie tehdy napsala větu, kterou Helena později ve chvílích smutku často opakovala: „My pořád ještě žijeme.“ Právě na fotografii z Dukly má Helena Petránková tuto větu vepsánu ve tváři. Tehdejší pobyt na Dukle byl ale jen epizodou v úmorné práci, které se Helena Petránková s plným elánem věnovala. Funkce na Hlavní politické správě, kterou Helena vykonávala, byla pro ni jako „ušitá na tělo“. Práce s lidmi jí byla vždycky nejbližší. Řešila řadu provinění s úzkostlivou snahou nikomu neublížit. Že se jí to dařilo, můžeme soudit podle toho, že Helena po všechny časy zůstala oblíbeným člověkem jak u straníků, tak i nestraníků. Po celou dobu shromažďování materiálů o její činnosti – ať v této funkci, předtím nebo později – se autorovi této knihy nepodařilo narazit na osobu, která by o ní nemluvila s úctou a láskou. Byla nadána zvláštní schopností získat si důvěru lidí a přitom zůstávala člověkem natolik zodpovědným, aby jejich důvěru nezklamala. Přesto tuto práci vykonávala jen velice krátce. V té době se začaly dít věci, které si nikdo z blízkých ani ona sama nedovedli vysvětlit. V dubnu 1950 neočekávaně opustil ministerské křeslo armádní generál Ludvík Svoboda a byl nahrazen Alexejem Čepičkou, pozlaceným nejvyšší generálskou hodností. A začal rezolutně vládnout na svém novém postu.
100
Soukrome valky_tisk2.indd 100
2. 3. 2017 20:30:58 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231099
Dusno V začátku padesátých let atmosféra houstla. Šířila se úzkost a strach. Bez příčiny, bez důvodu, ale byly tu. Nedalo se dýchat. V hlavách těch nejpoctivějších, Helenu Petránkovou nevyjímaje, byl zmatek. Kladli si spoustu otázek, na něž nebylo odpovědi. Pak bylo zatčeno několik jejích přátel, o kterých Helena věděla, že to jsou čestní a poctiví lidé. Nedalo jí to. Vypravila se za tehdejším vlivným stranickým činitelem, za Gustavem Barešem, kterého znala ještě z předválečných let. Ve svých nedokončených pamětech na toto setkání Bareš později vzpomíná: „S uzarděním musím vzpomenout, jak za mnou přišla Helenka v době, kdy se začínaly rozjíždět politické procesy padesátých let, vyslovovala své pochybnosti a zaručovala se za lidi, které znala z činnosti v předmnichovské republice i v armádě. Domníval jsem se tenkrát, že je všechno v pořádku, věřil jsem v oficiální verzi, snažil jsem se ji uchlácholit.“ Typické pro tuto dobu byly i vztahy mezi dvěma nerozlučnými přítelkyněmi – JUDr. Alicí Gláznerovou a Helenou Petránkovou. Alice byla poprvé zatčena již v roce 1949. Po několika měsících ji tehdy propustili a dokonce přislíbili, že jí bude navráceno členství ve straně. Nařídili však, že nikomu nesmí vyprávět o tom, co se odehrávalo ve vězení. Při návratu ji samozřejmě jako první uvítala Helena Petránková. Aliciným přátelům – včetně Heleny – však zakázali se s ní stýkat. Bylo to pro ně formulováno jako stranický příkaz. Helena se pokoušela obejít tento příkaz návrhem, že se budou scházet u společné známé Gizely Kischové. JUDr. Alici Gláznerovou, už tak pobouřenou nezákonným a neodůvodněným vězněním, tento návrh do hloubi duše urazil. Odmítla jakýkoliv styk a dalších devět měsíců, až do zatčení Heleny, se tak tyto dvě kamarádky spolu nesetkaly. A pak byla 2. února 1951 podplukovník PhMr. Helena Petránková zatčena příslušníky Státní bezpečnosti. Zmizela na dlouhé
101
Soukrome valky_tisk2.indd 101
2. 3. 2017 20:30:58 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231099