„Vzhledem k tomu, že jste pořád mezi živými, považoval bych to za štěstí.“ „štěstí?!“ zakřičel muž a přitom si hlaveň zaryl pod bradu tak hluboko, až skoro nemohl mluvit. „To jste opravdu tak bezcitnej?!“ Hlas se mu roztříštil jako upuštěná sklenice a pak se změnil ve stěží kontrolované skučení. „Zabil jsem celou svoji rodinu, vy parchante… Chápete to vůbec? Sledoval jsem, jak trpí v agonii, jeden po druhým, žena i dvě děti, a neměl jsem tušení, že umírají na nemoc, kterou jsem jim předal já. Já! Víte, jak dlouho mi trvalo, než jsem si to uvědomil? Víte, kolik lidí jsem zavraždil jen tím, že jsem dejchal stejnej vzduch, kolik času uteklo, než mi došlo, že to já jsem ten problém?“ Fox cítil, jak ho opouštějí poslední zbytky ostrovtipu. Sotva se zmohl na chabé zamumlání. „Nemohl jste přece vědět, že…“ „Ne,“ zavrtěl muž hlavou. Po vysušených tvářích mu začaly stékat první slzy. „Nemohl. Ale o nic líp se mi proto v noci nespí.“ Odevzdaně se svezl po zdi dolů. „Už žádný testy. Žádný utíkání. A žádná další smrt. Jen ta moje.“ Ne… To nehraje. „Blafujete.“ Teď už vstupoval na opravdu tenký led. „Kdybyste doopravdy chtěl, kdybyste na to vážně měl odvahu, udělal byste to už dávno. Nečekal byste rok na to, až vám přinesu zbraň.“ Muž přerývaně vydechl. Najednou se mu do tváře znovu na‑ hrnula krev a jeho svaly se napjaly ve výbuchu vzteku. „Myslíte, že jsem nechtěl?“ zaprskal. „Že jsem neměl odvahu?! Tak to mi dovolte, ať vám něco povím, doktore. Něco, čemu nebu‑ dete věřit.“ V jeho pohledu, ještě před pár okamžiky tak odevzda‑ ném, teď plál fanatický žár. „Žiletky se mi tupí o zápěstí. Divný, že jo? Prášky ze mě vychází tak, jak je spolknu, jedno balení za dru‑ hým. Nejedl jsem a nepil už celej tejden. Je mi mizerně jak psovi, ale neslábnu. Neumírám. Myslete si, že jsem blázen, doktore, ale já už moc dobře vím, že… že tohle město mě umřít nenechá!“ Pevně sevřel rukojeť pistole a vklínil ukazováček do lučíku. „A vím, že
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231026
mi to nevěříte. Nikdo nikdy nevěří. Dokud to neuvidí na vlastní oči. Tak se přesvědčíme, co vy na to?“ A než Fox stihl cokoli udělat nebo říct, stiskl spoušť. Závěr agentovy služební sp‑pětky cvakl naprázdno. Rána nevyšla. Pacientovi nula se roztřásla brada. „Bože, bože,“ drmolil mezi cvakajícími zuby, „bože můj, bože můj!“ Napřáhl se a mrštil zbra‑ ní do kouta. Svalstvo jako by mu vypovědělo službu: sklouzl zády po stěně na stranu a zhroutil se na podlahu v křečovitém pláči. „Proč… proč, panebože proč…“ Fox si povzdechl, zdvihl svou zbraň ze země a pojistkou uvol‑ nil zásobník z rukojeti. „Protože v ní nejsou náboje,“ řekl. Muž k němu zdvihl oči. Jeho výraz plynule přešel z šokova‑ ného překvapení do nové vlny ukřivděného vzteku: jako by snad Foxe vinil z toho, že s ním jen hraje jakousi krutou hru. Ale pak Fox vytáhl z vnitřní kapsy bundy plný zásobník a beze slova zbraň nabil. „Chcete to zkusit znovu?“ zeptal se. „Davide!“ vyjekla jinx. Pacient nula se nevzmohl ani na slovo. „Nejsem tu proto, abych vás vyléčil. Ale ani proto, abych vás od‑ vedl. Jsem tu, abych se s vámi dohodl. Řeknete mi všechno, co víte,“ rozkázal mu Fox. „Každý detail. Chci vědět všechno o tom, kde jste se nakazil, o každém člověku, kterému jste tu nemoc předal, chci vědět všechno do těch nejmenších, nejbolestivějších podrobností…“ Na‑ táhl závěr zbraně. „A pak si můžeme promluvit o tom vašem spasení.“ „Davide, to přece nemůžeš myslet vážně!“ protestovala jinx hlasitě, ale Fox jí nevěnoval absolutně žádnou pozornost. Pacientovi nula se z úst vydralo cosi jako úlevné vydechnutí. „Vážně?“ „Máte mé slovo.“ Fox se posadil do tureckého sedu a zbraň po‑ ložil přímo před sebe, hlavní k němu. „Tak do toho. Začněte.“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231026
Když David Fox sešplhával po okapové rouře do zadní uličky za Matteasovou kaplí, déšť už zvolna ustával. Na podlaze místnosti, z jejíhož okna právě vylezl, leželo v tra‑ tolišti krve bezvládné tělo pacienta nula epidemie adi‑7. Během následující minuty se do místnosti jistě nahrne několik samari‑ tánů s Matteasem v čele. Ale to už Fox dávno obejde blok, vnoří se do davu na hlavní magistrále a vmžiku se v něm rozplyne jako kapka krve v rozbouřeném zálivu. Troska muže sedícího na rohu ulice už umřela. Dívka i její klient byli pryč. Lidé kolem něj se tvářili, že nedokážou — a snad už ani ne‑ chtějí — být lidmi. Fox vytáhl z krabičky cigaretu, zapálil si a pohledem hledal nějakou telefonní budku. Musel udělat ještě jeden poslední tele‑ fonát, než vyrazí na stanoviště v Powodže vyzvednout si věci — a v Downtownu byly budky mnohem spolehlivější než bezdrá‑ tové spojení. A pak může jít domů. Pak může konečně… „Davide?“ vytrhla ho jinx ze zamyšlení. „Hm?“ „Nejsem si jistá, jak toto téma správně načít, ale právě jsi chlad‑ nokrevně zastřelil člověka, na jehož životě možná závisel osud celého města.“ „M-hm.“ Fox zahlédl telefonní budku na rohu ulice a začal si k ní davem klestit cestu. „Mám pocit, že bych stran této události měla být emotivnější, ale nejsem si jistá, jak to přesně udělat.“ „To chce trénink.“ „Dobrá tedy, s tvým laskavým dovolením začnu trénovat oka‑ mžitě,“ řekla jinx ve své zatím nejpůsobivější simulaci sarkasmu a zvýšila hlasitost svého hlasového výstupu o čtyřicet procent. „Po tom pacientovi jsi ustavičně pátral poslední tři měsíce. Z toho
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231026