„Můžete to tam vrátit? Prosím? Ať to nikdo nevidí.“ Jiří podrží její dlaně ve svých o pár vteřin déle. „Jistě. Ať to nikdo nevidí.“ Zahanbená Danuška mezitím okopává obrubník a po očku ten výjev pozoruje. Jiří se od Vilmy odpoutá právě ve chvíli, kdy z domu společně s domovníkem vyjde Jindřich. Zastrčí ukradenou hračku do kapsy a muži začnou vykládat věci z korby náklaďáku a nosit je do domu. Vilma vezme dceru za ruku a procházkovým krokem od cházejí ulicí vroubenou čtyřpatrovými činžáky z dvacátých let, která se stane jejich novým domovem.
58 Slunečný letní den. Rodina Rohnova se poprvé od konce války sešla v rodinném zahradnictví. Venku je hezky a tak Emilka Pecková může servírovat kávu a čaj na terase nad skleníky. U kulatého stolu pod slunečníkem, na kterém visí klec s kanárem Pipkem, sedí Jindřicho va starší sestra Mařči, vedle ní Jindřich s Vilmou. Jiřinka s Danuškou pobíhají kolem, pusy umazané od kremrolí, které napekla starostlivá Emilka. U stolu s nimi ještě sedí a rozmlouvá Jindřichův bratr Karel, který se také šťastně vrátil z koncentráku. Museli mu amputovat dva prsty na ruce, protože mu omrzly při práci v lágru. Bujné vlasy na hlavě mu zešedivěly a vrásky v jeho asketické tváři se prohloubily. Na klo pě saka má připnuté čerstvé vyznamenání, stejné jako Jindřich. Karel miluje děti, vždycky si s nimi všelijak hraje a žertuje. Přichází Miloš, který se nikdy nepřevléká ze svých zahradnických pracovních šatů a nikdy nemá stání. Přináší ze skleníku ukázat své výpěstky. Podařilo se mu rozmnožit vzácný kaktus, ukazuje Jindři chovi a Karlovi semenáčky velikosti hrášků. Oba odbojáři obdivují Milošovo pěstitelské umění. Rohnovský klan je hlučný, konfrontační, jeden mluví přes druhého. V jednu chvíli se vytasí Emilka s překva pením. „Podívej se, co jsem tu pro tebe, Jindříšku, schovávala! To máš ode mě do vašeho nového bytu!“ Drží v ruce zdobný lustr po mamince, který visel nad jejich sto lem v kuchyni. „Maminčin lustr! Myslel jsem, že ho uchvátila Mařči!“ Mařči se nasupí. RODINNÝ PŘÍTEL
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231022
„Já? Uchvátila? Po celou dobu jim tady visel nad stolem! Až jsem na něj tuhle přišla! Máš pravdu, měl být můj! Maminka mi ho na smrtelné posteli vysloveně odkázala, jako prvorozené!“ „No tak to ho, ovšem, nemůžu přijmout,“ zavrtí hlavou Jindřich. „Já přece nic neříkám, to jen pro pořádek. Takže není to dárek od tebe, ale ode mě!“ „No teďs na to vyzrála! Pokud si já dobře pamatuju, tak ho v sedmatřicátým Emča vyškemrala na mně!“ směje se Karel. „Takže je to nakonec dárek od tebe? Karle! Bratře v boji i utrpe ní!“ radostně zvolá Jindřich. Mařči ani nemrkne. „Ber to tak, že je to dárek od nás všech. Každá ta žárovka na něm svítí za jednoho z nás!“ Emilka je zaražená. „Myslela jsem si, že budeš mít radost.“ „Ale vždyť on má radost. Viď, že máš radost, Jindro?“ chlácholí ji Karel. „Jak bych neměl radost! Jsem přece mezi svými milovanými sou rozenci! Tolik jste mi scházeli!“ Obrátí se na věčně nakvašenou Mařči. „Třeba tady, naše prvorozená sestra Marie! Nejstarší!“ „Ale dej pokoj.“ „Nikdo z nás vlastně neví, jak je stará! Je zkrátka nejstarší!“ „Je stará jak lidstvo samo!“ „Ano! Jako lidstvo samo, jako závist, úzkoprsost, malost, obžerství a lakota…“ Mařči se málem zalkne kremrolí, prská drobky. „Takhle o mně nesmíš mluvit!“ „Co bych nemohl, cenzorko jedna! Je svoboda!“ „Maminka to slyší!“ „Nechte ji bejt. Že já ten lustr pověsím zase v pokoji na strop a bude!“ Mařči přejde do útoku. „To neuděláš, protože o tom, co s ním bude, rozhoduju já. A pro tože mě urážíte, beru si ho domů! Tak!“ Karel vrtí šedivou hlavou. „Je možný, že tohle je rodina? Jedna krev? Vždyť si jdete po krku jak partaje v parlamentu! Že se nestydíte!“
100
ČÁST PRVNÍ Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231022
„Maminka se v hrobě obrací!“ zaštká Emilka. Karel si vezme koláček. „Však on bude od křiklounů pokoj, až to tady vezmeme do ruky!“ Jeho poznámka zaujme Jindřicha. „Kdo? Ty to chceš vzít do ruky? Vždyť nemáš dva prsty! Myslíš, že to bude stačit?“ „Ne já, bratříčku, ale my!“ „Kdo my?“ „Jen počkej,“ začíná si provokativně notovat Internacionálu: „Poslední bitva vzplála, dejme se na pochod.“ „Tys toho pochodování na apelplatze měl asi málo!“ „Ze spaní vykřikuje Eseseser! Eseseser!“ přisadí si Mařči. „Internacionála…,“ opře se do toho Karel. „… je zítřka lidský hrob!“ vpadne bratrovi do zpěvu Jindřich. Ke stolu se opět odněkud z útrob domu přištrachá Miloš. V ruce drží starou zapomenutou Karlovu nádražáckou brašnu plnou zaká zaných letáků z devětatřicátého. „Tohle je vaše. Schovával jsem vám to tu celou dobu. Co teď s tím?“ Karel, Jindřich, Mařči a Emilka na něj zírají jako na mimozemšťana. „Miloši? Co je to?“ hlesne jeho žena. „Nějaký ty vaše letáky to jsou.“ Jindřich nevěří svým očím a uším. „Cože? Je tohle možný?“ Mařči si prohlíží brašnu. „Ta taška je ještě docela pěkná.“ Vilma všechno to dění pozoruje, jako by byla uzavřená ve veliké mýdlové bublině. Vstane a nikým nepozorována se vytratí z rohnov ské rodinné vřavy. Sejde po schůdcích dolů, pod terasu a okolo skleníků míří dozadu do sadu, k polorozpadlému altánu.
59 Moje milovaná Danielko, dorostla jsi, a co nevidět budeš školačka. Rozhodla jsem se ti psát deník do té doby, než se naučíš sama psát, abys v tom mohla pokračovat. Vilma sedí ve starém dřevěném altánu v jabloňovém sadu. Před sebou má malý, ručně vázaný deníček v kožených deskách a kraso pisně do něj plnicím perem zapisuje: RODINNÝ PŘÍTEL
101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231022