a odejít s tímhle člověkem – kdysi tatínkem. „Ne, já nechci. Nepůjdu s tebou,“ brání se Marek. Pevně svírá Eliho. „Nemůžete tu zůstat, Marku. Bude válka – vždyť víš. Každou chvíli může vypuknout povstání. Jestli se bude dál ochlazovat – jsou na to prognózy –, budeme muset odejít. Doživotní má spoustu nepřátel, ale taky hodně možností. On nebude mezi poraženými.“ Muž, teď už zase trochu tatínek, udělá krok dopředu. Chce se dotknout Eliho – pohladit ho po vlasech. Eli se však vysmekne a uskočí k oknu. V jeho očích zajiskří vzdor: „Nesahej na mě!“ vykřikne. „Ty nejsi můj táta! Nikdy jsi nebyl můj táta! Nejsem tvůj!“ Tatínek, ten mohutný muž čpící ostrým parfémem, se zlatým řetězem kolem krku, s kovovým náramkem a velkým prstenem, se zdá být zaskočený. Malý křikloun krčící se u podlahy pod oknem opravdu nevypadá jako jeho syn. Už ty jeho oči: jasné i hluboké, doširoka otevřené. Tatínek má oči spíš úzké; vypadají jako přimhouřené. Jako by byl pořád ve střehu. Ale nehodlá se smířit s neúspěchem – ještě ne. Není zvyklý, aby nebylo po jeho. Mávne rukou nad křiklounem a skloní se k Markovi: „Tak alespoň ty.“ V jeho ztišeném hlase zazní někdejší láska. „Takhle už nepůjde žít. Já to vidím, Marku. Vím, co se děje. Kdo jiný než já? Svět se rozdělí na poražené a vítěze. Nic mezi tím. Musíme být silní – silnější než dřív. Marku…“ Muž si sedá a bere Marka kolem ramen. „Pamatuješ na naše auto? Nikdy jsme s ním nemohli jet. A víš, čím jezdím teď? Běž se podívat z okna. Tak se žije tam, kam tě chci vzít. Celý svět budeš mít jako na dlani. A dožiješ se nejmíň sto padesáti let.“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS230861
„Tolika se nedožiješ,“ ozve se v té chvíli od okna. Oba se tam podívají. Eli sedí opřený o zeď. Rukama si objímá nohy a bradu má opřenou o kolena. Už se uklidnil a zdá se nemožné, že byl před chvílí rozčílený. „Umřeš mnohem dřív,“ opakuje a je jasné, že nemluví k Markovi. „Všechno se ti rozbije. Měl bys zůstat s námi. Tady se můžeš zachránit.“ Muž jako když zkamení. Na čele mu vyrazí krůpěje potu a jeho dech je slyšitelnější. Má strach. „Viděl jsem… viděl jsem to letadlo,“ probere se Marek. „Ale nemůžu s tebou odejít. Neodejdu od Eliho a od mámy.“ „I máma si myslí, že to pro tebe bude lepší. A toho kluka,“ pokyne k oknu, „můžeš vzít s sebou. I když tak nevypadá, je taky můj.“ „Já nejsem tvůj,“ prohodí však Eli – ne vzdorovitě, spíš až příliš klidně. „Nikdy jsem nebyl tvůj.“ „Já vím,“ zvýší muž hlas a zalkne se, „vím, že jste to neměli lehký. Ale pořád jsem vás podporoval. Nezapomněl jsem. Máma na tom byla už dlouho špatně a nechtěla se léčit. Taky proto jsem odešel. Jednou mě, Marku, pochopíš.“ A když nikdo nic neříká, pokračuje: „Mám tam ženu a malou holku. Nemůžu mámu vzít. Možná časem: zařídím jí nemocnici, kde ji vyléčí. Hlavně ale ona musí chtít.“ Marek zaváhá. Vyléčená máma. Může něco takového odmítnout? Vtom se od okna ozve: „Nevěř mu. On si věří, ale ty mu nevěř. Nepomůže ani sobě. Nikomu.“ Muži začíná být v pokoji těsno. Marek se ho dotýká, cítí, jak se jeho svaly napínají. Jak by nejradši vyskočil 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS230861
a toho skrčka pod oknem zašlápl. Musí se však ovládnout: „Marku, rozmysli si to. Čekají na mě – musím jít. Přijdu ještě jednou. Dám ti ještě jednu šanci.“ „Nemáš žádnou šanci,“ pronese Eli – tak nějak lhostejně. Muž – tatínek – se tváří, že neslyší. „Budeš chodit do nejlepších škol,“ pokračuje. „Jezdit po světě. Doživotní potřebuje novou elitu. Mám s tebou velký plány. I s tím…“ ukáže k oknu. „Těšil jsem se na něj. Je můj syn.“ „Nejsem,“ odpoví Eli. „A Doživotní je vrah. Jestli od nás teď odejdeš, budeš taky vrah.“ Muž – tatínek – se vztyčí z postele; konečně dost vytočený na to, aby se na Eliho vrhl. Ale neudělá to. Stojí bezmocně. Snaží se pak mluvit silným hlasem, který je přesto plný strachu: „Takhle o Doživotním nemluv. Na to bys mohl doplatit. My všichni. Takhle nemluv – už nikdy!“ Načež se otočí ke dveřím. Pak ještě naposled k Markovi: „Rozhodni se dobře, Marku.“ Jenomže Marek už rozhodnutý je. Věří Elimu. Dveře se zavřou. Není to tatínek, kdo teď odešel. Tatínek vyprchal z tváře toho muže ještě dřív. „Cos to říkal?“ zeptá se Marek po chvíli brášky, který si na podlaze posunuje s bačkorou. „Já jsem něco říkal?“ „Říkal jsi, že když odejde, bude vrah.“ Eli překvapeně vzhlédne: „To jsem říkal?“ Upřímně se diví. Pak se chytne za nos: „Nevyvětráme?“ Bolet to začne až večer. Tatínek. Opustil Marka tehdy, a teď znovu. Jejich cesty se navždy rozešly. 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS230861