si k nim a otevřel náboženskou seanci. Já jako formální křesťan po babičkách a matce jsem tenkrát nechápavě kroutil hlavou, Bůvol chrápal vedle na posteli – najednou slyším snipera, že se jich na něco ptá. To už si k nim sedá a kde byl sniper, tam byl Koniáš. Blázni, říkám si. Pámbíčkáři. A usínám. Jak moc jsem se mýlil, boha jsem později nutně potřeboval. A jako posledního jsem si nechal právě Koniáše s přezdívkou Kony. Vychytralý vexlák z Bratislavy, naučil se trefit sovětským 82 mm minometem na kilometr Rudé právo a RPG-75 tank na sto metrů. V reálném boji nepoužil ani minomet, ani RPG, při způsobu našeho boje bychom se s nimi tahali zbytečně. Byl to těžký cynik, vůči všemu zcela apatický. Jeho kamarádem se stal sniper, Koniáš mlel totiž jako kafemlýnek svoje monology a sniper byl jeho němým posluchačem. Byl to syn dvou bratislavských lesbiček, z nichž jedna se nechala osouložit (tedy oplodnit) nějakým zaplaceným chlapem, a Kony proto nikdy de facto nepoznal otce. Dítě, které rozmazlovaly dvě ženy. To nemohlo dobře dopadnout! Když jsme se s doktorem z nudy věnovali různým matematickým hrátkám, s opovržením odešel. Když nám Laco hrál na kytaru a zpíval u ohně cikánské písně, šel spát, nebyl středem pozornosti. Bůvola se bál jako čert kříže, nikdy jsem nepochopil proč. Snad že prohodil otčíma, kterého on neměl, oknem. Pamatuju si, jak si mě těsně před odletem chytil samotného na umývárně a řekl mi: „Počúvaj, Peter, ty Pražak, ja Blavak, budeme veliť!“ Můj naprosto nechápavý pohled ho donutil odejít. Pokud by se tento člověk nedostal k armádě, skončil by jako těžký zločinec. A sniper by byl jeho komplicem. Trochu jsem ho chápal, matka byla pianistka a otec bioložka, kdo z toho mohl vzniknout? Mužský prvek zřejmě člověk ve
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS230860
výchově potřebuje, jinak je psychopat. Sniper ženy nenáviděl, Kony k nim byl inertní a zneužíval je. Uměl ovšem excelentně vařit – z pomejí, které byste vyhodili prasatům, dokázal vyčarovat delikatesu. Laco mu do toho vždy kecal, že je tam málo česneku a kadě sú vóbec feferonky? Mýlil se, jeho naložená masa musel hlídat, aby mu je Bůvol v době uležení nesežral, jak voněly, a sám Laco nechápal… Sniper moc nejedl, ale u Koniášových jídel se nestalo, že by něco nedojedl. Bylo to tím, že mu vařil chlap?
· Tak nějak jsem se snažil být se všemi přítel, ale s těmito dvěma jsem si jaksi neměl co říct. Určitě to byli skvělí vojáci, ale intuitivně jsem cítil, že z nich vyzařuje něco, co mi není vlastní. Jakási zvláštní zákeřnost a nevypočitatelnost, nebezpečí. Jako všichni vojáci jsme hráli karty nebo šachy o pár drobných, a pokud Koniáš prohrál, byl by schopen nás v návalu vzteku postřílet. A co dělal s nepřáteli? Se sniperem uřezávali obětem nosy, uši a prsty, a ty si na skalách sušili ve slunci, až zčernaly. Tyto zvrácené talismany jim sloužily jako symboly něčeho, co nikdo z nás nepochopil. Jednou, když si je rozložili po stole, jim dal doktor přednášku o patologii a úctě k mrtvým, smáli se jako idioti. To už jsem nevydržel a položil na ten stůl kostičku sem texu o hraně 5 cm. Marian na ni položil hlaveň pistole a všichni ztichli, nikdo nedýchal. Spěšně je uklidili a už nikdy před námi nevytáhli. Patrik je pak nenásilně přinutil k něčemu, co nemá v dějinách vojenské psychologie – nebo snad dokonce psychiatrie – obdoby. K čemu? Zkuste číst dál…
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS230860
Než začnu psát o Afghánistánu, jedna věc musí být jasná: nedivím se Koniášovi ani sniperovi. Nikdo z nás si svůj život nevybral a oni do něj byli nemilosrdně vhozeni. Sice je nechápu, ale i tak je mám rád. Oba měli šanci se z toho dostat s pomocí Patrika, jenž se k nám přidal později, ale pak už nic, pak už jsme nikdo neměl vlastně nic. Chci čtenáře této knihy jen připravit na něco, co možná ani sám nemohu dodnes pochopit. Neexistuje rasa, sexuální orientace, národnost, náboženství atd. Všichni jsme jen lidi, ač jsme, jací jsme, máme své chyby, dopouštíme se omylů, trpíme deviacemi, schováváme kostlivce ve skříních, a ti nám pak po nocích lezou do snů. Já jsem celoživotně voják, a i kdybych sloužil třeba jako kněz, to co mám v sobě, už mi z hlavy nikdo nedostane. A po těch tisícovkách bezesných nocí se mnou v posteli leží všechny mé hnijící mrtvoly; ano jsou tam a nikdo mi je odtamtud nevyndá. Strkají do mě a se zkrvavenými obličeji a dírami místo očí se ptají, proč jsem je zavraždil…
· Pojďme se tedy konečně podívat do toho zpropadeného Afghánistánu, tam to všechno začalo.
· V aprílovém úterý 1. 4. 1986 naložili naši skvadru se spoustou nákladu do starého Iljušinu a po mezipřistání pro natankování kdesi v SSSR vyložili v Tádžikistánu na letišti v Dušanbe. V CCCP fungovalo vše se zpožděním, takže odvoz na místo cvičení zatím nebyl k dispozici. Jako satisfakce nám bylo umožněno přespat v místním hotelu, který by se dal přirovnat
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS230860