MŮJ ŽIVOT V JEHO TLAPKÁCH
a na patách – celé týdny jsem si nemohla obout boty. Uvědomila jsem si, jakou spoustu ochrany mi asistenční pes poskytuje. „Právě proto Montyho potřebuju!“ řekla jsem Peterovi. Ať jsme šli kamkoli, lidé si nás všimli a dopřávali nám prostor. Pro každého s EB je prostor velkým darem. Psí společníci mě ale varovali, že pozornost je dvojsečná zbraň. Monty se stal celebritou – každý s ním chtěl mluvit. Na každé vestě Psích společníků je upozornění, aby lidé neodváděli pozornost psa, zatímco pracuje, ne každý to ale respektuje. S Peterem jsme zkusili experiment: vzali jsme Montyho na procházku po hlavní ulici v Barnstaplu bez vesty. Ani jediný člověk ho neoslovil. Potom jsme šli znovu přesně stejnou trasou, tentokrát s vestou, a skoro každý se zastavil. Cesta nám trvala třikrát tak dlouho. Bylo toho všeho tak trochu až nad hlavu. Tou dobou jsem byla pořád hodně plachá a introvertní, a najednou jsem při každé cestě ven potkávala stovky nových lidí. Začalo se mi dařit předem odhadovat, kdo za Montym přijde. „Druhá ulička vlevo,“ říkala jsem Peterovi. „Ten se k nám chystá, jen sleduj.“ Někdy byli dost vynalézaví – poznali, že jsem si jich všimla, a zmizeli z dohledu. Potom se nečekaně objevili z druhé strany uličky, a jak nás míjeli, nenápadně Montyho pohladili po hlavě. Nakoupit začne být o tolik těžší, když vašeho psa někdo ruší. Věděla jsem, že to lidé nemyslí nijak zle, ale vůči Montymu to nebylo fér – potřeboval se soustředit na svou práci. Pokud lidé přišli a zeptali se, jestli se s ním smí pozdravit, nic jsem nenamítala. Když měl zrovna práci, vysvětlila jsem jim to a oni to pochopili. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS230859
Můj první psí společník
Začala jsem si ale také uvědomovat, že je mi mnohem milejší, když přitahuji pozornost kvůli psovi než kvůli svému postižení. Plachá jsem byla částečně díky tomu, že kdykoli jsem někam šla sama, viděla jsem, jak si lidé prohlížejí moje ruce, na kterých mám kůži silně zjizvenou. „Ale ne, vy jste si popálila ruce!“ říkali někteří a radili, jak to léčit. Dostalo se mi půlhodinových ponaučení, jak léčit popáleniny, lupénku nebo ekzém. Uvádělo mě to do hrozných rozpaků. Často přitom mluvili dost nahlas, když vysvětlovali, co mi chybí, a tak se přišli podívat i všichni ostatní. Ale co jsem měla Montyho, a potom Teddyho, nikdo už nechtěl mluvit o mně a o mých rukou. Všichni si chtěli povídat o psech. Další velkou změnou byla možnost brát si s sebou Montyho do nemocnice. Jednou z prvních příležitostí byla návštěva nemocnice Svatého Tomáše v Londýně. Dělalo mi starosti, jak bude Monty Londýn zvládat – na tak rušném místě ještě nikdy nebyl. Doma znamenaly dopravní špičku dva traktory a čtyři ovce. Ale Monty s tím žádné potíže neměl. Byl zrozen k tomu, aby zářil. Věděl myslím, že dokud jsem s ním, je v bezpečí. Byla jsem v sedmém nebi, když jsme spolu šli podél řeky do nemocnice. Doktoři i sestry měli Montyho rádi a on miloval pozornost. Při vyšetřeních klidně seděl a pomáhal mi svléknout se a sundávat dlahy, když mě lékaři potřebovali prohlédnout. Ubytovali jsme se v hotelu Simon Lodge naproti nemocnici. Je k dispozici lidem, kteří potřebují léčbu, ale nemusejí být na oddělení. Manažerkou tam byla báječná paní jménem Janet, 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS230859
MŮJ ŽIVOT V JEHO TLAPKÁCH
která Montymu donesla elektrický větrák a přidělila nám pokoj dost velký, aby mohl být s námi. Monty byl hvězda. Spal opravdu dobře a nikdy nevydal ani hlásek. Postupem času se pak v nemocnici a jejím okolí moc dobře vyznal. Na nádraží a zpátky chodil pokaždé stejnou cestou. Zjistila jsem, že jsem se své léčby v nemocnici přestala obávat. Cítila jsem, že je mou povinností zajistit, aby měl Monty všechno, co potřebuje, a když jsem myslela na něj, nebyl čas bát se o sebe. Pokud byl v místnosti se mnou, odváděl mou mysl od bolesti. Cítila jsem, že snesu cokoli a nebudu vyvádět. Nechtěla jsem Montyho rozrušit, a to mě motivovalo, abych zůstala klidná. Bylo to jako otevřít dveře a vpustit si do života sluneční svit. Když o vás pečují lidé, bývá to obtížné. Být v péči psa je kouzelné. A starat se o Montyho byla čest. * Z Montyho se stal docela jiný pejsek. Po smrti Penny jsme si uvědomili, jak moc na něj jeho sestra dohlížela. Byla to větší osobnost a on na ni ve všem spoléhal: nechával ji, aby se najedla jako první, a pokaždé šel kousek za ní. Teď měl Monty práci. Už nebyl ve vedlejší roli. Staral se o mě, myslel za mě – a věděl, jak je důležitý. Doma jsme spolu začali hrát další hry. Říkávali jsme, že má Monty v hlavě hodiny: krmila jsem ho v osm ráno a v šest večer, a když byly dvě minuty po čase krmení, přišel ke mně, sklonil hlavu a běžel ke dveřím. Jednou jsem dělala, že vstávám, a on vyrazil do kuchyně. Chvíli trvalo, než mu to došlo. Aha, ona tu není! Vrátil se, já 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS230859