„Hm. To, že je těch psychologů málo, snad neznamená, že nemůžou mít pravdu.“ „Neblázni! Sám jsem ochotný jít proti proudu a mám rád ambiciózní lidi, jako je Smith. Jenže on za studií bohužel šlápnul vedle, což mu vyneslo přezdívku Opičák, a já se obávám, že právě kvůli tomu dodnes nemá v psychologických kruzích dostatečný kredit. Nicméně jako psycholog byl celkem slibný až do chvíle, než se začal věnovat tomuhletomu vampyrismu. Jeho články vůbec nebyly špatné, ale samozřejmě se mu je nepodařilo publikovat v žádném odborném časopise. Teď mu tiskem vyšlo aspoň něco. Ve VG.“ „A proč si myslíš, že to nebyl vampyrista?“ chtěl vědět Harry. „Sám jsi povídal, že ať si člověk vymyslí jakoukoli úchylku, vždycky se najde někdo, kdo ji má.“ „To ano, existuje všechno. Nebo existovat bude. V naší sexualitě jde o to, co jsme schopní si myslet a cítit. A tyhle myšlenky a pocity jsou dost bezbřehé. Třeba dendrofilie, to znamená, že někoho sexuálně vzrušují stromy. Kakorafiafilie znamená, že tě vzrušuje vlastní sexuální neúspěch. Jenomže abychom mohli něco nazvat -filií nebo -ismem, musí to být určitým způsobem rozšířené a musí to mít společné jmenovatele. Smith a jemu podobní, patologičtí lháři mezi psychology, si vytvořili vlastní -ismus. Mýlí se, neexistuje žádná skupina takzvaných vampyristů, co by se chovala podle předvídatelného vzorce, který by tito nebo jiní psychologové dokázali popsat.“ Aune si zapnul kabát a vydal se ke dveřím. „Zatímco skutečnost, že trpíš strachem z intimity a neumíš ani před odchodem obejmout svého nejlepšího přítele, na té by si psychologická teorie smlsla. Pozdravuj ode mě Ráchel a vyřiď jí, že jí přeju, aby se té bolesti hlavy zbavila. Harry?“ „Cože? Jistě, vyřídím. Taky pozdravuj. Doufám, že s Aurorou to bude v pohodě.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS230779
Harry po Auneho odchodu hleděl do prázdna. Když včera večer vešel do obývacího pokoje, dívala se Ráchel na film. Pohlédl na obrazovku a zeptal se, jestli to je něco od Jamese Graye. Na obrazovce přitom právě byl naprosto neutrální záběr na ulici bez herců, bez zvláštních aut, ani úhel kamery nebyl nijak specifický, dvě vteřiny snímku, který Harry nikdy neviděl. Žádný záběr samozřejmě nikdy nemůže být zcela neutrální, Harry však vážně netušil, proč si vzpomněl právě na tohohle režiséra. Kromě toho, že před pár měsíci zhlédl jeden jeho film. Možná za tím nic složitějšího nebylo – automatické a triviální propojení. Film, který viděl, a později dvouvteřinová sekvence obsahující jeden či dva detaily, jež mu mozkem prolétly tak rychle, že nedokázal identifikovat, v čem to rozpoznání spočívalo. Vytáhl mobil. Zaváhal. Pak vyhledal číslo Katrine Brattové. Přístroj mu sdělil, že od jejich posledního kontaktu uběhlo víc než šest měsíců – tehdy mu Katrine poslala esemesku, v níž mu přála k narozeninám. Odpověděl „díky“. Bez velkého písmene i bez tečky. Věděl, že Katrine ví, že to neznamená, že by ho přání nepotěšilo, nýbrž že ho netěší psát dlouhé textové zprávy. Mobil naprázdno vyzváněl. Když vytočil její interní číslo na oddělení vražd, zvedl sluchátko Magnus Skarre. „No ne, sám Harry Hole.“ Ironie byla natolik zřejmá, že nebylo třeba dumat o tom, jak to Skarre myslel. Harry na oddělení nikdy neměl mnoho fanoušků a Skarre mezi jeho příznivce také zrovna nepatřil. „Ne, Katrine Brattovou jsem dneska neviděl. Což je zvláštní, když je čerstvě vedoucí vyšetřování, máme tu totiž pořádnou hromadu práce.“ „Hm. Mohl byste jí vyřídit, že jsem…?“ „Radši si zavolejte znovu, Hole, máme tu dost o čem přemýšlet.“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS230779
Harry zavěsil. Zabubnoval prsty o desku stolu a pak se zadíval na štůsek odevzdaných prací vyrovnaný na jedné straně. A na hromádku fotografií na straně druhé. Vybavilo se mu Bellmanovo přirovnání k šelmě. Lev? No, proč ne? Četl někde, že u lvů, kteří loví osaměle, stoupá úspěšnost až k patnácti procentům. A že když lvi zabíjejí větší kořist, nedokážou jí prokousnout hrdlo, nýbrž ji musí udusit. Musí jí hrdlo stisknout čelistmi a smáčknout dýchací trubici. Což může trvat. A jestliže jde o velké zvíře, například vodního buvola, stává se, že na něm lev zůstane viset, trápí sebe i buvola celé hodiny, a přesto ho nakonec musí pustit. Přesně takové je i vyšetřování vraždy. Dřina a nulová odměna. Slíbil Ráchel, že se k tomu už nevrátí. Slíbil to sám sobě. Znovu se zadíval na svazeček fotografií. Na snímek Elise Hermansenové. Jméno mu utkvělo automaticky. I detaily snímku, na němž ležela na posteli. Ty to však nezpůsobily. Způsobil to celek. Ráchel se mimochodem toho včerejšího večera dívala na film Špinavý prachy. A ten James Gray nerežíroval. Harry se spletl. Patnáct procent. Stejně. Zaujala ho její poloha. Způsob, jakým byla na posteli položená. Naaranžovaná. Bylo to jako ozvěna zapomenutého snu. Výkřiku v lese. Hlasu muže, na jehož jméno se nechtěl rozpomínat. Muže, který mu unikl. Vybavil si, co ho jednou napadlo. Že když má relaps, když odšroubuje uzávěr lahve a dá si prvního panáka, pak není pravda – jak se domníval dříve –, že v tom okamžiku činí rozhodnutí. Rozhodnutí pokaždé padá dávno předtím. Potom už to je jen otázka času a příležitosti. A ten čas i ta příležitost přijdou. V jednom okamžiku bude lahev stát před ním. Bude na něj čekat. A on na ni. Zbytek jsou protipóly, magnetismus, nevyhnutelnost fyzikálních zákonů. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS230779