1 3 : ROR N
sice podobaly lidským, přesto však v jejich rysech bylo cosi zvláštního, cosi, co je odlišovalo od obyčejných smrtelnic. Uprostřed stála na vyvýšeném podstavci jediná socha. Znázorňovala tak překrásnou ženu, že se Rornovi až zatajil dech. Byla otočená tváří směrem k hradu na úpatí Bílých hor. Pravou ruku měla napřaženou týmž směrem, dlaní obrácenou vzhůru k nebi, s roztaženými prsty. Nejvíce žasl válečník nad detaily v tváři – byla téměř jako živá. Barbar si náhle uvědomil, že na něj hledí hned několik lidí, ale snažil se to ignorovat. Co ale nemohl jen tak přehlížet, byli dva vysocí muži, odění v těžké plátové zbroji, kteří se k němu blížili z opačného konce náměstí. Zastavili se na necelé tři kroky od něj. Oba ozbrojenci měli černé varkoče nesoucí bílou siluetu meče, z jehož čepele vyrůstaly dva neuzavřené oblouky. Konce záštity byly zalomeny směrem k hrotu a rukojeť uzavírala hlavice. „Vítej v Jarosvitu,“ prohlásil muž nalevo. „Jsem Rekr, rytíř Bratrstva. Co tě přivádí do naší vesnice, smím-li se zeptat?“ Otázal se přátelsky, ale Rorn s jistotou věděl, že jediné, o co jim jde, je ujištění, že nebude dělat problémy. Zároveň mu tak chtějí naznačit, že jej budou sledovat. „Jsem na vycházce,“ prohodil barbar s provokativním úsměvem. Muž stojící napravo od Rorna, který doteď nepromluvil, přimhouřil podrážděně oči a položil okázale ruku na jílec svého meče. Hek, to ne, ty hromado plechu, s tím mečem pomalu, pomyslel si severský válečník, ale nahlas pouze prohlásil: „Nepřišel jsem hledat problémy.“ Rytíř nalevo krátce přikývl, ale jeho druh si Waleyrana dál zamračeně prohlížel. „Budeme tě sledovat, jen pro jistotu,“ promluvil konečně. „To nebude třeba,“ ozval se hlas za Rornovými zády. Mladík se prudce otočil a sledoval, jak kolem něj prošla žena v dlouhém hávu a postavila se před Rekra. Měla ostré rysy, dlouhé kaštanově hnědé vlasy spadající téměř až do půlky zad a útlou vysokou postavu. „Dám na něj pozor, máte mé slovo,“ pronesla dřív, než stihl kterýkoli z rytířů něco namítnout. 97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS230772
Y DR I S
Rekr několik okamžiků zvažoval situaci, potom přikývl souhlasně hlavou a pokynul svému společníkovi k odchodu. Ten s nelibostí v tváři po chvíli váhání následoval druha a vrátil se s ním na původní stanoviště. Žena se teď obrátila k Rornovi, a on tak měl možnost lépe zhodnotit její tvář. Nebyla to úplná kráska, rysy měla přespříliš ostře řezané a rty až moc úzké, i tak ale mladík v duchu nakonec rozhodl, že má docela obstojnou tvářičku. Ona si jej prohlížela s nemenší zvědavostí a obzvlášť velkou pozornost věnovala jeho očím. „Pojď se mnou,“ poručila mu pak a vydala se pryč. Rorn naposled toužebně pohlédl na sochu uprostřed fontány a litoval, že nemá možnost ten skvost důkladněji prozkoumat. „Kam jdeme?“ „Tam,“ odpověděla žena a ukázala na obrovský hrad na úpatí hor. Iamaldir.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS230772
Kapitola 14:
Acrel a Narelien
Východně od Stratfarského lesa
J
eli po cestě zvané Malnesův útěk a měli v plánu dojet až k Rudé křižo vatce. Odtud budou pokračovat po Houpavé stezce do Bílé pevnosti za Acreliným dědem, Baltirem Zanfree. Dívka si ze hřbetu koně prohlížela les okolo a Narelien pozoroval zase ji. Ptáci švitořili v korunách stromů a někde v dálce byl slyšet vřískot káněte. „Pověz mi něco o své rodině,“ promluvila náhle Acrel a pohlédla na svého společníka. Nar se zadíval na cestu před sebe, ale jeho mysl zabloudila daleko od místa, kde právě byli. Ocitnul se doma, v sídle Wyrnů. „Když otec zrovna neplní své povinnosti elhata, věnuje se historii a malování. Určitě teď sedí na zahradě a něco tvoří. Nebo vede další hádku s dědem o tom, zda deregokové mají, či nemají rohy,“ usmál se mladík. „A máma… ta nejspíš právě šije nějaké nové šaty pro sebe na ples. Nejvíc mi ale chybí Elera, moje malá sestra. Má teprve dvanáct. Je úžasná. Škoda, že se nepotkáte, určitě by si tě oblíbila.“ Acrel se zkormouceně usmála, potom však náhle přitáhla koni uzdu. Narelien také zastavil koně a pohlédl na přítelkyni, která se napřímila v sedle a na něco se zjevně soustředila. I on to uslyšel. Chvíli nato se zpoza zatáčky vynořila dvojice jezdců, kteří si hvízdali veselou písničku.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS230772