řili jedenáct měsíců místo jedenácti dnů. Však jsme také při odjezdu slíbili, že nebude-li řeka splavná, vrátíme se. Bylo jistě výborné mít dvanáct tisíc dávek pod rukou. Provianťáci zářili blahem. Načež se zásobovací lod ztratila a víckrát jsme ji nespatřili. Na řece se vojenský pořádek beznadějně rozpadl. V každém táboře se vždy najde jisté procento ulejváků, zmrzlin, normálních chlapů a podnikavců. V mém člunu bylo deset mužů a těch deset mužů tvořilo výkvět roty L. Každý z nás byl štika. Já byl vybrán ze dvou důvodů; jednak jsem byl klasovní mengl, jednak Plavec Jack. Rozuměl jsem lodím a plavbě. Po zbývajících čtyřiceti mužích roty si naše desítka ani nevzdechla. Ve chvíli, kdy jsme pohřešili první jídlo, zapomněli jsme i na zásobovací loď. Stali jsme se nezávislými. Klouzali jsme po svym prkně, předehnali jsme ostatatní čluny a žebrali; a nezřídka, to musím přiznat, jsme zrekvírovali zásoby, které farmáři v očekávání Kellyovy armády nashromáždili. Notnou část té třísetmílové štreky jsme měli před armádou půl až jednodenní náskok. Povedlo se nám sehnat pár amerických vlajek, a když jsme se blížili k městečku nebo uviděli na břehu hlouček drnů, vztyčili jsme je, prohlásili se za předvoj a tázali se, jaký proviant je k mání. Představovali jsme armádu, tudíž nám zásoby dali. Nebyli jsme krkny. Nikdy jsme nevzali víc, než co šlo naložit. Vybírali jsme si ovšem to nejlepší. Když nějaký dobrodušný farmář věnoval několikadolarový pakl tabáku, neváhali jsme. Stejně tak jsme brali máslo, cukr, kávu a konzervy. Pokud šlo o pytle bobů a mouky nebo dva tři poražené volky, skromně jsme je odmítli a pluli dál s tím, že zbylé potraviny převezme zásobovací loď, která tu bude co nevidět. Bože, jak přepychově jsme si žili! Dlouho se nás generál Kelly marně snažil zarazit. Poslal dva veslaře v lehkém zakulaceném člunu, aby nás předjeli a překazili naši pirátskou kariéru. Dostihli nás, což o to, ale byli dva a nás deset. Generál Kelly je zmocnil, aby nás zajali. Což nám oznámili. Když jsme vyjádřili nechuť stát se vězni, pospíšili k nejbližšímu městečku žádat o pomoc úřady. Okamžitě jsme přistáli a uvařili si ranou večeři; načež, pod pláštěm tmy, jsme městu i úřadům unikli.
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS230758
Během části expedice jsem si psal deník, a když ho teď čtu, vytrvale se opakuje jedna věta: „Bonskej život!“ Skutečně, život jako v bavlnce. Dokonce jsme pohrdli čudlou z vody. Kávu jsme vařili výhradně z mléka a tomu božskému nápoji jsme říkali, nemýlím-li se, bílá vídeň. Zatímco jsme my v čele těžili z bohatství země a zásobovací loď zmizela vzadu konvoje, mužstvo hladovělo. Přiznávám, bylo to pro armádu krušné. Jenže naši desítku tvořili individualisté. Vášnivě jsme věřili, že chalunk patří tomu, kdo se k němu první dostane – bílá vídeň pro vítěze. V jednom úseku se armáda octla osmačtyřicet hodin bez potravy; pak dorazila k malé osadě, jméno si už nevzpomínám, snad to byl Red Rock. Po vzoru ostatních městeček, jimiž armáda táhla, zvolila si obec bezpečnostní výbor. Počítáme-li pět osob na rodinu, Red Rock se skládal ze šedesáti domácností. Když se objevila flotila dvou tisíc hladových vagabundů, přistávajících ve dvou až třech řadách, bezpečnostní výbor strnul hrůzou. Generál Kelly byl nicméně slušný člověk. Neměl v úmyslu postupovat tvrdě. Nečekal, že by šedesát rodin mohlo darovat jídlo pro dva tisíce mužů. Kromě toho měla armáda svou pokladnu. Bezpečnostní výbor však ztratil hlavu. „Nepodporovat vetřelce!“ znělo jejich heslo, a když chtěl generál Kelly potraviny koupit, výbor odmítl. Není tu nic na prodej a o peníze generála Kellyho obec nestojí. A tak přešel generál Kelly k činu. Zahlaholily polnice. Armáda opustila čluny a utvořila bojový šik. Bezpečnostní výbor nestačil zírat. Kellyho řeč byla krátká. „Chlapi,“ pravil, „kdy jste jedli naposled?“ „Předevčírem,“ vzkřikli. „Máte hlad?“ Hromový souhlas z dvou tisíc hrdel otřásl vzduchem. Pak se generál Kelly obrátil k výboru. „Vidíte, pánové, jaká je situace. Moji lidé osmačtyřicet hodin nejedli. Nenasytí-li se, neručím za to, co se stane. Jsou zoufalí. Nabídl jsem vám, že potraviny koupím, ale vy jste odmítli. Nyní svou nabídku ruším. Máte pět minut na rozmyšlenou: buď porazíte šest kusů
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS230758
dobytka a vydáte mi čtyři tisíce dávek, anebo dám mužstvu volno. Pět minut, pánové.“ Vyděšený komitét pohlédl na dva tisíce hladových šuftů a vzdal se. Nečekal ani těch pět minut. Neodvážil se riskovat. Neprodleně se začalo porážet a snášet jídlo. Armáda poobědvala. Deset bezohledných individualistů se přesto dál drželo na špici a bralo, co mohlo. Ale generál Kelly nás nakonec zrubal. Poslal po obou březích hlídky na koních, aby před námi varovaly farmáře a obyvatele. Svoji práci odvedly všechna čest. Dříve pohostinní venkované nás vítali ledovými pohledy. Jakmile jsme přistáli, posílali pro kybráky a pouštěli psy. Vím, o čem mluvím. Párek hafanů mě zaskočil před plotem z ostnatého drátu, když jsem se vracel k řece. Nesl jsem dvě vědra mléka na bílou vídeň. Plot jsem v nejmenším nepoškodil; zato jsme pili plebejskou bryndu z prachsprosté vody a já musel vykajlovat nové kalhoty. Tážu se, milý čtenáři, zda jsi někdy zkoušel přelézt plot z ostnatého drátu s vědrem mléka v každé ruce. Já od toho dne chovám vůči ostnatému drátu předsudky, a pořídil jsem na to téma statistiku. Dokud se hlídky generála Kellyho držely před námi, bylo naše živobytí v nedohlednu. Nezbylo než se vrátit k armádě a vyvolat revoluci. Naše malá vzpoura zničila rotu L Druhé divize. Kapitán roty se k nám totiž nechtěl znát; řekl, že jsme zběhové, zrádci a skety, a když dostal od provianťáků příděly, nedal nám nic. Nejspíš neuměl ocenit podnikavost. A tak jsme se spikli s prvním poručíkem. Přidal se k nám i s posádkou člunu a my ho na oplátku zvolili kapitánem nově ustavené roty M. Kapitán roty L spustil samozřejmě povyk. Obrátil se na generála Kellyho, který se dostavil na místo s plukovníky Speedem a Bakerem. Dvacet odpadlíků však stálo na svém a tak byla revoluce uznána. O proviant nám přitom nešlo. My štiky jsme nadále čerpaly nejlepší dávky. Nový kapitán nám ostatně příliš nevěřil. Když jsme ráno vyplouvali, nikdy nevěděl, kdy nás zase uvidí. Aby posílil svoji autoritu, zavolal kováře. Ten zapustil těžké železné kruhy po obou stranách zádě našeho člunu a na příď kapitánské lodi připevnil dva mohutné
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS230758