RORY DUNLOP vyžadovala marinování přes noc. Nakonec jsem našel něco, co by se podle mého názoru Lauře zamlouvalo – pečený vepřový bok s konfitem z angreštu, zázvoru a bezových květů. V supermarketu jsem si skoro pohvizdoval štěstím. Ze dvou hodin uplynulo pětadvacet minut a já vůbec nepociťoval žárlivost! Neměli tymián, ale nevadí. Váhal jsem, jestli koupit šampaňské nebo cavu. Nakonec jsem se rozhodl pro dvě láhve červeného vína Tesco Finest zlevněné z patnácti liber na sedm a půl. Byl jsem tak zaujatý předehříváním trouby a krájením rozmarýnu a zázvoru, že jsem skoro nevnímal čas. Vepřové se mělo péct devadesát minut, a tak jsem je vložil do trouby. Napsal jsem Lauře textovku, jestli neví, kde je mixér. Když ani po deseti minutách neodpověděla, zavolal jsem jí. Nebrala telefon, a tak jsem jí v hlasové schránce zanechal zprávu pronesenou bezstarostným, přehnaně veselým tónem: „Ahoj, miláčku, nemůžu najít mixér. Nevíš, kde je? Potřebuju ho, abych mohl připravit jídlo. Zavolej mi. Miluju tě.“ Pokoušel jsem se míchat konfit vidličkou, ale pořád jsem myslel na to, jak snadné by bylo použít mixér. Laura už o mé hlasové zprávě určitě ví. Proč mi nezavolala? Nebo že by měla vypnutý telefon? Ale proč by to dělala? Když byla se mnou, nikdy telefon nevypínala. Neovládl jsem se a za pár minut jí zavolal znovu. Můj hovor byl rovnou přepojený do hlasové schránky: „Ahoj, miláčku, to jsem zase já. Zdá se, že nebereš telefon. Můžeš mi zavolat zpátky?“ Možná mluví s někým jiným. Zavolal jsem znovu a telefon vyzváněl, aniž ho vzala. Znervózněl jsem a zatelefonoval jí ještě několikrát, jen tak. Nakonec jsem našel mixér v zásuvce, kde máme uložený porcovaný čaj a cukr. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS230719
CO JSME SI NEŘEKLI Zavolal jsem znovu. „Máš nastavený tichý zvonění? Protože se zdá, že nebereš telefon. V každém případě volám jen proto, abych ti sdělil, že s mixérem už si nemusíš dělat starosti. Našel jsem ho. Někdo ho položil do zásuvky na čaj. Trochu divný. Tak nebo tak, teď je osm, takže předpokládám, že se během půlhodiny uvidíme.“ Ve 20.30 o sobě Laura stále ještě nedala vědět. O nic nejde, říkal jsem si. Vepřové se stejně musí péct ještě půl hodiny. Zapnul jsem televizi, ale nemohl jsem se soustředit. Dávali pořad o vaření, ale moderátor mi lezl na nervy, a pak historický dokument, který jsem nedokázal sledovat, a tak jsem raději prostřel kuchyňský stůl. Vytáhl jsem svícen, ale pak jej uložil zpátky, protože mě napadlo, že by to Lauře nejspíš připadalo nevkusné. Cinkla trouba. Laura měla půl hodiny zpoždění. Stáhl jsem teplotu v troubě a rozmačkal brambory. Zanechal jsem v hlasové schránce další zprávu: „Miláčku, nemysli si, prosím, že jsem panovačný manžel, nebo něco takového, ale jen si říkám, kdy se vrátíš. Večeře je připravená, chápeš, a brzy vychladne. To jen abys věděla, miluju tě, na viděnou!“ Po dvou dalších hodinách a pěti marných telefonátech jsem byl vyděšený a rozčilený. Dál jsem čekat nemohl. Musel jsem něco podniknout, a tak jsem šel k Troubadouru. Oknem jsem je v sále neviděl, proto jsem vešel. Laura se nakláněla dopředu, lokty na stole, upřeně hleděla Zacovi do očí a usmívala se. Klidně se mohli držet za ruce, ale jídelní lístek opřený o svíčku mi zakrýval výhled. Oba měli před sebou velkou poloprázdnou sklenku červeného vína. Po poznámkovém bloku nebo magnetofonu ani stopy. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS230719
RORY DUNLOP [Přísahám, že jsme se nedrželi za ruce. Bylo to in terview – jakkoli ne moc úspěšné –, žádné rande. Zac mě odmítl brát vážně a na žádnou z mých otázek ne odpověděl přímo. Když jsem se ho zeptala na soukro mý život, smál se, jako bych s ním flirtovala. Šla jsem na malou, abych unikla z trapné situace, a zkontrolo vala telefon. Chtěla jsem ti napsat textovku, jaký horor prožívám, ale úplně mě odrovnaly zmeškané hovory a všechny ty bláboly kolem mixéru. Prospěje ti, říkala jsem si, když pochopíš, že nemůžeš očekávat, že mě za stihneš na telefonu, kdykoli si vzpomeneš. Když jsem se vrátila ke stolu, Zac už objednal další láhev vína. Při šlo mi neslušné odejít a nechat ho tam s plnou lahví, a tak jsem se trochu zdržela. Zeptal se, jestli už jsem se rozhodla, co mu dám výměnou za portrét. Odpověděla jsem, že mi ta záležitost s portrétem vypadla z hlavy, ale po pravdě řečeno, usoudila jsem, že mu po skončení interview pošlu textovku s vysvětlením, že nemám čas sedět modelem pro portrét.] „Lauro!“ zvolal jsem. Obrátila se a ztvrdly jí rysy. „Co tu děláš, Jacku?“ „Opozdila ses a nebereš telefon, tak jsem tě šel hledat.“ „Omluv mě,“ řekla ne mně, ale Fordovi. „V pořádku,“ řekl a samolibě se ušklíbl. „Jen jdi. Účet zaplatím.“ „Ne,“ odmítla. „V žádném případě. Jde o novinářskou etiku. Dovol, abych zaplatila alespoň polovinu!“ „Zaplatíš příště,“ řekl. 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS230719