Foto archiv autora a ABS
Historie
přibalili do batohu láhev rumu, že si na chatce připraví grog. Když dojeli, převlékli se do montérek a zatopili v kamnech. Václav Sisel pak trochu záhadně chodí po zahradě, počítá kroky a něco vyměřuje. Od plotu k brance, od branky k plotu. Nakonec vezme z kůlny rýč a krompáč a začne za chatkou, nedaleko plechové vany plné dešťové vody, kopat. Sislové
Náš příběh však nezačíná tady, na jarní stráni pod Krňany, ani v Praze na Pankráci, ale v Benešově, odkud rodina Sislova pocházela. Narodil se tam jak otec, Václav Sisel starší, tak syn Václav, ten, který právě kope u chatky. Jeho otec se v prvních letech dvacátého století vyučil ševcem a odešel pracovat do centra mocnářství, do Vídně. Za Velké války bojoval na italské frontě, přežil a brzy po jejím skončení nastoupil jako hlídač do Ústavu pro mladistvé provinilce v Mikulově. Po několika letech byl na vlastní žádost přeložen do Prahy a nastoupil v pankrácké věznici jako dozorce. To už byl ženatý a narodila se mu dcera a syn. Dostali byt v Táborské ulici. Po německé okupaci se vlastenec Sisel stal členem ilegální vojenské odbojové organizace Obrana národa. Působil v Nuselské skupině, přímo napojené na Balabána s Mašínem. Jenže protinacistická skupina nebyla důsledně zakonspirována, Němci ji brzy odhalili a mezi první zatčené patřil Václav Sisel, který byl
gestapem zajištěn přímo při výkonu služby na Pankráci. V Pečkárně byl tvrdě vyslýchán sadistickým komisařem Kurtem Oberhauserem a v roce 1940 odtransportován do koncentračního tábora Sachsenhausen. Zde se dočkal konce války, prošel hrůzným pochodem smrti a do Prahy k rodině se vrátil s podlomeným zdravím na konci května 1945. A druhý den, s čerstvou zkušeností přeživšího, se vrchnímu řediteli pankrácké věznice hlásí opět do dozorčí služby. Jen o pár dní dříve se z německého pracovního nasazení vrátil do Prahy syn Václav. Před válkou se vyučil typografem a knihtiskařem, přemýšlí o svém dalším životě a pod dojmem otcova návratu, rozhovorů s ním, poválečné euforie i vypořádání se s kolaboranty a vrahy nastupuje jako pomocný dozorce Sboru uniformované vězeňské stráže do pankrácké věznice. Otec a syn nastupují službu společně. Bydlí v bezprostřední blízkosti věznice, potkávají se v půl osmé ráno v tmavé uniformě s fialovými výložkami a domů se vracejí kolem šesté odpoledne. Zatímco starší Sisel se stává inspektorem a je ředitelem věznice Bohdaneckým pověřen vedením zvláštního dozoru prominentních osob z řad kolaborantů a nacistických pohlavárů, jeho syn prochází na Pankráci všemožnými podřadnými funkcemi, aby stihl ještě před rokem 1948 složit zkoušky a stát se dozorcem věznice Krajského soudu. Zvláštní pohnutí oba Sislové zažívají,
↖ Dozorce Sisel kolem roku 1950 ↑ Václav Sisel (vpravo) se svou rodinou a rodiči na zahradě v Praze-Kunraticích, kde byly pod včelíny poprvé schovány Zahradníčkovy rukopisy
když se špehýrkou dívají do cel na Karla Hermanna Franka a na zešedivělého, vychrtlého Oberhausera, čekající na popravu. Konopné smyčky se na jejich hrdlech zatáhnou. Jenže únorový komunistický puč převrátí vše naruby. Kraml, Juda Tadeáš a plyn
V létě roku 1948 je v rámci první čistky mezi dozorci pankrácké věznice ze „zdravotních důvodů“ ze Sboru vězeňské stráže propuštěn Václav Sisel starší. A jeho syn se musí nově učit rozeznávat vězněné — retribučáky, hospodářské i mravnostní delikventy a politické. A mění se také osazenstvo ve velitelských funkcích. Zkušené a solidní nahrazují noví kádrové-komunisté a všehoschopní dozorci. Tak z Borů přichází na Pankrác nový soudruh náčelník Karel Kraml, známá plzeňská bachařská mlátička, a před slavnostním nastoupením do funkce se skupinou dozorců, jako maršál před bitvou, prochází celým vězeňským areálem a chodbami. Zastaví se také na prvním oddělení společné vazby, kde dozoruje Václav Sisel. Soudruh náčelník se ptá jednoho z vězňů,
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS230669
Foto archiv autora a ABS
Historie
v civilu lékaře, ukazuje štítivě na jeho krk: „Co ti to tu visí za chrchel?“ Vězeň vzpřímený jak prkno odpoví hlášením: „Madonka svatého Judy Tadeáše, soudruhu řediteli!“ Soudruh náčelník jedním trhnutím řetízek serve z krku, hodí k nohám vězně a odchází se slovy: „Tyhle pobožnůstkářský sračky tady nechci ani vidět!“ Kramlovi bydlí hned proti pankrácké věznici, v ředitelském bytě. Mělo to výhodu — do práce nebylo daleko. A navíc — když náčelníkova manželka někdy zahlédla z okna svého bytu ve vězeňské budově, většinou na nemocničním oddělení, civět odsouzeného za mřížemi z okna, ihned telefonovala do věznice, aby byl onen vězeň okamžitě vypátrán a potrestán. Když jednoho zimního večera odchází velitel Kraml s manželkou z bytu do blízkého kina, své dvě malé dcerky uloží do postýlky a zapálí plynová kamna, aby dětem nebyla zima. V noci se vrací domů ve veselé náladě, šeptají, aby nevzbudili dcerky, otevírají dveře, plyn sice cítí, ale není to víc než jindy. Ještě si otevřou láhev vína, jdou se podívat na děti, ale ty nedýchají. Jsou studené jak mramor. Kramlová začne hystericky řvát a Kraml běhá po bytě jak šílený, otevírá okna a chladná tělíčka v pyžamech vystavuje do tmy čerstvému vzduchu. Kramlová zoufale křičí: „Musíš je vzkřísit! Musíš je vzkřísit!“ A Kraml hledá pomoc. Nejblíže je vězeňská nemocnice. Přivolá lékaře-vězně. Toho, kterému před pár měsíci
strhl přívěsek s Tadeáškem. Klekne před ním, ruce sepjaté, a slibuje mu svobodu, zachrání-li mu děti. Lékař sáhne dětem na tepnu, konstatuje smrt udušením plynem a odejde v doprovodu bachařů zpět do vězení. Vždyť pláče
Pankrácký dozorce Václav Sisel, ramenatý a na krátko ostříhaný muž s pěšinkou uprostřed vlasů a s výraznými mezerami mezi zuby, v té době již otec tří dětí, vidí takřka v přímém přenosu ve věznici důsledky právě probíhajícího třídního boje — v celách se tísní zatčení faráři, soukromí zemědělci, lidovecký poslanec, profesoři, učitelé. Když se kácí les, létají přece třísky, cynicky komentují stav „na pankráckých patrech“ kolegové z dozorčí směny. Sisel nemůže uniknout úzkostné atmosféře, když se v nedaleké soudní budově konají monstrprocesy a kdy je na dvoře věznice za nemocnicí popravována Milada Horáková a další odsouzení komunistickým tribunálem. Poprav se přímo neúčastní, ale vytí žalářních psů bodavě doléhá nádvořími a chodbami do jeho mysli i nitra. Často přichází domů úplně oněmělý a zaražený, není schopen, a ani nemůže před manželkou a blízkými vypovědět, jakých scén musí být přítomen. Až o mnoho let později, v onom tajícím roce 1968, napíše do dopisu o jednom svém prožitku: Stalo se v červenci 1949. Tři důstojníci byli odsouzeni k smrti,
↖ ↑ Václav Sisel ve službě (1954) a při letním odpočinku
jeden na doživotí. Návštěvní místnost, rozdělená hustou drátěnou sítí. Na jedné straně návštěva, matka, ustaraná, prostá žena, prací sedřená. Na druhé straně za hustou mříží odsouzený, mladý, štíhlý důstojník, kapitán Karel Sabela. U něho stojí dozorce. Matka synovi povídá v slzách: „Podívej se, on tady stojí jako sloup!“ Odsouzenec se na mě podívá a říká matce: „Maminko, vždyť on pláče.“ Po celou dobu návštěvy jsem nepromluvil. Přidal jsem jim času navíc, než byla stanovená doba. Kapitána Sabelu jsem odvedl a nikdy jsme o návštěvě ani o slzách nemluvili, i když jsme byli denně ve styku, ani když z mého oddělení byl odváděn do určených cel před popravou. Vždy to byly jen jeho oči, které mi děkovaly. Uspokojuje mě hlas svědomí, že jsem se ke všem takto postiženým vězňům zachoval jako člověk a nijak jsem jim neztrpčil poslední dny života.
Drny
Březen 1968. Stráň pod Krňany, chatová kolonie. Václav Sisel položil vodou nacucané drny na levou stranu a vykopanou hlínu hází napravo. Syn chvíli pozoruje od dřevníku
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS230669
Historie
otcovo počínání a dumá, zdali tátovi nepřeskočilo. Pak ho napadne, že možná hledá zakopanou láhev slivovice, a nabídne se, že jej v kopání vystřídá. Mokrou hlínu vyhazují na kupu, která pomalu narůstá. Syn-vojín drží krompáč pevně v ruce, zakloní se s ním a kovovým hrotem ostře zajede do hlíny. Otec trochu nervózně nabádá, ať do toho není tak hr, že nekopají zákopy, ale předmět velice křehký, který by se mohl zničit. „Hele, opatrně, možná to teď vezmeme rukama.“ Klekne si a nakopané hroudy vybírá dlaněmi.
〚
Po hodině jsou nahnáni do busu a ten prolezlých skrz naskrz kriminálem. se ještě se dvěma zastávkami nakonec „V tanci smrtihlavů se zmítám,“ běží dohrká na Pankrác. Nejdříve cela mu hlavou a ze zdí a stropu plného ve druhém patře s vyhlídkou na kříž čar a vrypů na něj „tlama za tlamou vršovického kostela. A za tři dny tmou rozvírá se a šklebí. V třeskutém ostříhání dohola. A nová cela. V ní se tichu řev rouhání jejich se nese k nebi, ke svému překvapení ocitá s dávnými civíš na ten rej mazanic na omítce, kamarády a spolusouzenými v brněnna tu spleť údů, jež v kankánu šíleském procesu — spisovateli Josefem ném nestoudně vzdouvají se“. Raději Knapem a Františkem Křelinou. Leží si přes hlavu přetáhne prostěradlo na kavalcích hned u dveří a záchodové a zpod přikrývky mu čouhají jen holé mísy, v tom mají výhodu. První dny kostnaté nohy. Izoluje se od okolí. zůstává Zahradníček na cele a Křelina Ponořen ke svým. Ještě může mít s Knapem vysekávají kladivem u sebe fotografii svých dětí. Tu černoa majzlíkem díry do zdí pro elektrické bílou momentku, zachycující na balkoně brněnské vily malou Zdislávku, vedle ní na houpacím koníku sedí Klárka, která tatínka vlastně nepoznala, v krátkých kalhotách postává Jeník. A za nimi jako by je pozorně chránila manželka Marie. Vždy před usnutím si fotografii prohlíží, vpíjí se do ní a dotýká se jí něžně, jako té květnové meze tehdy u Jeníkova.
Hromadná cela pankrácké věznice. Ratejna přímo proti skladišti rakví
Cesta z Cejlu přes Golčův Jeníkov
Polovina května 1953. Sobota. Vězeňská eskorta přejíždí z Brna, z věznice na Cejlu, do Prahy na Pankrác. Ve třech autokarech je rozsazeno třicet vězňů, které střeží dozorci s odjištěnými samopaly a vlčáky. Jednomu z aut cestou začne vynechávat motor a v březové aleji v kopci u Golčova Jeníkova musí u krajnice zastavit. Řidič něco zahuláká a zaboří ruce do motoru. Nepokojný vlčák se uvnitř autokaru rozštěká a vězni jsou vyhnáni na travnatou mez. Jeden z nich se jmenuje Jan Zahradníček. Není mu ještě padesát, ale měsíce tvrdé vazby a soud, při němž dostal třináctiletý trest, na něm zanechaly viditelné stopy. Už je silně prošedivělý, znatelně vyhublý, ve tváři rýhy vrásek, hlava ještě více klesla do ramen a prohnutá páteř od pádu v dětství tlačí na hrudník a srdce. Zahradníček si pod odjištěným samopalem sedá ve vězeňském stejnokroji na mez, hladí něžně luční kytky a pozoruje oblohu s třepotajícím se skřivanem. Od zatčení před dvěma roky je poprvé na chviličku ve volné krajině. Je omámen tou chvílí, srdce silně buší. Než je motor opraven, stačí si do kapsy utrhnout snítku mateřídoušky. Pes dostane žrádlo, vězňům kručí v břiše.
〛
Špaček tužky
vedení. Občas se strefí. Ze zubárny jim kamarád Pepík Nouza nenápadně podá kostku margarínu a s chlebem, který dostal Zahradníček, si večer na cele uspořádají hostinu.
Všichni tři spisovatelé mohou mít na cele špačka inkoustové tužky a črtat na zbytky tiskárenského papíru, předstírajíce psaní dopisů domů. Jednou večer si Křelina vzdychne: „Jsem tu vlastně šťastný… mohu si psát…“ Zahradníček ho uslyší, zvedne Tiskárna se na lokty z kavalce a s despektem Po dvou dnech nové pracovní určení, pro všechny tři. Zní docela útěšně: při- pronese: „Cože, šťastný? To nemyslíš vážně!“ A otočí se na druhou stranu. děleni na práci do vězeňské tiskárny. Křelina s Knapem dolů do strojovny. Joska je přidělen k amerikánce Franta Zurčín, cukrář na tisknutí tiskopisů, František Ve chvílích volna se na cele hrají k velké Mance, rychlolisu, stojícímu šachy nebo dáma. Zahradníček v rohu. A Jenda Zahradníček nahoru nehraje, jen občas postává za sedícími do knihárny, kde se z něj stal falcíř — hráči a občas jako divák zafandí překládá, tedy falcuje archy papíru blízkým duším — typografovi Vašku pro vazby. A v tomto uzavřeném bloku Lachmanovi, Emanu Hladíkovi potkávají Václava Sisla, který byl jmenebo Františku Zurčínovi, veselému nován, jako vyučený tiskař, hlavním chlapíkovi ze Zásady od Jablonce, dozorcem a také odborným vedoucím vyučenému cukráři a kuchaři, nave vězeňské tiskárně, která produkuje danému hudebníkovi a varhaníkovi, předtištěné formuláře, dotazníky který občas z okna zpívá mukliními zakázky ze stranických sekretariátů. -cikánkám kostelní písně. Jendu Sisel získal v relativně samostatném Zahradníčka si zamiloval pro jeho prostoru důležité postavení i jistou přímočarost a pomáhá mu, kde to jen autonomii. jde. Jeden čas dělá Franta na Pankráci uklízeče, tedy holku pro všechno. Také chodí s dozorcem do kuchyně Spleť údů pro obědy. Franta si všimne, že hned Hromadná cela pankrácké věznice. u kuchyně je skládka s odpadem Ratejna přímo proti skladišti rakví. od zeleniny, odřezky, slupky, natě, Patrové postele v hustých řadách. z čehož dozorci krmí králíky v kotcích Zahradníčka obklopují reje démonů,
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS230669