98
Polsko
tisíc Židů se přestěhovaly ze štetlů do větších měst.16 K ohromnému nárůstu židovského obyvatelstva došlo například ve Varšavě: k roku 1910 zde žilo již 306 tisíc Židů, kteří tak tvořili více než třetinu jejích obyvatel.17 První světová válka si vyžádala desetitisícové ztráty z řad židovského civilního obyvatelstva i vojáků. Židé byli navíc často obviňováni coby cizorodý element ze špionáže i z válečných neúspěchů.18 Nejen to vedlo malou část z nich k rozhodnutí aktivně se zapojit do socialistických hnutí. V reakci na to přisoudila polská pravice šíření komunistických vlivů, spolupráci s bolševickou mocí a intrikování proti Polsku právě Židům.19 Zrodil se mýtus o židokomuně (judeo- nebo židobolševismu) – o vzájemném propojení Židů a komunismu,20 který ovlivňoval polsko-židovské vztahy nejen v meziválečném období, ale i za druhé světové války a po roce 1945. První světovou válkou útrapy Židů neskončily. Ve východních oblastech nově vznikajícího Polska21 došlo ke stovkám pogromů, k největším pak v listopadu 1918 ve Lvově a o pět měsíců později v Pinsku.22 Polští Židé museli čelit dalším pogromům v polovině třicátých let 20. století, po hospodářské krizi, kdy je Poláci vinili z ekonomických potíží.23 Mezi světovými válkami byli Židé hned po Ukrajincích druhou nejpočetnější menšinou obnoveného Polska. Tvořili zhruba 10 % obyvatelstva a jen asi desetina z nich mluvila polsky jako svým prvním jazykem.24 Nejčastěji pracovali jako obchodníci nebo zastávali svobodná povolání, tři čtvrtiny z nich žily ve městech.25 Židům se dařilo v meziválečném Polsku rozvíjet svou autonomii – disponovali vlastní samosprávou a školstvím, vedli čilý náboženský, kulturní i politický život, měli také zastoupení v parlamentu. Židovské strany reprezentovaly různé proudy od socialistů (Bund), přes sionisty (Poalej
16 17 18 19 20 21 22 23 24
25
Steinlauf, Pamięć nieprzyswojona, 23. Żbikowski, Żydzi, 99. Wróbel, „Przed odzyskaniem niepodległości“, 109–114. Jerzy Tomaszewski, „Niepodległa Rzeczpospolita“, in Najnowsze dzieje Żydów w Polsce w zarysie (do 1950 roku), ed. Jerzy Tomaszewski (Warszawa: Wyd. naukowe PWN, 1993), 147. Více k židokomuně viz Paweł Śpiewak, Żydokomuna. Interpretacje historyczne (Warszawa: Czerwone i Czarne, 2012). Srov. též Jaff Schatz, The Generation – The Rise and Fall of the Jewish Communists of Poland (Berkeley: University of California Press, 1991). Západní oblasti Ukrajiny a Běloruska, v Polsku označovány jako „východní kresy“. Żbikowski, Żydzi, 197. Ibid., 213. Jidiš jako svůj rodný jazyk při sčítání v roce 1931 uvedlo 2 489 000 Židů (80 %), k hebrejštině se přihlásilo 243 500 Židů a polštinu jako svůj první jazyk deklarovalo 371 800 osob židovského vyznání. Srov. Irena Hurwic-Nowakowska, Żydzi Polscy (1947–1950), xii; August Grabski a Martyna Rusiniak, „Żydowscy komuniści po Holokauście wobec języków polskiego żydowstwa“, in Nusech Pojln. Studia z dziejów kultury jidysz w powojennej Polsce, ed. Magdalena Ruta (Kraków – Budapest: Wyd. Austeria, 2008), 51. Hebrejský jazyk se ale v běžném životě téměř nepoužíval, jeho uvedení při sčítání lidu mělo spíše deklarativní charakter – přihlášení se k myšlence sionismu. Żbikowski, Żydzi, 212.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS230644
Polsko
99
Syjon)26 až po lidovce (folkisty) a tradicionalisticky zaměřené náboženské strany (Agudas Israel) a mnoho dalších. V meziválečném Polsku tak vznikl svébytný židovský svět, metaforicky přezdívaný jako „židovská ulice“ (ulica żydowska). Soužití Židů a Poláků však nebylo v druhé Rzeczpospolité idylické. Židovská komunita v Polsku byla zejména terčem pravicových stran s Národní demokracií v čele. V prosinci 1922 byl dokonce příznivcem této strany zavražděn prezident Gabriel Narutowicz, protože k jeho zvolení napomohly i hlasy menšin, včetně židovské. Ve třicátých letech bylo na většině univerzit zavedeno tzv. lavicové ghetto (getto ławkowe), podle kterého směli Židé v učebnách sedět jen ve vyhrazených lavicích, a byl schválen zákon omezující rituální porážku dobytka. Zákonem z roku 1938 pak byli zbaveni polského občanství ti, kteří od vzniku polského státu nepřetržitě přebývali mimo Polsko více než pět let. Schválení tohoto zákona bylo vyvoláno rozhodnutím Německa vysídlit v říjnu 1938 všechny polské Židy do Polska (asi 17 tisíc).27 Po vypuknutí druhé světové války, v momentě, kdy židovská populace v Polsku dosahovala téměř tří a půl milionu,28 projevilo mnoho Židů svou loajalitu vůči polskému státu a zapojilo se do bojů s německou i sovětskou armádou.29 Po porážce polské armády a obsazení země došlo v souvislosti s dohodou mezi Německem a Sovětským svazem také k opětovnému rozdělení polské židovské komunity. Na 600 tisíc Židů se ocitlo v Německu, v nově zřízeném Generálním gouvernementu jich přebývalo 1,5 milionu (později k nim přibyli ještě Židé opouštějící polské oblasti připojené k Říši). Na územích připojených k Sovětskému svazu pak žilo 1,2 milionu Židů.30 Pod německou okupací – v Generálním gouvernementu – docházelo k postupné izolaci Židů, k vyvlastňování jejich majetku, stupňovala se diskriminační opatření. Od prosince 1939 museli Židé povinně nosit Davidovu hvězdu, nesměli vstupovat do parků a byli postupně vysídlováni. Německá okupační vláda začala vytvářet ghetta, přičemž největší z nich – varšavské – vzniklo na podzim 1940 a o rok později v něm žilo již 450 tisíc Židů, kteří podle 26 V textu se pracuje většinou s polskou transkripcí názvů a jmen v jidiš (např. názvy politických stran), a to z toho důvodu, že polské názvy většinou figurovaly jako druhé oficiální pojmenování. 27 Żbikowski, Żydzi, 201. Více viz Jerzy Tomaszewski, Preludium zagłady: wygnanie Żydów polskich z Niemiec w 1938 roku (Warszawa: PWN, 1998). 28 Cała a Datner-Śpiewak, Dzieje Żydów w Polsce 1944–1968, 8. 29 Během zářijových bojů jich zahynulo zhruba sedm tisíc, tvořili tedy desetinu padlých v polské armádě, což odpovídalo jejich procentuálnímu podílu v obyvatelstvu. Raněných bylo 20 tisíc Židů, v německém zajetí se ocitlo 61 tisíc, v sovětském pak 20 tisíc polských Židů. Teresa Prekerowa, „Wojna i okupacja“, in Najnowsze dzieje Żydów w Polsce w zarysie (do 1950 roku), ed. Jerzy Tomaszewski (Warszawa: Wyd. naukowe PWN, 1993), 274. Židé byli rovněž mezi obětmi poprav v Katyni – bylo zde zavražděno kolem sedmi set Poláků židovského původu. Srov. Jiří Vykoukal, „Šoa v Polsku: historické souvislosti“, in Stín šoa nad Evropou, ed. Miloš Pojar (Praha: Židovské muzeum, 2001), 89. 30 Prekerowa, „Wojna i okupacja“, 275.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS230644
100
Polsko
nařízení z listopadu 1940 nesměli ghetto opustit.31 Poláci se necítili za osud Židů odpovědní. Slovy polského literárního kritika a historika Jana Błońského se Židé nacházeli „za hranicemi společenství solidarity“.32 Podle Davida Cymeta to byla právě totální izolace nenáviděných Židů v polské společnosti, která rozhodla o tom, že Generální gouvernement byl vybrán jako místo vyhlazení evropského židovstva.33 Poláci nejenže pasivně přihlíželi vraždění Židů, ale někteří se na něm dokonce i aktivně podíleli.34 Na druhou stranu však také stovky Poláků za pomoc Židům zaplatily životem.35 Na jaře 1942 začaly masové deportace Židů do vyhlazovacích táborů. Jen do konce září 1942 bylo z varšavského ghetta do Treblinky transportováno více než čtvrt milionu Židů.36 Před definitivní likvidací ghetta v dubnu 1943 se rozhodli varšavští Židé k povstání, které německá armáda potlačila až po měsíci bojů. Podobná povstání proběhla i v menších ghettech (například v Bialystoku) i vyhlazovacích táborech (vzpoura v Sobiboru v říjnu 1943). Po zahájení masových deportací Židů do vyhlazovacích táborů se někteří Poláci začali o osud Židů více zajímat. V roce 1942 tak například začala v Generálním gouvernementu působit Rada pro pomoc Židům (Żegota), díky které byly zachráněny tisíce Židů.37 Vztahy mezi Židy a Poláky na východních polských kresách byly ještě složitější. Mnoha Polákům po 17. září 1939 utkvěl obraz Židů, kteří s ovacemi a květinami v rukou vítali Rudou armádu, což ještě více prohloubilo protižidovské postoje založené na stereotypní představě o židokomuně. V očích Poláků byli Židé spolutvůrci sovětského režimu, a tedy i polského utrpení.38 Mnoho Židů za sovětské okupace přitom trpělo podobnými osudy jako Poláci. Ze stovek tisíců polských občanů deportovaných do Sovětského svazu tvořili Židé podle odhadů polských historiků 20 až 30 %.39 Deportace na Sibiř nebo 31 Żbikowski, Żydzi, 226–227. 32 Ibid., 262. Podle Jana Błońského se Poláci svou přílišnou pasivitou a absencí solidarity stali spoluviníky holocaustu. Srov. Jan Błoński, „Biedni Polacy patrzą na getto“, Tygodnik Powszechny 2 (1987). 33 David Cymet, „Polish state antisemitism as a major factor leading to the Holocaust“, Journal of Genocide Research 2 (1999), 171. 34 K protižidovským útokům a pogromům v okupované Varšavě srov. Tomasz Szarota, U progu zagłady. Zajścia antyżydowskie i pogromy w okupowanej Europie (Warszawa: Wyd. Sic!, 2002), 19–82. 35 Żbikowski, Żydzi, 267. Více než šesti tisícům Poláků byl udělen titul „Spravedlivý mezi národy“. Více viz „Polscy Sprawiedliwy“, staženo 15. 7. 2014, www.sprawiedliwi.org.pl. 36 Żbikowski, Żydzi, 253. 37 Ibid., 263–265. Żegota působila zejména ve Varšavě, Krakově a Lvově, ukrývajícím se Židům pomáhala hlavně finančně a obstarávala jim falešné dokumenty. 38 K situaci Židů na polských východních kresách srov. Krzysztof Jasiewicz, ed., Europa nie prowincjonalna: Przemiany na ziemiach wschodnich dawnej Rzeczypospolitej (Białoruś, Litwa, Łotwa, Ukraina, Wschodnie pogranicze III Rzeczypospolitej Polskiej) w latach 1772–1999 (Warszawa: Rytm, 1999), zejména pak kapitolu Dova Levina „Znaczenie okresu przejściowego lat 1939–1941 dla Holocaustu. Wschodnioeuropejscy Żydzi pod panowaniem systemu radzieckiego“, 1089–1096. 39 Prekerowa, „Wojna i okupacja“, 302.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS230644