NIKDO NEZPÍVÁ. NIKDO NETANČÍ. VŠICHNI HRAJÍ HUDBU. Rok 1971 skončil pro Zappu nepříliš vesele. Požár v kasinu v Montreux ve Švýcarsku zničil skupině téměř celou aparaturu. V hledišti byli tehdy prý někteří ze členů skupiny Deep Purple, které událost inspirovala k jedné z nejslavnějších písní jejich repertoáru, ‚Smoke On The Water‘. Šest dní nato, během londýnského koncertu, shodil Zappu jakýsi žárlivý fanoušek z pódia do orchestřiště, díky čemuž Zappa trávil následující měsíce v invalidním vozíčku. Jeho skupina dostala tím pádem volno a Volman s Kaylanem využili situace i své tehdejší popularity a nějakou dobu vystupovali spolu s Donem Prestonem a Aynsleym Dunbarem jakožto Flo and Eddie. Záležitost s žárlivým divákem nepřišla jen tak samosebou a nasvědčovala, že Zappa je už zralý na to, aby si opatřil tělesnou stráž. Pravda, svět ještě potřeboval skoro celé desetiletí, aby se dopracoval k lennonovské tragédii, ale už tehdy se začínala hromadit všechna drobná plus i minus, jimiž byl tento vývoj provázen. Rocková kultura získávala první rysy serióznosti, končilo jí kouzelné a nevinné období dospívání. Řada průkopnických skupin – včetně Beatles – se tehdy rozešla. Z objevitelů se stali respektovaní hudebníci, kteří natáčeli sólové desky. Specifickou kategorii představovali špičkoví instrumentalisté, kteří začali mapovat styčné plochy rocku a jazzu; zájem byl oboustranný. V následujících letech přešlo sbližování ve světovou módu, ta však brzy odezněla. V roce 1972 procházela fúze rocku i jazzu průkopnickým obdobím, v němž se uplatňovali zatím jen muzikanti vyššího kalibru. John McLaughlin tehdy natočil svoji první desku s pětičlenným obsazením Mahavishnu Orchestra s Janem Hammerem, The Inner Mounting Flame; Blood, Sweat and Tears, kteří spojovali
92
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS230637
jazz i rock konzervativnějším a technicky chladnějším způsobem, za sebou měli už čtyři alba. Zappa si tehdy léčil na invalidním vozíčku zlomeniny a psal hudbu, která by navázala na alba Hot Rats a Uncle Meat: „Od prvních dnů Mothers of Invention jsem měl chuť sestavit elektrický orchestr, schopný hrát složité kompozice na stejné zvukové úrovni, jaká je běžná v jiných formách pop music... Grand Wazoo velmi málo připomíná předchozí podoby rockandrollových kapel. Je to dvacet hudebníků, kteří většinou sedí a čtou noty z řady okouzlujících notových pultíků. Nikdo nezpívá. Nikdo netančí. Hrají jen hudbu.“ Na podzim už Zappa s dvacetičlenným Grand Wazoo vystupoval a hrál na kytaru; následkem úrazu nemohl však ještě pořádně šlápnout na pedál kvákadla. Na první LP desce této etapy, Waka/Jawaka, s ním hraje mimo jiné kytarista Tony Duran, basista Erroneous Alexander Dmochowski, osvědčení Mothers George Duke a Aynsley Dunbar a dechová sekce (Sal Marquez, Joel Peskin, Mike Altschul, Billy Byers a Ken Schroyer). Obě instrumentálky alba – jedenáctiminutová ,Waka/Jawaka‘ a sedmnáctiminutová ,Big Swifty‘ – mají leccos společného s ,King Kongem‘ z Uncle Meat na jedné straně a s „komorními big bandy“, s nimiž v sedmdesátých letech experimentoval například Gil Evans, na druhé straně. Tento specifický druh obsazení pracuje s dechovými nástroji hlavně v sólové úloze a nepoužívá břeskný zvuk dechové sekce, který patří ke swingové tradici a rockovým posluchačům zní staromódně. Místo toho se tu daleko víc pracuje s aranžmá uvnitř rytmiky, přičemž se hodně využívá nezvyklých nástrojových kombinací i zvukových barev, které přinesla elektronika. Zappovo pojetí je, podobně jako u Evanse, naprosto neokázalé, ale poskytuje posluchači spoustu jemných detailů a muzikantských nápadů a má ještě – na rozdíl od pravověrného jazzu – i pevný rockový podtext, který vyplývá především z hry kytary a baskytary. Texty
93
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS230637
obou zpívaných skladeb desky ukazovaly nyní Zappu v poněkud abstraktnější (a také absurdnější) podobě. Ale to nejlepší přišlo až s následujícím albem – Grand Wazoo, na němž se objevilo už plné obsazení stejnojmenné skupiny, s níž se objevil na koncertech.
94
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS230637