Řekla jsem jí, že se paní učitelka Olivierová ještě nevrátila z nemocnice, že nevím, jestli mi pomůže sehnat učebnice jako obvykle, a ona mi hned chtěla strkat peníze do kapsy. Ucukla jsem, odmítla jsem je, nechtěla jsem vypadat jako nějaká chudá příbuzná, nucená žebrat o peníze. Řekla jsem jí, že musím počkat, než začne škola, že mi paní z papírnictví prodloužila úvazek v Sea Garden až do poloviny září, řekla jsem jí, že si tak vydělám trochu víc, než jsem předpokládala, a že to zvládnu sama. Mrzelo ji to, naléhala, ať se na ni obrátím, kdyby mi paní učitelka nemohla pomoct. Nejenom já, ale každý z nás mladých měl s tou její štědrostí určitě trochu problém. Například Pasquale nechtěl přijmout peníze na zubaře, bylo to pro něj ponižující, a nakonec si je vzal jen proto, že měl znetvořený obličej, zanícené oko a zelné zábaly nebyly k ničemu. Také Antonia se to dost dotklo, takže aby mohl přijmout peníze, které naše přítelkyně dávala Adě mimo výplatu, musel přesvědčit sám sebe, že jde o odškodné za tu mizernou mzdu, kterou jí Stefano vyplácel do té doby. Peněz jsme vždycky vídali jen málo a i deset lir bylo pro nás jmění, takže když jsme na ulici našli drobák, byl to svátek. Proto nám připadalo jako smrtelný hřích, že Lila rozhazuje peníze, jako kdyby to byl bezcenný kov, starý papír. Dělala to mlčky, panovačným gestem, které se podobalo tomu, s nímž jako malá organizovala hry, přidělovala role. Pak hned spustila o něčem jiném, jako kdyby se to předání nikdy neuskutečnilo. Na druhou stranu, řekl mi jednou večer Pasquale k tomu, co Lila tajně dělá, mortadela se prodává, boty taky, a Lina byla vždycky naše kamarádka, stojí na naší straně, je to naše spojenkyně, soudružka. Je teď bohatá, ale svojí zásluhou: ano, svojí zásluhou, protože peníze jí neplynou z toho, že je paní Carracciová, budoucí matka lahůdkářova dítěte, ale protože to ona vymyslela boty Cerullo, a i když se teď zdá, že si to už nikdo nepamatuje, my, její kamarádi, jsme na to nezapomněli. Svatá pravda. Kolik věcí se během těch pár let událo díky Lile. A přece se teď, když nám bylo sedmnáct, zdálo, že substance času už není tekutá, ale získala lepkavý vzhled a točí 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS230578
se kolem nás jako žloutkový krém v cukrářově míchačce. To si s trpkostí uvědomila i sama Lila, když se jedné neděle, kdy moře bylo hladké a obloha bílá, znenadání objevila kolem třetí odpoledne v Sea Garden, a sama, což bylo opravdu nezvyklé. Jela metrem, pak dvěma autobusy a teď stála naproti mně v plavkách, zelená jak sedma a se spoustou uhrů na čele. „Zasranejch sedmnáct,“ řekla v dialektu, ale tvářila se vesele, oči měla plné sarkasmu. Pohádala se se Stefanem. Při každodenních výměnách názorů se Solarovými se jablkem sváru stalo vedení obchodu na piazza dei Martiri. Michele se snažil prosadit Gigliolu, pohrozil zle Rinovi, který podporoval Pinucciu, odhodlaně se pustil do vyčerpávajícího vyjednávání se Stefanem, div nezačaly padat rány pěstí. A jak to nakonec dopadlo? Žádní vítězové ani poražení, alespoň zdánlivě. Gigliola a Pinuccia povedou obchod společně. Ale pod podmínkou, že Stefano vezme zpátky jedno dávné rozhodnutí. „Jaké?“ zeptala jsem se. „No schválně hádej.“ Neuhodla jsem to. Michele tím svým arogantním tónem požádal Stefana, aby ustoupil ohledně Liliny fotky ve svatebním. A její manžel tentokrát ustoupil. „Opravdu?“ „Opravdu. Říkala jsem ti, že stačí chvíli počkat. Vystaví mě v obchodě. Nakonec jsem sázku vyhrála já, a ne ty. Koukej se začít učit, tenhle rok musíš mít samý jedničky.“ Najednou změnila tón, zvážněla. Řekla, že nepřišla kvůli fotce, to věděla už dávno, že pro toho debila je ona jen směnný zboží. Přišla kvůli těhotenství. Dlouho mi o tom povídala, nervózně, jako o něčem, co je třeba roztlouct v hmoždíři, a říkala to s ledovým přesvědčením. Nemá to smysl, pronesla a neskrývala obavy. Chlap do tebe strčí ten svůj klacek a z tebe se stane krabice z masa s živým pajduláčkem uvnitř. Mám ho v sobě, je tady a hnusí se mi. Pořád zvracím, i moje břicho ho nesnáší. Já vím, že musím myslet na hezký věci, já vím, že se s tím musím nějak smířit, jenže to nedokážu, nevidím v tom žádnej smysl a ani krásu. Kromě toho, dodala, 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS230578
cítím, že to s dětma neumím. Ty jo, stačí se podívat, jak se staráš o dcery paní z papírnictví. Já ne, já jsem se s touhle schopností nenarodila. Z těch řečí mi bylo úzko, co jsem jí měla říct? „To nevíš, jestli tu schopnost máš, nebo nemáš, musíš to zkusit,“ snažila jsem se ji uklidnit a ukázala jsem na holčičky paní z papírnictví, které si hrály opodál: „Buď chvíli s nima, povídej si s nima.“ Zasmála se a zlomyslně řekla, že jsem se naučila licoměrný tón našich matek. Pak se ale, neochotně, pokusila s holčičkami prohodit pár slov, stáhla se, začala se zase bavit se mnou. Vykroutila jsem se, naléhala jsem na ni, přinutila jsem ji, aby se postarala o Lindu, tu nejmladší. Řekla jsem jí: „Jdi si s ní zahrát její nejmilejší hru, napít se z fontánky s vodotryskem vedle baru nebo stříkat vodu kolem, když ucpeš trysku palcem.“ Neochotně tam Lindu vzala, vedla ji za ruku. Uběhla nějaká doba a ony se nevracely. Začala jsem si dělat starosti, zavolala jsem zbylé dvě holčičky a šla se podívat, co se stalo. Všechno bylo v pořádku, Lila byla v Lindině šťastném zajetí. Držela holčičku nad vodotryskem a nechávala ji pít nebo stříkat vodu kolem. Obě se smály a jejich smích zněl jako radostné výskání. Ulevilo se mi. Nechala jsem jí tam i Lindiny sestřičky a šla jsem si sednout do baru, na místo, odkud jsem mohla na všechny čtyři dohlížet a přitom si trochu číst. Taková bude, říkala jsem si a dívala jsem se na ni. To, co jí prve připadalo nesnesitelné, ji baví už teď. Možná bych jí měla říct, že nejhezčí jsou věci, které postrádají smysl. To je dobrá věta, bude se jí líbit. Ta se má, že už má všechno, na čem záleží. Chvíli jsem se snažila sledovat řádku po řádce Rousseauovy úvahy. Pak jsem zvedla zrak, všimla jsem si, že se něco děje. Křik. Možná se Linda moc natahovala, možná do ní jedna z jejích sester strčila, jisté je, že Lile vyklouzla z rukou a praštila se bradou o okraj nádržky. Vyděšeně jsem k nim přiběhla. Jakmile mě Lila uviděla, vykřikla dětinským tónem, který jsem u ní v životě neslyšela, ani když byla malá: 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS230578