v pondělí večer. Můj taťka je z cesty autem dost nervózní. On si s přibývajícím věkem, vlastně dělá zbytečné starosti se vším. Ale v neděli je vše sbalené, naplánované a připravené na brzký ranní odjezd. Všichni už šli spát a já ještě volám Bodanovi, že za pár hodin vyjíždíme. A on se diví: „Véč sútra? Ali ja još nemam slobodne sobe, za vas…,“ klasické, chorvatské „Nema problema.“ Popletl to a počítal s námi až od úterý. Jsem z toho hotová, protože pokud teď rodiče vzbudím a řeknu jim, že se odjezd o den odsouvá, tak jsem si jistá, že taťka už pak nikam nepojede. Takže se s Bodanem domlouváme, že jedeme podle plánu a on se pokusí pro nás něco najít na tu jednu noc. Cestu tam zvládáme celkem bez problému, jenom nám trvá o dost déle než obvykle. Holčičky to totiž v autě dlouho nebaví a každou chvíli chce některá z nich čurat… Takže více stojíme, než jedeme. Ale večer jsme konečně na místě. Nasávám vůni moře a grilovaného masa a cítím, jak mě opouští všechny stresy a únava. Tak na mě tato místa totiž působí – už řadu let. Trošku Ukázka elektronické knihy, UID: KOS230539
vystresovaní jsou ale všichni ostatní, protože stále nevěří, že budou mít kde přenocovat. Bodan však s jeho obvyklým klidem vše zařídil. Všichni se na jednu noc vejdou tady, do malého apartmánu a nám s Pavlem zamluvil apartmá v Podgoře u hotelu Podgorka. Nakonec jsme rádi. Máme celou noc jenom sami pro sebe, tak si ji naplno užíváme a je to zas jako dřív. Ráno na terase před hotelem dlouho v klidu snídáme a teprve potom se přesunujeme za zbytkem rodiny. Takže toto náhradní řešení na jednu noc nakonec oba vnímáme krásně romanticky a já zase po dlouhé době cítím ty svoje „ještěrky v břiše“. Dovolená se i v tomto počtu poněkud nesourodých lidí docela vydařila. Hlavně holčičky si užívají. A nejen moře, i když plavat v něm bez rukávků se ještě bojí. Ale především to, že nás tady mají všechny pěkně pohromadě. Ale nic není jen tak, to poznáváme na zpáteční cestě. Popojíždíme ve frontě před slovinskou hranicí a najednou se nám kouří z motoru. „Hoří nám auto, rychle všichni ven.“ Vytahuji děti ze Ukázka elektronické knihy, UID: KOS230539
sedaček na zadním sedadle. Přibíhá pár celníků a s Pavlem auto odtlačují přes hraniční přechod, pryč od budovy a kolony aut. Takhle rychle jsme ještě nikdy slovinskou hranici nepřejeli… Ale dál už je nezajímáme a celníci se vrací zpět ke zdržování ostatních aut. Situace začíná být pro nás dost vážná. Venku na té betonové ploše je nesnesitelné vedro. Děti jsou vyděšené a unavené, já přemýšlím, jak se dostaneme domů a Pavel se stále snaží zjistit, co nám v tom motoru hoří… Mezitím už dorazilo i druhé auto se zbytkem účastníků našeho rodinného zájezdu. Takže Pavlovi jde na pomoc taťka i Peťa a taky nějaký kamioňák, který tam parkuje. Konečně na to přišli – shořela nám „jenom“ klimatizace. Doufáme, že to nebude už nic dalšího a vydáváme se na cestu domů. „Jak jsme to mohli dříve zvládat v autech bez klimy?“ Divíme se s Pavlem oba. Auto je tak rozpálené, že se v něm nedá vydržet. Každou chvilku otvírám okno a větrám. Jenže před tím musím vždy všechny upozornit, ať se nelekají toho hukotu, když se okno otevře při jízdě po dálnici. Ukázka elektronické knihy, UID: KOS230539