„Jestli to takhle půjde dál,“ řekne tajemníkovi obce Carminu Mancusovi, který si přišel pro pokyny na dnešní den, „tak z úřadu odstoupím. No ano. Už mám dost toho, chodit za sousedy a oznamovat jim, že jejich syn nebo otec jejich dětí padl. Je to nad mé síly. Chtěl jsem se jako starosta starat o živé, ne o mrtvé. Pořád jen oznamovat lidem neštěstí! Tenhle z toho dopisu bude poslední.“ Tajemník Mancusa zamumlá pár slov na povzbuzení, pak odejde a zavře za sebou dveře. Asi za hodinu se vrátí a zaklepe na dveře starostovy kanceláře, protože potřebuje podpis. Z kanceláře mu nikdo neodpoví. Zaklepe podruhé. Otevře dveře a zeptá se: „Můžu dál?“ Starosta Pukl leží zhroucený na psacím stole, ruce rozhozené. Oči má otevřené a pusu dokořán ve výkřiku, který nikdo nemohl zaslechnout a který možná ani nevyšel. Vypadá mrtvý a je mrtvý; tajemník obce vyděšeně přivolá na pomoc jedinou osobu, ženu, která je v té době přítomná na radnici. Řekne jí, ať doběhne pro doktora Barozziho, aby okamžitě přišel: „Třeba se dá ještě něco dělat!“ On sám utíká ke starostovi domů, aby dal vědět jeho manželce. Nenajde ji, vyptává se na potkání, jestli ji někdo neviděl, a pak běží k Parenzově mule, kde ona jako každý den nakupuje. Paní Gina (tak se jmenuje starostova manželka, a pokud jde o přezdívku, není takto vzrušená chvíle vhodná na to, se jí zabývat) je tam spolu se snachou paní Ernestou, manželkou jejího syna. Když se otevřou dveře koloniálu, obě ženy se otočí a Etna (tajemník obce) na paní Ginu zavolá nebo spíš zakřičí: „Vašemu manželovi je zle. Pojďte honem na radnici!“ Doktor Barozzi už je ve starostově kanceláři a pokusil se ho oživit. Obrátí se na paní Ginu a rozhodí ruce. Řekne: „Nedá se nic dělat. Mrzí mě to. Je to zástava srdce.“
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS230502
Paní Ginu posadí na pohovku a někdo jí donese vodu. Rozhlíží se kolem sebe se sklenicí v ruce. Špitne: „Takhle zčistajasna… Byl v pořádku, jenom jsme se báli o Antonia.“ „Chudák pan Eusebio zrovna dostal od armády dopis,“ řekne Etna. „Jeden z těch dopisů oznamujících smrt některého vojáka; už je poznáme podle obálky. Říkal mi, že ho unavuje chodit osobně uvědomovat rodiny a že chce složit funkci starosty. Přesně takhle to říkal: Odstoupím z úřadu…“ Všimne si, že dopis skončil pod psacím stolem. Zvedne ho a přečte si ho. Ohromeně na něj zírá. Zašeptá: „No tohle…“ Rozhlédne se po ostatních. Neví, co udělat, tak dá dopis doktoru Barozzimu, který si nasadí brýle, přečte ho a zvolá: „Váš syn padl!“ Přerušíme historku a vrátíme se o hodinu nazpátek, abychom se podívali, co se stalo v kanceláři starosty Rocca di Sasso, když tajemník obce odešel a zavřel za sebou dveře. Zeměměřič Eusebio otevře dopis od 207. frontového pěšího pluku, v němž major Nečitelný sděluje starostovi v (připsáno rukou) Rocca di Sasso, že (připsáno rukou) rotný Antonio Ten a ten, syn Eusebia Toho a toho, byl (připsáno rukou) zabit v boji dne (připsáno rukou) 16. 4. t. r. (tohoto roku). Nehnutě hledí na dopis. Zašeptá: „To není možné. Antonio…“ Pak mu list vyklouzne z dlaně, on otevře ústa dokořán a levou ruku si přiloží na hruď. Klesne, nebo se spíš svalí na psací stůl, ani si nedočetl (předtištěný) konec dopisu. Kde se píše: „Prosím, abyste s náležitými ohledy uvědomil jeho rodinu.“ Starosta Eusebio Pukl zemře, jelikož sám sobě nesdělil s náležitými ohledy, že jeho syn padl v boji. Kdyby měl víc taktu, dopis, který držel v ruce, by po sobě zanechal jen jednu vdovu; takhle jsou vdovy dvě. Synova manželka a jeho manželka.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS230502
Něco víc o smrti rotného Antonia Pukla se bude vědět až po válce. Až nový starosta Rocca di Sasso předá paní Ernestě, vdově po hrdinovi, „pamětní stříbrnou medaili za chrabrost“. S následujícím odůvodněním plným dramatických čárek, které starosta přečetl nahlas: „Velitel jednotky, jenž s vervou a zápalem, vždy jako první, vyrážel přes oblasti vystavené neustálé palbě do útoku na nepřátelské pozice, strhával svým obdivuhodným příkladem své podřízené. Po protiútoku z boku čelil převaze, kterou se mu podařilo odrazit. Jako raněný zůstal na svém místě a nadále povzbuzoval své muže do boje, dokud nebyl zasažen podruhé a v poli nepadl, čímž podal pamětihodný příklad oddanosti službě.“ Na medaili za chrabrost rotnému Antoniovi Puklovi, synu starosty Eusebia, hledí mnozí, i přátelé vyznamenaného, ohromeně a nevěřícně; stěží poznávají v hrdinovi muže, s nímž měli tolik let co do činění a který se nikdy takhle nechoval! Někteří si říkají: „To jako že Antonio, který měl v hlavě jedinou věc, číču, sám dokázal tohle všechno?“ (Co v těchto údolích znamená „číča“ netřeba vysvětlovat.) Jiní vrtí hlavou: „Podle mě si ho s někým spletli. To už se stalo, že medaili dostal omylem někdo, kdo si ji nezasloužil.“ Nicméně kdosi z navrátilců prohlásí v hostinci U Mostu: „Válka je svět naruby. Kolik jen jsem viděl tam dole v zákopech těch, co nejdřív vyváděli kvůli vstupu do války, a když se pak mělo jít do útoku, byli ochromení strachem. Ale byli i takoví jako Antonio, kteří nevypadali na to, že budou dělat hrdiny, jenže pak tomu přišli na chuť…“ Je jaro. V údolích kolem Bílého štítu se jako každoročně začíná příroda probouzet. Podél cest a v lesích rozkvétají petrklíče a konvalinky; v řekách a v bystřinách teče šedivá voda, dárkyně života. („Voda z tání.“) Ráno jednoho obyčejného dne vyloží vojenský náklaďák před Parenzovou mulou polovičního člověka, kterého postaví jako hračku na dřevěnou desku se dvěma kolečky
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS230502