knihu nenáviděl a pak jsem prosil o odpuštění. Chtělo se mi plakat. Dostal jsem horečku. Oba jsme se ve své knize vydali z posledního, ale on zašel hlouběji. Číhal a vylákal ven úzkost z doupěte ve své duši, provětral uzavřený smutek, budoucí nechuť a zoufalství, které jsme cítili z výsledku války. Ale červený koberec rozvinuli na jeho počest. Dagerman byl určitě přešťastný, ale rád bych věděl, zda se dokázal zbavit pocitu, že všechno špatně dopadne. Jak se mohl těšit z osobního úspěchu, když jsme všichni stáli nad propastí? Nikdy jsem nezjistil, co se s jeho protifašistickým manifestem stalo a kteří mladí lidé ho měli podepsat, možná byl tím manifestem jeho román. Když Dagerman ve svém sloupku za několik měsíců napsal, že téměř všichni vyšší státní úředníci stojí na německé straně, že Hallgrenova tajná služba zdvojnásobila počet zaměstnanců, z nichž lví podíl sympatizuje s Německem, že mezi úředníky na citlivých místech v zahraniční kanceláři Švédské národní sociální správy jsou přívrženci nacismu, kteří prodávají politické uprchlíky, jejich adresy a osobní údaje německému velvyslanectví, bylo celé vydání novin zabaveno a jeho šíření zakázáno. Četl jsem sloupek v jednom z mála výtisků, které propašovali přímo z tiskárny na Klara Västra Kyrkogata, než přijela policie s náklaďáky a všechno odvezla. Pomyslel jsem si, že Dagerman jistě pokládá takové obvinění za ještě důležitější než nějaký literární manifest generace čtyřicátých let. Moje situace byla jiná než jeho. Naše skupina snila o vítězství demokracie a literatury a pádu nacistického Německa. Někteří z nás se chtěli stát básníky a spisovateli a psali téměř každý den. „Hřbitov slov“ se zrodil v listopadu 1944 po výzvě Eyvinda Johnsona a jako reakce na rozhodnutí koaliční vlády vyslat švédské profesionální vojsko na východní frontu, abychom Hitlera nevyprovokovali k blokádě či invazi. Naši skupinu pokřtila Alice, všem se nám zdálo, že ten název zní strašidelně a pochmurně. Nebyli jsme žádní snobové, i když měla řada z nás maturitu. Byli jsme hrdí na to, že tak jako většina známých autorů generace čtyřicátých let nejsme žádní akademici, pohrdali jsme nacionalistickými studenty v Uppsale, Lundu a Stockholmu, realisty, kteří přijali německý řád, jako by byl osudově předurčený Bohem a Časem. Přesně o tom, že jsou hybateli dějin, chtěli náckové lidi přesvědčit. Naše skupina hodně četla, chodili jsme na filmy, psali jsme texty, které jsme si vzájemně četli, měli jsme vlastní názory a živě diskutovali o knihách a myšlenkách své doby. Pokud jsme vůbec zastávali
— 100 —
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS230485
nějaké politické přesvědčení, byli jsme reformní socialisté, ale nemohli jsme se nazývat sociálními demokraty, když tahle strana zasadila demokratickým svobodám hlubokou ránu. Nácky jsme pokládali za nudné patrony, co pálí nebo chtějí pálit knihy a umlčet spisovatele, kteří naplňují literaturu radostí a přinášejí lidstvu napětí a život, ať už jde o židovské autory nebo ne; chtěli zničit literaturu tak, jako se nějaký suchar snaží odklidit z cesty šaramantnějšího soka, aby měl u dívky nějakou šanci. Když jste diskutovali s nácky o tom, co považují za dobrou literaturu, vynášeli do nebes přesně to co v Německu, venkovskou epiku a vlastenecká díla. I ve Švédsku se psaly vlastenecké romány, pokládali jsme je za konzervativní a konvenční škvár. Tahle dílka mizerných kvalit chtěli náckové povýšit na míru všeho, protože byla „ryze švédská“ a „vlastenecká“, nebyl tu žádný prostor pro literaturu jako umění oslavující život a pro experimentální tvorbu. Nacismus stál za hovno. Říkali jsme náckům „kultivovaná prasata“, protože se klaněli Hitlerovi a poslouchali jeho sebemenší pokyn, i když předstírali, jak jsou echt švédští. Výraz „kultivovaná prasata“ vymyslela zase Alice, že jsou náckové svině, jsme už věděli. Bengt se domníval, že kultivované prase je objektivní korelát v duchu T. S. Eliota. Naše skupina měla zpočátku asi deset nebo dvanáct členů, bylo to v zimě, kdy jsme se scházeli, pili kafe, poslouchali jazzové desky a četli jsme si nahlas úryvky z knih. Za pár měsíců nás zbylo už jen šest či sedm. Upřímně řečeno jsme nevěděli, do čeho se pustit. Všichni jsme byli přesvědčení pacifisté. Bengtovi bylo čtyřiadvacet a byl to hodný proletářský chlapec s úzkými rameny. Dokázal číst rychle a přečetl toho mraky. Studoval umění na Stockholmské vysoké škole, aby se vyhnul vojně, ale většinou pracoval jako řidič autobusu a kamarádil se s Harrym Ahlbergem a Gustafem Runem Eriksem, dvěma mladými spisovateli dělnického původu, se kterými se seznámil v práci. Bengt psal dlouhé články o Kafkovi a Faulknerovi, tesal malé klenoty o brakových knihách a směšných mobilizačních filmech a přitom ťukal na stroji jednu kapitolu svého velkého románu za druhou. Snažil se opanovat nový prostor mezi rudým fašismem a černým socialismem, který by ale nepatřil k sociální demokracii. Možná byl anarchista a syndikalista jako Dagerman, ale o syndikalismu, anarchistech ani anarchosyndikalistech neřekl nikdy ani slovo. Když Had vyšel, pokládal tu knihu za afektovanou a přeceňovanou, částečně z loajality ke mně. Alice byla přímočará dvaadvacetiletá židovská kráska, která vyrostla na Söderu, drobná půvabná tmavovláska s břitkým humorem
— 101 —
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS230485
a zvučným smíchem. Psala kritiky do obskurních časopisů a občas i do sociálnědemokratického plátku Aftontidningen, který sloužil jako protiváha Deutsches Abendblatt Torstena Kreugera, a do Stockholms-Tidningen. Pod svetříkem se jí rýsovala fantastická prsa a nikdy nenosila podprsenku. Chodívala s kamarádkou na čaj do restaurace Mona Lisa na Vasagatan, známého útočiště nácků a národovců. Musíme si vytvořit plán pro případ, že dojde k nejhoršímu, nabádala nás Alice pokaždé, když se naše skupina sešla. To nejhorší pro ni znamenala okupace, kdyby Hitler zavedl nacistický režim ve Švédsku a okolní svět by to akceptoval. Její katastrofický scénář jsme brali na lehkou váhu, mysleli jsme, že přehání, pokoušeli jsme se ho zmírnit tvrzením, že z ní mluví Židovka, což je pochopitelné. „Odmítáte poslouchat,“ rozčilovala se Alice, „jen proto, že to říkám já.“ Göstovi bylo dvaadvacet, byl to samouk, který prodával auta, znal jsem ho přes strýčka Leifa. Byl to čahoun, samá ruka samá noha, tmavovlasý, s protáhlým obličejem s vystouplými lícními kostmi a plachým, trochu vyhýbavým pohledem, byl citlivý a snadno jste ho rozesmáli. Jako jediný z nás si přečetl Hitlerův Mein Kampf. Gösta byl osvobozený od branné povinnosti, protože občas výrazně koktal. Jeho oblíbeným tématem byli surrealisté a dělničtí básníci, dvě význačné skupiny, které se pokoušel spojit. Chodil s milou, půvabnou štíhlou Hildur, což pro nás mělo praktický význam, protože dbala na to, aby na našich schůzkách nechyběla káva a čerstvě upečené koláče. Hildur jako jediná z nás věřila v Boha. Byla hodná a pozorná, ale neměla žádné výrazné vlastní názory, vždycky souhlasila s Göstou, což od ní nebylo hloupé, protože Gösta měl v sobě jakýsi vnitřní morální kompas. Často se obávala, že zacházíme s kritikou nácků a antisemitů příliš daleko a že nám to neprojde beztrestně. Gunbritt byla klidná a budila důvěru, byla trochu starší, už šestadvacetiletá, a pracovala jako zdravotní sestra. Měla světlou pleť, plavé, nakrátko ostříhané vlasy a útlou drobnou postavu. Nejdřív bydlela na ubytovně, ale potom ve vlastním bytě na Ringvägen, nejčistším místě na Söderu, jak jsem říkal, jelikož Gunbritt nesnesla sebemenší stopy špíny či nepořádku. Bydlela poblíž Jižní nemocnice, kde dostala po škole práci. Byla mnohem sečtělejší než my, pocházela ze selské rodiny v Härnösandu, její otec byl fotograf a sama měla umělecké ambice, trochu kreslila a trochu psala, ale odmítala to někomu ukázat nebo kousek nahlas přečíst. Gunbritt milovala „neotesanou“ prózu Tageho Aurella, a dokonce ho navštívila v Mangskogu ve Värmlandu, když slavil padesátku, ale spletla si datum o celý týden. Gunbritt
— 102 —
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS230485