„Ne, vy pitomče. Přestaňte si hrát na milostné poblouznění a nechte ji, aby si vás vybrala sama!“ Pokrčil jsem rameny. „Každopádně už se nejspíš bude brzo vracet do Los Angeles. Chtěla tu zůstat, dokud bude Kevin v rekonvalescenci, a on už se skoro dal dohromady.“ „Takže co – prostě ji necháte jít? Zařiďte to nějak, aby tu zůstala! A ostatně nechcete mi konečně říct, jak to s vámi bylo? Ještě jste mi nevyprávěl, jak jste se potkali.“ Vstal jsem. „Příště, Leo. Slibuju.“ Další den ráno se můj kamarád Duke nechal přistihnout na útěku. Jako obvykle mi v šest ráno zakňučel přede dveřmi, jenže když jsem mu otevřel, stála za ním Alexandra – trochu pobaveně, trochu nevěřícně, na sobě něco, co vypadalo jako pyžamo. „Na konci zahrady je díra,“ řekla mi. „Dneska ráno jsem ji objevila. Podleze pod živým plotem a vydá se rovnou sem! No věřil bys tomu?“ A rozesmála se na celé kolo. Byla krásná i v pyžamu a nenamalovaná. „Nedáš si kafe?“ zeptal jsem se. „Ráda.“ Najednou jsem si uvědomil, že mám v pokoji rozházené Dukovy propriety. „Moment, já si jen vezmu kalhoty.“ „Kalhoty přece máš,“ upozornila mě. Nekomentoval jsem to, jen jsem ji poprosil o chvilku strpení a přibouchl jí dveře před nosem. Proběhl jsem domem, posbíral všechny psí hračky, misky i deky a naházel jsem je do svého pokoje. Vzápětí jsem se vrátil a otevřel dveře. Alexandra si mě pobaveně měřila. Zavřel jsem za námi. Toho člověka, co seděl v autě a usilovně nás fotil, jsem si nevšiml.
102
DICKER_BALTIMOR432.indd 102
19.12.2016 23:31:54
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS230483
8. Baltimore, 1992–1993 Podle neměnného kalendáře předchází každé čtyři roky Dni díkůvzdání prezidentské volby. V roce 1992 se Goldmanovic parta aktivně podílela na volební kampani Billa Clintona. Strýček Saul byl přesvědčený demokrat, což bylo toho roku během zimních prázdnin na Floridě zdrojem pravidelných rozmíšek. Moje maminka tvrdila, že dědeček vždycky volil republikány, ale od té chvíle, co Saul začal hlasovat pro liberály, dědeček začal dělat totéž. Každopádně právě strýček Saul nám dal základy občanské výchovy a nechal nás agitovat na Clintonovu podporu. Bylo nám dvanáct a Goldmanovic parta prožívala své vrcholné období. Žil jsem jen pro ně a pro naše společné chvíle. A pouhá představa, že budeme společně pomáhat v kampani, mě naplňovala štěstím a bylo mi jedno, za koho a co mám agitovat. Woody a Hillel celou dobu dál pracovali pro Bunka. Dělalo jim to radost a měli větší kapesné. Pracovali rychle a dobře, takže někteří obyvatelé Oak Parku, které Bunkovo pomalé tempo rozčilovalo, už se obraceli rovnou na ně. V takových případech ze svého výdělku vždycky odebrali dvacet procent, a ty pak Bunkovi nenápadně strkali do kapsy bundy nebo do palubní přihrádky v dodávce. Vždycky, když jsem přijel do Baltimoru, k smrti rád jsem jim pomáhal, hlavně pokud pracovali pro své vlastní zákazníky. Vytvořili si nevelkou, ale věrnou klientelu a v jednom obchodě si nechali vyrobit trička s vyšitým nápisem: Zahradnictví Goldman, zal. 1980. Pro mě nechali taky jedno udělat, 103
DICKER_BALTIMOR432.indd 103
19.12.2016 23:31:54
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS230483
a když jsem kráčel ulicemi Oak Parku se svými dvěma bratranci a v naší úchvatné uniformě, byl jsem vždycky šťastný jako blecha. Velice jsem obdivoval jejich podnikavého ducha a byl jsem hrdý, že si v potu tváře dokážu vydělat pár drobných. To byl můj cíl od chvíle, co jsem se díky jednomu ze svých spolužáků v Montclairu, klukovi jménem Steven Adam, seznámil s pojmem „selfmademan“. Steven mě měl rád a odpoledne mě často zval k nim. Někdy jsem u nich zůstal i na večeři. U stolu ho ale popadaly hrozné záchvaty vzteku. Když mu něco nešlo pod nos, začal své mamince vždycky strašně nadávat. Stačilo, když mu jen trochu nechutnalo jídlo, a už praštil pěstí do stolu, odstrčil talíř a zařval: „Já tu tvoji šlichtu žrát nebudu, je to hnus!“ Jeho otec se okamžitě zvedl. Když jsem u toho byl poprvé, myslel jsem si, že svého syna řádně zfackuje, jenže pan Adam k mému překvapení sáhl po umělohmotné pokladničce, co stála na komodě. Vždycky to vypadalo úplně stejně. Otec se rozeběhl ke Stevenovi a volal: „Pokladnička na ošklivá slova! Tři ošklivá slova, pětasedmdesát centů!“ „Pokladničku si strč do prdele,“ odpovídal Steven, zatímco prchal přes pokoj a vystrkoval na něj prostředník. „Pokladnička na ošklivá slova,“ volal jeho otec teď už trochu roztřeseně. „Buď zticha, chcíplotino,“ opáčil Steven. A otec za ním klusal s pokladničkou, která jako by byla pro jeho hubené ručičky moc těžká, a nepřestával volat: „Pokladnička na ošklivá slova!“ A jako v pohádce to vždycky končilo stejně: otec ustal ve svém komickém tanci, a aby si zachoval tvář, hlasem mudrce pravil: „Dobře, já to za tebe zaplatím, ale strhnu ti to z kapesného!“ Pak vytáhl z kapsy pětidolarovku, strčil ji plastovému prasátku do zadečku a schlíple se posadil. V tu chvíli se i Steven, který vůbec nedostal vynadáno, vrátil na místo, zhltnul moučník, vstal, popadl pokladničku a zmizel do svého pokoje, aby z ní vytáhl kořist. Jeho maminka mě pak odvezla domů a já jí srdečně děkoval za vynikající večeři. Steven byl rozený obchodník. Nejenže inkasoval peníze za vlastní sprosťárny. Navíc si slušně vydělával tím, že schovával tatínkovi klíče od auta a vracel mu je pouze za výkupné. Vždycky, když to jeho otec ráno zjistil, vydal se žadonit za dveře jeho pokoje: „Stevene, prosím, 104
DICKER_BALTIMOR432.indd 104
19.12.2016 23:31:54
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS230483